mango (a o seznámení dvou koček)

10. září 2018


Většina z vás už ví, že jsme si začátkem září s Tomášem pořídili druhou kočku, respektive kocoura. Předcházela tomu spousta debat, spousta uvažování, jestli je to správný krok či nikoli. Mluvili jsme o tom vlastně už od ledna, kdy nám začalo připadat, že se Fouňa doma sám nudí a že bychom vlastně i my chtěli ještě jednu. Neustále to ale byla debata o něčem v nedohlednu, o něčem, co možná někdy přijde. Možná za to mohl i fakt, že jsme se trochu báli. Na internetu najdete nejen spousty článků o tom, jak se dvě kočky doma snáší a jak bez sebe nemůžou být, ale na druhou stranu i ty, kde si lidé líčí nepříjemné zážitky, které je s pořízením další kočky začaly provázet. Rozbitý nábytek, neustálé řvaní a praní, věci, které kočky začaly dělat svým (v uvozovkách - kočka nemá páníčka) majitelům, čůrání mimo záchod a tak dále a tak dále. Trochu mě to vyděsilo a navzdory tomu, že mi i samotný veterinář řekl, že se dvě kočky - pokud se jejich seznámení udělá správně - většinou snesou a je fajn, když jsou spolu, s pořízením té druhé stále váhala.


A tak jsem váhala až do jednoho srpnového víkendu. Prohlížela jsem si inzeráty na internetu. Věděla jsem, že k Fouňovi nechci žádnou vznešenou kočku. Žádnou šlechtěnou, která by na něj mohla shlížet z vrchu a nemusely by si tak úplně sednout. Fouňa je klasická kočka evropská, venkovská směska a podle toho má i náturu. Je to divoch, který se nechá hladit jen když chce on. O nějakém nošení ale nemůže být ani řeč. Navzdory tomu, že je občas pěkně zlobivej, má ale dobrý srdce. Jestli se to vůbec o kočkách dá říct. To, jaký je dobrák, se projevilo i během toho, když jsme si pořídili Manga, o tom ale až za chvíli.
Projížděla jsem tedy ty inzeráty, jen tak, kdyby mě náhodou nějaké koťátko zaujalo. Černé nechtěl Tomáš a na celé bílé jsem nemohla narazit. A pak jsem viděla toho našeho zrzečka. Vypadal vystrašeně a mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Já se do něj ale zamilovala na první pohled a ještě ten večer jsem na inzerát odepsala a telefonicky mluvila s paní, která ho zdarma nabízela.


Je to takovej strašpytel a stresař, říkala. Nemusí si sednout s každým a může se stát, že to s dalším kocourkem nezvládne, ani se svými sourozenci nevychází a je věčně někde v rohu, stranou od nich. Jako by se všeho bál.
Domluvily jsme se, že pokud to opravdu nepůjde, kocourek poputuje zase zpátky. O tom, že by mi to utrhlo srdce, snad ani nemusím mluvit.
A tak jsme to zkusili. Dva dny nato, v šest hodin ráno, nám paní to zrzavé štěstí přivezla. Vyběhl z přepravky a jako chlebík, ilustrační foto výše, si sedl na parapet. Nechal se pohladit, jinak ale zalézal pod pohovku. S paní jsme se domluvily, že jí první dny budu o všem informovat. 
Jak už jsem zmiňovala, o seznámení dvou koček jsem si nejen něco přečetla, ale konzultovala jsem to i s veterinářem. Na internetu najdete spousty návodů, které až na drobné odchylky, říkají to samé. Hlavně nedat domácí kočce nové kotě hned před čumák, to většinou nedopadne dobře a i do budoucna to není dobrý start. Mně se osvědčily oddělené místnosti, přičemž malý byl první dva dny zavřený jen v obývacím pokoji a Fouňa si mohl volně chodit po bytě. Cítili se, postupně ale začali být oba dva zvědaví, co se za těmi zavřenými dveřmi skrývá.
Pak spolu jedli, každý mističku na své straně dveří. Aby si svoji vzájemnou přítomnost spojili s něčím příjemným. Poté došlo k výměně pokojů, aby se seznámili s pachem toho druhého a mohli se tak připravit na setkání vizuální. Fouňa syčel i vrčel, na přítomnost někoho druhého přece jen nebyl zvyklý. Den nebo dva nato jsme ale konečně malého Fouňovi představili tváří v tvář, prvně jen přes škvíru dveří, poté v přepravce a nakonec na volno.


