tip na výstavu | Možnosti dialogu | Salmovský palác

8. prosince 2018


Nejsem žádný odborník přes umění a všechno, co o umění vím, jsem vyčetla z knih či odposlechla od přátel, kteří se uměním zabývají přece jen o něco víc než já. Navzdory tomu jsem ale vždycky nadšená, když mám možnost jít na výstavu a o to větší radost mám, když můžu jít s člověkem, který tomu alespoň trochu rozumí a tím pádem mi může zas trochu rozšířit obzory. Přesně jako dnes, když jsme na výstavu vyrazili s mým kamarádem Davidem.
Návštěva galerie je pro mě vždy takovým malým intelektuálním útěkem, kdy se snažím mít schovaný telefon někde v útrobách batohu a jen vnímat. Tentokrát jsem telefon schovaný sice neměla, tím spíš vám ale můžu ukázat alespoň pár fotek, které jsem během výstavy vyfotila (abych vás nalákala!). Jak jsem již ale psala výše, nejsem žádný odborník a tím spíš prosím nechápejte následující text jako odbornou recenzi.

Výstava Možnosti dialogu probíhá v prostorách Salmovského paláce a trvat bude až do 1. prosince 2019 (takže máte ještě dost času na ni zajít), lidé do 26 let mají navíc vstup zdarma. Spolu s pražskou Národní galerií se na výstavě podílí také Státní umělecké sbírky Drážďany, které na výstavu zapůjčily například díla Andyho Warhola či Jeana-Michela Basquiata. Základem spolupráce mezi dvěma zmíněnými institucemi je snaha o zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a Východu, který se odehrává někde uprostřed a to právě u nás, ve střední Evropě.

*

Ještě před vstupem na samotnou výstavu vás zaujme Kinterův Devil růstu - skoro pěti metrové dílo složené z míčů, koulí a vánočních ozdob. 


Hned na začátku výstavy můžeme zhlédnout dvanáctiminutový snímek Jana Švankmajera Možnosti dialogu, podle kterého je celá výstava pojmenovaná. Na animaci můžeme vidět například milence z hlíny, jež se vzájemně proplétají, tvoří téměř jeden celek, a pak, jak už to tak v životě bývá, dochází ke konfliktu a z milenců nezbude nic jiného než pouhá mašinérie. Ačkoli není Švankmajer tak úplně můj šálek kávy, musím říct, že konkrétně tato projekce mi přišla opravdu povedená.

Hned u vstupu nás taky přivítá obraz Portraits od Andyho Warhola. Dalším dílem, které od Andyho na výstavě uvidíme, je série Západů slunce (která mi taky přišla moc moc fajn). Zároveň musím podotknout, že spoustu věcí, které jsem na výstavě viděla, jsem pochopila až poté, co jsem si o výstavě přečetla článek na internetu (což je podle mě docela škoda). Odkaz na článek tady.

La Demi Poupée | autorem je Hans Bellmer
Vcházíme do místnosti, osvětlené jen zářením z televize. Místu vévodí (na první pohled špatně sestavená) loutka, která - ačkoli jí chybí nejen uši, ale i oči - jako by pozorně sledovala v televizi vysílané barokní vystoupení. Na promítaném snímku se nachází korpulentní žena v kleci, jež zpívá podivnou árii. Autorem loutky je francouz Hans Bellmer, jenž byl ve 30. letech členem surrealistické skupiny a podobných plastik se údajně dochovalo už jen velmi málo - zajímavý je také fakt, že u Bellmera nebyla vrcholným dílem samotná plastika, nýbrž fotografie, na které byla zvěčněná (autor plastiky umísťoval na různá místa a poté je fotil).

Shaved Head (1998) | autorem je Ron Mueck
fotografie - Sammlung Hoffmann
Další exponát, který mi vyrazil dech, byl právě Naháč od Rona Muecka. Tak realistický, že jsem z toho měla husí kůži. Jak jsem se dozvěděla později, Mueck sochy vytváří ze sklolaminátu, silikonu a zvířecích chlupů (samotnou mě během výstavy napadla otázka, zda jsou chlupy opravdu lidské či nikoli).

Nemůžu spát | autem je Krištof Kintera

Dalším, pro mě děsivě realistickým, byl Kinterův spáč, jež leží v rohu místnosti zachumlaný do spacáku a při bližším prozkoumání zjistíte, že se mu kouří z hlavy. Dílo je nazvané Nemůžu spát. Prvně na mě instalace působila jako reakce na přemíru myšlenek a neschopnost kvůli nim na konci dne usnout. Poté jsem se ale dozvěděla, že mělo jít o reakci na uprchlickou krizi a migraci.

