book tips | příběh služebnice

10. prosince 2017


Příběh služebnice - Margaret Atwoodová
světová beletrie
nakladatelství Argo, 2017

Příběh služebnice, kniha, kterou kanadská autorka Margaret Atwoodová napsala už v roce 1985. Titul byl dokonce oceněn cenou Arthura C. Clarka a celkově jde o velmi úspěšnou knihu. Letos se o ní začalo ale znovu mluvit ještě o něco víc a to díky tomu, že byl podle ní natočený stejnojmenný seriál. Který mě, nebudu lhát, nalákal jako první, protože jsem na něj slyšela samou chválu a z mého okolí o něm spousta lidí mluvila. Když jsem ale navíc zjistila, že je natočený podle knihy, rozhodla jsem se, že si jí nejdřív přečtu a až pak se případně podívám na seriál. Když se mi bude líbit.

Příběh služebnice je dystopickým románem, laicky řečeno knihou o společnosti, která se vyvinula špatným směrem. Děj se odehrává v Americe, tedy konkrétně na jejím území, protože Spojené státy jako takové přestaly existovat a nahradila je republika s totalitním režimem - Gileád. Demokracie jako taková byla během pár týdnů vymýcena a s ní i práva žen, které se šmahem staly pouhými otrokyněmi, jež nemají právo vůbec na nic. Během jediného dne jim byly zmrazeny účty, byly vyhozeny z práce, byla jim sebrána veškerá práva a ony byly donuceny se podvolit. Staly se s z nich pouhé posluhovačky mužů. Příběh je pak retrospektivně vyprávěn právě z pohledu jedné ze Služebnic.


Svět jako takový se řítí špatným směrem a to obnáší mimo jiné i změnu klimatu. Svět, kde se děj příběhu odehrává, je plný chemikálií v ovzduší i potravinách a to má za následek neplodnost žen. Tedy většiny z nich. A tak tu jsou služebnice. Plodné a zdravé ženy, z nichž je každá přidělená do rodiny, kde už pár mít děti nemůže. Ať už jsou důvody jakékoliv. Služebnice nejsou společnicemi, nejsou sexuálními otroky, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jsou pouhým lůnem, nádobou na děti, když ekonomanželka - žena Velitele (vlivného muže), děti mít nemůže. Když svoji povinnost splní, jsou přeřazeny zase jinam. A to je jejich úděl. 
Dál se společnost dělí na neženy, které děti mít nemůžou, merty, jež jsou pouhými služebnicemi a již zmíněné ekonomanželky
Celé je to jak návrat zpátky, do dob, kdy ženy nesměly nic a jejich jediná úloha byla starost o domácnost a rození děti. V knize je to ale ještě vyhnáno do extrémů a ženy zde nemají právo ani na svou rodinu. Pokud tedy nejsou nějak vysoce postavené.


Kniha mi trochu připomínala 451 stupňů Fahrenheita nebo 1984 od Orwella, hlavně tím, že jde v obou případech o příběhy, které by se klidně mohly stát, ve všech zmíněných knihách jde o antiutopii, ze které běhá mráz po zádech.
A moje celkové dojmy z knihy; Myslím, že by se s daným tématem dalo mnohem líp pracovat. Je to skvělý námět, který byl podle mě zbytečně promrhán. V první polovině knížky jsem se nemohla úplně začíst a přišlo mi to trochu jako nuda. Vypravěčka zde popisuje činnosti bez jakýchkoliv emocí, jakoby bez zájmu. Občas jsou tyto záznamy protnuty retrospekcí, návratem do minulosti, kdy byl svět ještě v pořádku. Vzpomíná na tak běžné činnosti, jako bylo třeba placení kartou, možnost volby, milovaní se svým mužem, na oblečení, které tenkrát ženy mohly nosit, na řízení auta, procházky.
Druhá část knížky, asi tak od 150 strany (celkově má kniha asi 320 stran) mě začala bavit a přečetla jsem ji téměř na jeden zátah. Konečně se začalo něco dít, konečně vznikla nějaká zápletka. Čekala jsem možná ještě trochu víc, možná i trochu jiný konec, ale celkově jde o příběh, nad kterým budu ještě nějaký ten čas přemýšlet. 

výsledné hodnocení: 3 / 5 *

behind the scenes

book tips | osm hor

8. prosince 2017


Osm hor - Paolo Cognetti
světová beletrie
v českém překladu vydalo nakladatelství Odeon, 2017


Osm hor je příběh Pietra a Bruna, kteří se jako malí kluci seznámí v horách. Bruno, syn horalů, divoch, který krom rodné vesnice nic jiného nepoznal. Na druhé straně Pietro, jehož rodiče sice hory milují a během života do nich celou dobu unikají, žil ale dlouhou dobu ve městě a není ani zdaleka takový, jako Bruno. Navzdory tomu se ale tihle dva skamarádí a tím začne jejich společná cesta životem. Cesta, kterou sledujeme právě již od jejich dětství a seznámení, pokračuje dospíváním a následně životem dospělých, kde nejsou ani u jednoho z nich věci ani zdaleka tak, jak by si bývali přáli. 


Pietro a Bruno se během této cesty několikrát scházejí a zase rozcházejí. Jako by čas v jejich přátelství nehrál vůbec žádnou roli. Oba dva dospívají a mění se, navzdory tomu tu ale jeden pro druhého pořád jsou.
Důležitou roli zde hraje taky Pietrův otec, který výšlapy do hor používá jako výchovnou metodu nejen pro Pietra, ale zároveň i pro Bruna, kterého postupně přijme jako svého. Vztah otec - syn hraje vůbec v příběhu docela velkou roli a hodně se zde řeší.


Kniha Osm hor není jen knihou o přátelství, rodině a životě jako takovém. Obsahuje mimo jiné naprosto skvělé popisy hor a práce, jež se v horách vykonává. Popisy přírody byly v knize tak autentické a dokonale napsané, že jsem měla při čtení kolikrát dojem, že se stačí jen pořádně nadechnout a sama ucítím tu vůni smrků a jezera. Vůbec celé to psaní na mě působilo tak poeticky, melancholicky. Měla jsem dojem vlezlé, strohé zimy, na vlastní kůži jsem cítila onu osamělost. Ale tak to má podle mě v dobré knize být. Nemá ve vás vyvolávat jen dobré pocity, má vyvolávat emoce, má vás donutit cítit a ztratit se. I když nejsou ty pocity zrovna dvakrát příjemné.
Kdybych to měla na závěr shrnout, je to hlavně kniha o nacházení sebe sama. O zdolávání vrcholů a propastí nejen v horách, ale i v nás samých. O koloběhu života. A o tom, že v životě každého z nás existují hory, do kterých již není možné se vrátit, navzdory tomu, jak moc bychom si to přáli.

a ty chceš teď jako něco dělat jo? to máš teda smůlu, dneska se nepracuje! / za Oskarem můžete vidět dvě kytky. z jedné z nich se postupem času stala "Oskarova kytka", vzhledem k tomu, jak mu zachutnala - což ostatně můžete vidět sami...
© be at peace, not in pieces. Design by FCD