21. února 2019


emoční nestabilita
noční hovory s hlavou na tvém rameni, hladíš mě, tiskneš k sobě
já ale sama nejsem schopná ti odpovídat
jsem unavená
a
pomalu se propadám do říše snů

přemíra myšlenek
a
zároveň prázdno
chtěla bych být jako ty
-

povídat
umět slova skládat i bez papíru
tak ladně
tak lehce

občas si vedle tebe připadám úplně nemožná
-

postupně se otevíráš
a
já nejsem schopná to ocenit

to možná to prázdno ve mně
ta apatie
kterou si sama neumím vysvětlit

jako bych v hlavě měla jen vzduch
zastírající
všechny mé myšlenky

znovu se léčím
znovu beru ty bílé prášky a jsem ochotná
přiznat si
že potřebuji pomoct

jeden ráno
zapít vodou
a
hned potom sníst pár soust křupavého croissantu

kam zmizela ta radost z věcí
kam zmizela má energie

*

rána jsou prázdná a vedle tebe snad ještě prázdnější
znovu mám prázdný byt a rozhodla jsem se žít sama

na seznamu další bývalý přítel

*

bývalý přítel
který mě ještě po rozchodu před odchodem do práce
přikrýval druhou dekou
-
to aby mi nebyla zima

bývalí
zajímavá skupina mužů
které jsem já sama opustila
abych mohla být samostatnější
víc nevázaná
víc svá

(ale podle mě to bylo jen v mé hlavě)

měla jsem pocit
že vedle sebe už nemůžeme dál žít
ten stereotyp začal
být nesnesitelný

(není chyba ve mně?)

a tak se budím
místo jedné kočky dvě
jinak jak kdybych se vrátila v čase do minulého podzimu

střih
-

zase ty prázdný noci
neopodstatněný smutky
tichý prázdno
proč nikdo nemluví?

další muži
neustálý kolotoč
muži
se kterými neumím mluvit
muži
kteří mi připomínají nevlastního tátu
jeho autoritu
jeho tendenci všechny ženy kolem sebe znevažovat
neuznávat
už z principu

sebemrskačství
-

drogový noci
alkoholový odéry
chováme se jak trosky
a
je nám to jedno

-
pro tenhle večer

těmito útěky se ze sebe snažíme dostat
všednost běžných dní
jejich stálost
zažitost
není ale právě rutina tím,
co nás nutí fungovat?
co nás drží při životě?

já a moje tendence neustále utíkat
neutíkat od problémů
nýbrž od sebe sama

lesy
pražský ulice
cizí byty
rána
kdy mé tělo voní po cizích dotecích
a
já mám chuť co nejdřív utéct domů

cigaretový dým
a
my dva sedíme ve sprše
směješ se
-
v opojení

začarovaný kruh
a já
stále hledající
cestu ven

*

book tips | Komturova smrt

7. února 2019


Neříká se mi to vůbec snadno, ale Komturova smrt pro mě byla velkým zklamáním. Velkým zklamáním jakožto pro čtenáře, který má Murakamiho až na jednu nebo dvě knihy přečteného celého a ví, jakou si tento autor drží dlouhodobě úroveň. Na knihu jsem se těšila šíleně, zároveň jsem se ale bála právě toho, jestli se Murakami náhodou už nevyčerpal a jestli se nebude opakovat. Bohužel se mé obavy naplnily a já knihu ve finále četla několik měsíců, prokládala jí knihami jinými a obecně se vůbec nemohla začíst.
Pokud s Murakamim začínáte, rozhodně bych vám tuto 700 stránkovou bichli napsanou navíc ještě menšími písmenky, než je běžné, nedoporučila jako první knihu, kterou od něj budete číst. Je totiž dost možné, že byste knihu odložili po pár stránkách a s kroucením hlavy poznamenali, co na tomhle Japonci všichni máme. Murakami totiž potřebuje trochu delší rozjezd. Musíte se připravit na dlouhé popisy běžných činností a dialogy víceméně o ničem. U kratších titulů viz Norské dřevo či Afterdark se můžete připravit na cca 50 stránek, na kterých se zdánlivě nebude nic zvláštního dít. U Komturovi smrti je to ale stránek cca 300 a to - přiznejme si - není úplně pro každého. 
Ve finále to ale máme rádi. Nezaměnitelnou atmosféru, kterou jeho příběhy mají a kterou vytváří právě kombinací všech těchto prvků. Postavy z jiného světa, vesměs průměrní muži žijící ještě průměrnějším životem, vášeň pro Japonky, které jsou krásné až na druhý pohled, vaření, jazz a gramofonové desky, příroda v kontrastu s městem, vlaky a osamělost hor. Murakamiho knihy jsou originálem, od kterého už po přečtení pár z nich víte, co čekat, ale ani to vás neobírá o kvalitní čtenářský zážitek, ba naopak.


Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je muž ve středních letech, který se živí malováním portrétů na zakázku. Není to něco, co by ho vyloženě naplňovalo, obživu mu to ale zajistí. Navíc je ve svém oboru docela oblíbený díky faktu, že dokáže lidi namalovat vždy tak, aby se líbili sami sobě, zachytit to, co se skrývá uvnitř.
Jednoho dne mu však zdánlivě idylické žití překazí manželka, která se s ním na základě snu rozhodne rozvést. O jaký sen šlo mu však nepoví. Náš hlavní hrdina tak opouští nejen svůj byt, ale i profesi malíře portrétů a uchyluje se do hor (ano, opět motiv, který se u knih HM opakuje), kde žije v domku kdysi slavného malíře Tomohika Amady, který momentálně leží v kómatu v nemocnici. Náš vypravěč se tak pomocí prostoru, který Tomohiko Amada obýval, seznamuje s jeho prací a životem. Na půdě nachází do papíru zabalený obraz Komturova smrt, jehož odkrytím rozpoutá celou řadu událostí. My se v příběhu několikrát vracíme do historie, abychom pochopili, co malíře Amadu vedlo k vytvoření díla, které se naprosto vymyká všem jeho ostatním obrazům.
Náš bezejmenný vypravěč se seznamuje s tajemným Menšikim, který bydlí v domě naproti. Znovu začíná malovat portréty (ale po svém), seznamuje se s třináctiletou Marií, ve svém domě poprvé potkává tajemného Komtura, odkrývá jámu, která se skrývá za domem a zaplétá se tím tak do podivného kruhu událostí.

V příběhu dostanete mystické tajemno, málo postav a komorní atmosféru. Vše, na co jsme u HM zvyklí a co máme tak rádi. Trochu mi přišlo, že se z dobré zápletky dalo přece jen dostat trochu víc - potenciál určitě měla. Jinak se ale kniha četla dobře - když překonáte první polovinu, kdy se příběh tak rozvláčně táhne a strany jsou vyplněné hlavně popisy jídla, hudby a toho, co má kdo na sobě. Musíte být na autora zvyklí, abyste těch 700 stran dali a měli z toho navíc dobrý pocit.

Mé hodnocení je tedy 3/5.


A na závěr kočičky pro lepší den!
© ANNA. Design by FCD