15. června 2017

selflove


Byly doby, kdy jsem nebyla schopná vyjít ven alespoň bez špetky líčení. Doby, kdy jsem se líčila dokonce i doma, aby mou, v té době šílenou, pleť nikdo neviděl, aby se mi nikdo nesmál nebo neměl hloupé poznámky. Byly doby, kdy pro mě byl vnější vzhled skoro na prvním místě. Kdy se to od něj všechno odvíjelo a já se sama na sebe strašně zlobila, že nejsem dokonalá jako ty holky z plakátů. A nemusely to být ani ony nereálné, vyfotošopované slečny, ale i holky z mého okolí, z nichž mi všechny připadaly o tolik hezčí než já. Strašně jsem to řešila. Abych měla dokonalý vlasy, abych měla líčení, které zakryje nedokonalosti pleti (kdo je v patnácti neměl?), abych byla dobře oblečená, nikde mi nic nekoukalo a nejlépe, abych byla celá v černé. Schovávala jsem se. Věčně dokonalá jsem chtěla být i před svým klukem. Styděla jsem se za svoje malá prsa, za to, že nemám míry 90-60-90, moje sebevědomí bylo na bodu mrazu. Přála jsem si, aby se na mě večer, po tom, co se odlíčím, už moc nedíval. A ráno jsem zas spěchala do koupelny ve snaze se alespoň trochu upravit, než se vzbudí. Taková věčná, vyčerpávající honba za (nereálnou a neexistující) dokonalostí. Necítila jsem se dobře ve svý kůži a od toho se odvíjelo všechno ostatní. Kam to všechno vedlo, o tom jsem vám už psala. Dneska bych se ale s vámi chtěla podělit o to, co bylo potom, jak je to dnes.

Nad otázkou sebevědomí a lásky k sobě samému přemýšlím docela často. Přečetla jsem o tom několik knih, bavila se o tom s mnoha lidmi. A postupně jsem došla k závěru. 

Člověk musí onu krásu najít uvnitř sebe.