krok do neznáma

7. července 2018


Psát o svým duševním (ne)zdraví je odvážný. Je to krok do neznáma, u kterého si nikdy nemůžete být jisti, jak vlastně dopadne. Krok do neznáma, který zároveň bolí. Nejen vás, ale i vaše bližní. A zároveň si přitom kladete otázku, zda to opravdu chcete. Zvlášť, když se snažíte být naoko v pohodě. Abyste se vyhnuli všetečným otázkám, na které už nezbývá energie. A já se tak sama sebe ptám, dělám dobře, když tohle píšu?

O svých depresích a celkových duševních stavech jsem už dřív pár článků publikovala. Bylo to v době, kdy jsem všechno, co se odehrávalo uvnitř mě, chtěla dostat na povrch. Psaním se toho zbavit. Měla jsem za to, že mi to pomůže. A co víc, nejen mně, ale i jiným. Dost možná. 
Od tý doby pár let uběhlo a já se v tomhle trochu změnila. Není moc lidí, kterým bych o tom, jak se zrovna cítím, vyprávěla. Ale řekla jsem si, že bych to zas mohla pro jednou zkusit, že za to nic nedám.

Začalo to před pár měsíci, docela nevinně. Sem tam se mi něco nechtělo, sem tam jsem nechtěla odpovědět na smsku nebo zavolat nazpátek. Posílala jsem inzeráty na novou práci a pak, když se mi někdo ozval, jsem nebyla schopná hovor přijmout a dát tím tak životu trochu jiný směr. Bála jsem se změny a zároveň po ní tak strašně toužila. Najednou mi přišlo, že už strašně dlouhou dobu stojím na místě a že se v mým životě nic neděje. A naivně jsem si myslela, že mě změna práce udělá šťastnější. Časem začalo všechno kolem mě chytat nádech šedé a dny mi začaly splývat. Uvnitř mě se pomalu začala tvořit díra, která požírala všechno, co mě doposud bavilo, co mi přinášelo radost. Jelikož už tyhle stavy znám, umím s takovou dírou docela v pohodě fungovat. Pokud tedy nejsem dlouho sama. Ani jsem se však nenadála a díru vystřídala kompletní prázdnota, rozprostírající se po celým mým těle. Najednou nejsem schopná užívat si ničeho. Nejsem schopná nacházet uspokojení ve vztahu k sobě samé ani druhým. Jako by to nic nedokázalo změnit. A to už, upřímně, zas tak v pohodě nezvládám.

Chvíli mi přišlo, že jsem jen líná a neschopná něco dělat. Když se to ale časem vystupňovalo, došlo mi, že mám problém. Zase.

V dnešní době, kdy můžeme mít všechno, není jednoduché být. Ne tak, jak by se na první pohled mohlo zdát. Touha po hmotném majetku, neustálá soutěž mezi lidmi, kdo je úspěšnější, kdo má víc peněz, kdo má hezčí byt. Dnešní doba, kdy si můžeme dovolit všechno a lidská svoboda jako by neznala hranic... kolikrát je ale strašně těžké si ze všech těch možností vybrat. Rozhodnout se. Nechci tím říct, že by svoboda jako taková byla špatná, to absolutně ne. Jsem šťastná za to, že žijeme v dnešním světě, kde můžeme (zatím?!) cestovat kam se nám zachce, říkat si, co chceme, ve finále si i dělat (skoro) všechno, co se nám zachce. Je to úžasné. A na stranu druhou strašně vysilující. Člověk jako by měl neustále pocit, že mu něco utíká. Že toho nedělá dost. Že svůj čas nevyužívá na maximum, že mohl být teď někde jinde, kde by mu bylo líp. Jako bychom pořád neměli dost a jako by naše duše nenacházela navzdory nadbytku všeho uspokojení. Čím to tedy je, co děláme špatně? Není to náhodou daň za získanou svobodu? Neměli bychom namísto honby za něčím lepším zpomalit a zkusit to štěstí, ten klid, najít uvnitř sebe?