A v neposlední řadě mě zaujala série tří fotek, na kterých jsou vyobrazené nahé stoleté Japonky. Autorkou fotek je Manabu Yamanakaová. Pro představu přikládám odkaz celé série - tady. Na výstavě v Praze byly ale jen zmiňované tři. 

rozčarování?

27. října 2018


Samotnou mě štve, že nemám čas ani energii psát. Poslední měsíce byste u mě určitou periodiku ve vydávání článků hledali jen stěží. Žádná není. Žádná není a z věty budu psát, jen když budu mít o čem se stala věta budu psát, až se mi bude chtít. A upřímně, krom chvil, kdy píšu obyčejně do deníku - černou propiskou a roztržitým písmem - se mi nechce skoro vůbec. Svoje myšlenky svěřuju černýmu moleskinu a stránkám vytrženým z pracovního diáře, kam píšu v mezičase a moje pocity, moje momentální rozpoložení, mě natolik tíží, že to musím někomu svěřit a tohle je ta nejjednodušší cesta.
Večery trávím většinou s knihou, u které pravidelně usínám. I tak se ale snažím splnit roční výzvu a přečíst jich celkově padesát. Momentálně jsem na čísle 47. Večery s knihou prokládám večery s kapkou alkoholu, po kterých usínám ve spokojeném opojení. Je to uklidňující.
Dny se skládají z rán, kdy si ve spěchu kupuju kafe v metru, kde už mě slečna baristka zná a vybranou kávu mi připravuje už ve chvíli, kdy mě vidí ve dveřích. Moje dny se skládají z cest do práce, který trvají přesně 25 minut se vším všudy, s pár přečtenými stranami knihy nebo nejnovějšího vydání Respektu a hudbou, co mi hraje ve sluchátkách. Poslední měsíc to byl ještě s večery jediný příjemný čas, který jsem měla. Dny jako by vtáhla nějaká černá díra a mně z nich nic nezbylo. Jen prázdno a chlad. Takhle chci žít, tohle jsem chtěla?

Nevím, jestli už si to vsugerovávám dopředu či jde o nějaké postavení hvězd, podzim je pro mě ale rok od roku náročnější a náročnější. Pravidelně se neobejde bez důležitých rozhodnutí, bez velkých změn, které ovlivní moje bytí na několik měsíců vpřed. Září, jakkoli je krásné - tím poetickým a melancholickým způsobem - mě vždycky tak trochu zničí. Dny jsou najednou studený a rána těžká. Nechce se mi z mužské náruče a občas mám tendenci plakat, když si vzpomenu, že mám před sebou celý následující den, týden. Najednou se čím dál tím víc mračím, jako by se z toho stával můj běžný klasický výraz. Jsem bez nálady a sama nevím proč. Nejsem si jistá. A nebo jsem?

Utekla jsem od knih do kancelářského prostředí a co si budeme povídat, úplně mi to nesvědčí. Změna  to byla razantní a rychlá. Nebyl čas pochybovat, nebyl čas na námitky. Vpadla jsem do advokátní kanceláře a rovnou byla do všeho hozena. Nevadí, já to zvládnu. V tempu, kdy nebyl čas na nějaké rozkoukávání se. Nový (a pro mě naprosto odlišný a nepochopitelný) kolektiv, nová náplň práce, která mě teda už od samého začátku baví. Práce rozmanitá, kdy člověk až na výjimky dělá každý den něco jiného. Práce, při které člověk nesedí jen na zadku v kanceláři, ale podívá se i po republice. To mě baví, nebo jsem si alespoň myslela, že by mě to bavit mohlo.
Momentálně je to ale měsíc, co pracuju jako asistentka a už mi chybí knihy. Knižní prostředí, lidi, co se v něm pohybují a vědí. Včera jsem si do kanceláře přinesla nového Murakamiho a žádná z kolegyň nevěděla, o koho jde...

Chybí mi knihy a já nevím, jak dlouho to ještě v tom suchém kancelářském prostředí vydržím, jestli mi to za to vůbec stojí. Pět dní v týdnu košile, pět dní v týdnu jen černé kalhoty nebo sukně. Jo a prosím tě, shrň si trošku ty rukávy, ať ti nekouká to tetování. Nenos ty náušnice, máš pořádně vyžehlenou košili? Ten svetr, no víš, mohl by být spíš na zapínání... Potlačení individuality, potlačení sebe sama. Tohle jsem opravdu chtěla?!
© ANNA. Design by FCD