-

Velkou vinu na rozšíření duševních nemocí má právě i dnešní doba a životní styl, jakým velká část lidí žije. Jen ve svém okolí se setkávám s velkým množstvím lidí, kteří se ve svých dvaceti, třiceti letech cítí vyhořelí a bez energie. Co budeme dělat za dalších deset let, pokud způsob svýho bytí alespoň trochu nezměníme?

Deprese jako taková není vůbec hezká věc, to už asi víme všichni. V naší civilizaci je bohužel dost rozšířená a lidí, kteří dnes zobou antidepresiva jak lentilky, je víc než dost. Prvním krokem k uzdravení je přiznat si, že nějaký problém vůbec mám a že se za něj nemusím stydět. Že je to nemoc jako každá jiná, jen není vidět na první pohled (to jí ale neubírá na vážnosti).
Krom vyhledání odborné pomoci je ale zároveň důležité snažit se(!) jí nepoddat. Vím sama, jak strašně těžký to je. Ale věřte mi, to, že se člověk svým nehezkým duševním stavům poddá a co víc, bude si v nich libovat a používat je jako omluvu pro všechno, není řešení. Naopak vás to do jejich spárů ještě víc uvrtá.

Teoreticky už vím, jak se zachovat. Jak bych měla postupovat, abych se alespoň částečně, na nějakou chvíli, uzdravila. Nevěřím, že se dá deprese vyléčit úplně. Dá se pomocí léků dostat pod kontrolu, to ano. Ale aby se člověk těchto stavů zbavil úplně... pokud to jde, budu ráda, když mi dá někdo tip, značně by mi to asi usnadnilo život.
Teorii zvládám perfektně. Praxe už je horší. Stále tu jsou duševní propady. Stále tu jsou chvíle, který mě něco rozhodí natolik, že nejsem schopná už dál fungovat. Chvíle, kdy se sama sebe ptám, co se vlastně stalo a proč mi takhle je. Mám k tomu důvod? Co to způsobilo? Chvíle, kdy musím zůstat doma a navzdory špatnému pocitu z nicnedělání tam zůstat i dál, protože prostě nemůžu ven, nemůžu mezi lidi.

Jak dlouho to ještě takhle vydržím? Kolik toho vlastně lidská bytost unese? Chtěla bych utéct, ale nemám kam. Ne před sebou samou. Žádné místo, žádní lidé mi nepřinášejí potěšení a věci, které jsem dřív dělala ráda, které mě naplňovaly, mi najednou připadají bezvýznamné. Kudy vede cesta ven z tohohle kruhu? Jak se mám cítit líp, když není nic, co by pomáhalo?

Noci jsou černý a já jsem ráda, že je můžu prospat. Schopnost spánku mi naštěstí zůstala. Usnu většinou hned a bez výhrad, kdekoliv. Rána jsou horší. Rána, kdy namísto nového dne znovu vítám onu Temnou kamarádku. Tak jak ses měla, prohýřila jsi noc? Aby ses pak mohla zase vrátit zpátky ke mně a hrát si se mnou? Baví tě to?

Nejhorší jsou asi ty rádoby dobré rady od lidí, kteří o vaší nemoci vědí. Vždyť vlastně nemáš důvod cítit se takhle, vždyť ty máš všechno, co bys mohla chtít víc. To miluju obzvlášť. Nebo Tak se na to prostě vykašli a užívej si života. Ehm, jo, díky, já bych moc ráda, ale nějak mi to nejde.
(pé es  vím, že jsou to dobře myšlené rady od lidí, co vás mají rádi, ale ne, nepomáhá to. možná by kolikrát bylo mnohem lepší jen obejmutí a věta ty to zvládneš, já ti věřím. nebo tak něco.)

Chtělo by to nějaký poselství na závěr.
Asi aby se o duševních nemocech víc mluvilo, aby se konečně začaly brát na stejnou váhu jako ty fyzické a očím viditelné. Nemoc duše je totiž kolikrát mnohem bolavější než nemoc těla a mnohem hůř se léčí. Na zlomenou nohu se bere zřetel, tak proč se nemůže brát ohled i na panickou ataku, na deprese, úzkosti, schizofrenii a podobné věci?

Je to věčný boj. A já bojuju. Snažím se.
A těm z vás, kteří jsou na tom stejně jako já, posílám objetí na dálku. Nejste v tom sami! 


Fakt bychom si měli brát z těch koček v některých věcech příklad, nemyslíte?

11 komentářů

  1. Aničko, úplně tě chápu, skoro dva roky zažívám to stejné co ty. Lidi opravdu nechápou, že deprese a tomu podobné nemoci, jsou taky nemoci, stejně jako třeba rakovina a většinou končí bohužel i podobně - smrtí. Ja si pořád říkám,že tyhle věci člověk musí změnit sám,musí si pomoct sám,protože pokud nebude chtít,nikdo jiný mu nepomůže. Jak píšeš, důležitý je si přiznat, že tu nějaký problém je a začít ho řešit. Obávám se, že deprese se vyléčit úplně nedá, ale odhodlavam se konečně najít tu odbornou pomoc, protože na to sama nestačím. Nevím, jestli se to zlepší, ale alespoň se o to chci pokusit. Dva roky uz nemůžu normálně existovat, myslela jsem si, že když změním práci, která mě nenaplnuje, zlepší se to, ale je to pořád to stejné dokola, takový začarovaný kruh. Nic mě nebaví, nechci mezi lidi, jen být sama doma, nedokážu se z ničeho radovat, nepociťuji radost a jsem neustále v melancholické náladě a ráno se budím již se špatnou náladou. Vím, proč se tyhle stavy u mne dějí, co ale nevím je, jak se jich úplně zbavit, bohužel. Držím ti palce a pevně věřím, že to zvládneme a bude nám zase dobře,jednou ano! :)

    OdpovědětVymazat
  2. No, asi mám problém. Právě jsem ve fázi výpověď - nová práce a vážně věřím, že bude líp.

    OdpovědětVymazat
  3. “Ty to zvládneš.Já ti věřím.”��máma

    OdpovědětVymazat
  4. Aničko (snad ti to oslovení nevadí :)),
    musím přiznat, že jsem se (dalšího) článku o duševním zdraví trochu bála. Mám pocit, že se s podobnými úvahami trochu roztrhl pytel a ačkoliv jsem všema deseti pro osvětu a diskuzi o duševním zdraví i nezdraví, občas 100% nesouhlasím s tím, co lidé na tohle téma píší, především teda na instagramu... Ale to je věc jiná. Tvůj článek se mi moc líbil, cením si tvé odvahy sdílet osobní, možná stále bolavý příběh! Díky��

    Co bych ještě ráda dodala - v případě některých nemocí mi "zobání AD jako lentilek" nepřijde jako fér označení, někoho by mohlo i ranit. Zajímám se o psychologii, budu ji od září i studovat na vš, takže o tématu alespoň trošku něco vím a v některých případech jsou antidepresiva velkými pomocníky. Samozřejmě nejsou všespásná - např. správně vybraný psychoterapeut zvládne pomoci člověku udělat s jeho psychikou až zázraky.
    Já mám osobní zkušenost s úzkostmi, rok jsem brala antidepresiva, která mi pomohla dostat se přes nejhorší a nejtěžší část, kdy se mi úzkosti spojily s depresí a bylo to peklo. Nicméně si myslím, že prášky mi cestu ke zdraví hodně usnadnily. Dostala jsem se přes tu šílenou slabost, strach a nechuť a rozhodla se chtít žít líp. Našla jsem si skvělou psychoterapeutku, dokonce hrazenou skrze pojištění, a rozhodla se pracovat na sobě. Nebylo to lehký, zariskovala jsem a intuitivně zasáhla do svého života velkým způsobem. Ale nakonec se mi to vyplatilo a musím říct, že je mi mnohem líp.

    Samozřejmě tě vůbec neznám a největším odborníkem na tebe jsi ty :) Ale kdybych měla říct jednu jedinou větu člověku, kterému je špatně: Je mi líto čím si procházíš, ale zůstaň silný/-á a zkus si najít psychoterapii - možná to nevyjde hned napoprvé, ale prosím nevzdávej to a pokud budeš potřebovat, tak ti já nebo kdokoliv blízký pomůžeme vyhledat pomoc a budeme makat na tom, aby ti bylo líp❤✌

    K.

    PS: Chtěla jsem tu tenhle komentář zanechat i pro nějaké čtenáře, kteří mohou sami mít obtíže, tak se nezlob, pokud opakuju samozřejmé :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj,
    Chtěla bych ti moc poděkovat za tento článek. A také za obejmutí na konci, jsem jedna z těch, která jsem to potřebovala. Před dvěma a půl roku mi byla diagnostikována panická úzkostná porucha a od té doby beru AD. Úzkosti jsou tím zredukovány téměř na nulu, ale na přelomu roku se objevila deprese. Moje paní doktorka tomu zatím nechává prostor, doporučila mi psychoterapie a pokusit se s tím začít bojovat. Vůbec nevím, jak bych to bez léků zvládla, ta prázdnota uvnitř strašně bolí. A ty dny, kdy nejsem schopná vylézt z postele a něco dělat, i když bych fakt jako měla... to je taky strašně vyčerpávající. Řešení pro to zatím nemám, dostala jsem se do cyklu, kdy v těch "lepších" dnech zachraňuji to, co kvůli těm "horším" dostalo šrám - ať už je to škola nebo osobní život. Zatím se tak motám půl roku, uvidíme, jak dlouho to ještě moje tělo vydrží...
    Posílám hodně sil a také obejmutí a můj čičin pozdravuje Fouňu, prý s tím rozvalením se nebo co naprosto souhlasí. ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, díky za článek! I když to neni úplně hezke téma, je o něm vsak potřeba mluvit. S depresemi mám totiž také již bohužel zkušenosti, přitom to zacalo tak nevinne syndromem vyhoreni a stresem. Sama se snazim z techto nepříjemných stavu dostat, a proto bych ti doporucila hlavne si dát své záležitosti do poradku, nebýt na to sama, ale zároveň si udělat dostatek času pro sebe. Mozna to zní hodně obecně, ale je to zaklad. Kdyz si navíc vždy uvedomim, že vše je nastavené jen nasim myslenim, ze se můžeme zamerovat na to hezké okolo nas... Tak proč se zbytecne patlat a trápit, když to jde i s usmevem od ucha k uchu :) a timhle pristupem se to postupne lepsi.

    OdpovědětVymazat
  7. Depresi znám hodně zblízka - vehnala mě do náruče antidepresiv a koleček po psychiatrických vyšetřeních a psychoterapiích. Obojí můžu svým způsobem doporučit - většinou se o těchhle alternativách mluví jak odvěkých nepřátelích - buďto bereš prášky a doufáš, že ti jako jediné zázrakem pomohou, a nebo jseš "silná" a spoléháš se pouze na terapie. U mě to bylo obojí - natolik jsem se vypla před tím děsem uvnitř, že bych na terapii stejně ani zbla neřekla. Taky jsem tam chodila asi první tři měsíce jenom frajersky krčit rameny a hádat se s terapeutkou, dokud ty emoce nezačaly trochu prosakovat zpět a neuvědomila jsem si, že pro některý okamžiky života mi stojí za to tu snahu investovat. Čtu tvoje věci už delší dobu, a je vidět, že se v tom zmítáš opakovaně. Co dáš něčemu z toho aspoň šanci (nemyslím hned prášky, upřímně řečeno je to oser. nesmírná úleva a pak oser a oser). Ale promluvit si s někým, kdo tě nasměruje, jak dál, je podle mě jedním z největších kroků a nejlepších věci, co můžeš podniknout. Důležitý je vědět, kde taková místa a takové lidi hledat. Lidem v okolí to neměj za zlé. Prostě nevědí, co jsou to za stavy, a pro zdraví mnohých z nich je to i lepší. Proto jestli tě mají rádi, měli by tě podporovat v záchraně sebe sama, a ne se snažit tě zachránit. Doktoři přes hlavu jsou fakt v klidu a nic tím neztratíš :)

    OdpovědětVymazat
  8. Nejde nic jiného než jen pochválit za tak krásně napsaný článek. Je to jako by si to psala za mne. Naprosto to chápu a s něčím takovým se už dlouho zamýšlím. Ty mi opravdu naprosto a doslova mluvíš z duše! Ikdyž to sice opravdu není hezké téma rozebírat (obzvlášť pro mne), ale tenhle článek mi opravdu udělal radost, že prostě vím, že tam někdo je a naprosto chápe situaci těchto lidí, co to prožívají. Opravdu chválím krásně napsaný článek:)

    OdpovědětVymazat
  9. Krásný článek! Mám kamarádku, která také trpí depresí a nevybavuji si, že by svůj problém někde ventilovala. Sama se za to hrozně stydí. Podle mě ale nemá za co. Sama do takových věcí nekafrám a ani nemůžu, protože si ničím takovým neprocházím, ale hrozně ráda bych jí i spoustě dalším lidem pomohla. Možná stačí danou osobu obejmout a říct, že všechno bude v pohodě, třeba jí to přinese alespoň na chvíli do života světlo. Co pomáhá tobě?
    Hrozně moc ti fandím a držím pěsti. Určitě se to brzy zlepší. Posílám ti obrovské objetí. "Nejsi v tom sama, znám několik lidí, kteří trpí stejně, jako ty, jen se o tom bojí mluvit. Nemají proč a ty také ne." HODNĚ ŠTĚSTÍ! :)


    ATUNAI

    OdpovědětVymazat
  10. Kam nastupujes do práce? V kavárně se ti nelíbilo? Když jsem videla, ze budeš pracovat v Mámě, tak jsem si říkala,ze je to práce pro tebe :)

    OdpovědětVymazat
  11. Narazila jsem teď na tvůj blog a tenhle článek úplnou náhodou, ale musím říct, že jsem moc ráda. To, jak jsi popsala svoje zkušenosti s depresivní poruchou mi připomnělo, jak důležitý je, aby ostatní takovéto články četli. Aby si dokázali představit, jak deprese ovlivnuje životy druhých a třeba díky tomu dokázali i lépe empatizovat s těmi, kteří jí trpí. Aby ti, kteří s depresí bojovali vytrvali a věděli, že nejsou sami. Už pár let studuju psychologii a psychoterapii, což nepíšu, abych najednou působila odoborně, ale protože ti (a třeba i jiným, kteří by si tenhle komentář přečetli) chci, jako člověk, který se tímhle problémem dost zabýval a zabývá, dodat důvěru v boj, který vedeš. Protože já věřím, že depresi lze porazit. Pár lidí, kteří to zvládli, jsem potkala. Z mé osobní zkušenosti antidepresiva pomáhají, dočasně, ale neléčí. To, co léčí, je psychoterapie (mně osobně nejvíce sedí filozofie PCA terapie Carla Rogerse, která nechává člověka růst a dospívat k pozitivním změnám osobnosti naprosto svobodně, ale každému vyhovuje jiný směr). Nevím, jestli jsi už nějakou vyzkoušela, tak či tak ti držím palce a nevzdávej se. Jednoho dne ji určitě porazíš. A nevrátí se.

    OdpovědětVymazat

© anna. Design by FCD