Samozřejmě došlo k vrčení, syčení i k pár výchovným pohlavkům ze strany staršího, aby bylo hned jasno, kdo je tady pánem. Důležitým úkolem pro nás bylo v takových chvílích nezasahovat, nechat na nich, aby si tu společenskou hierarchii vyjasnili a pak spolu dál mohli fungovat. Kotě potřebuje poznávat hranice, aby vědělo, co si smí a nesmí dovolit. Normálně ho to učí máma kočka či ostatní kočky, se kterými žije. Pokud máte ale kočku jen jednu a vychováváte jí sami, je to jen na vás.

A co si před pořízením další kočky promyslet?

Měli byste myslet především na kočku, kterou už doma máte. Uvědomit si, jestli není přece jen radši sama a jestli jí nestačí jen vaše přítomnost. Já i Tomáš jsme docela často v práci, já doteď pracovala na dvanácti hodinové směny a tak se mi vždycky od Founi odcházelo s těžkým srdcem, že ho zase nechávám doma samotného na tak dlouho. A vzhledem k tomu, že byl doma celý den sám a celou tu dobu vlastně jen prospal, si chtěl po mém návratu z práce hrát a zlobil. Budil nás ve tři ráno a dožadoval se pozornosti. Nikdo mu to nemohl mít za zlé, ale i tak to bylo vyčerpávající. A musím říct, že od doby, co jsme mu pořídili kočičího kámoše, tohle naštěstí úplně přestalo. Dokonce se zklidnil.
Dalším bodem, který je důležitý si promyslet, je místo. Znám slečnu, která si do jednoho pokoje, ve kterým žila i s přítelkyní a jednou kočkou, pořídila kočku další. A hrozně se divila, že jí starší kocour začal čůrat do postele a škrábat po zdech. Bylo mu narušeno teritorium (které tedy už tak mimochodem bylo podle mého názoru dost malé) a on nevěděl, co si s tím počít. S Tomášem máme byt 3+kk, ve kterém se každá kočka má kam schovat, když chce být sama. A to je podle mě dost důležité. Samozřejmostí jsou už pak dva záchody, každý v jiné místnosti. 
Taky si musíte promyslet, jestli to zvládnete i finančně. Kočka není peněžně tak náročná jako třeba pes, ale i tak musíte počítat s tím, že vám výdeje za ní stoupnou ještě jednou o tolik. 
Taky se zamyslete nad tím, jestli budete mít v případě vaší dovolené kam kočky dát či máte člověka, který za nimi bude ve vaší nepřítomnosti docházet. Jednu kočku si domů ještě někdo na týden vezme, se dvěma už by ale mohl mít problém.


Abych to shrnula.
Malý dostal jméno Mango, kvůli tomu, že je zrzeček a když rozkrojíte mango, má přesně takovou barvu. A zrzavou kočku, která se jmenuje Garfield, má přece jen každý druhý. Zjistili jsme, že vůbec není takovým bojínkem, jakým měl podle paní být. Nevím, jestli mu v původním doma vadilo množství sourozenců nebo cokoliv jiného, u nás si to ale už čtvrtý den štrádoval po bytě s ocáskem nahoře a zvědavě objevoval svět kolem sebe. Navíc jsem ke své radosti zjistila, že je to strašnej mazel. Nechá se chovat, strašně rád se mazlí (přičemž začne vrnět už po třech vteřinách, co na něj položíte ruku) a spí s námi v posteli, nejčastěji přitulený k jednomu z nás.
S Founíkem si sedli. Při šťastných chvílích se dokonce navzájem olizují a spí vedle sebe. Hrajou si spolu, občas se perou a honí se po bytě. Všechno je to ale v kamarádským rázu a to je důležitý. Founík taky rozhodně nemá méně pozornosti, než měl před příchodem Manga. Doteď se mu snažíme věnovat možná i o trochu víc než malému, aby se necítil opomíjený. Jídlo i pohlazení dostává většinou jako první.
S příchodem malého se taky Founík zklidnil a přes noc oba dva spí a nebudí nás. Občas je na něm ale vidět, že ho péče o malé kotě vyčerpává a v té chvíli si nejradši zaleze někam, kde nechce být rušen. Když ho ale i přesto malý provokuje, dojde k pár fackám a syčení a je zas na chvíli klid. Občas mi připomíná výchovou zmoženého rodiče. (:D) Ve finále je na něm ale vidět, že mu přítomnost malého nevadí, naopak je za ní i rád.

Pořízení si druhé kočky byla jedna z nejlepších věcí, co jsem mohla udělat a věřte, že dvě vrnící klubíčka jsou opravdu lepší než jedno! <3

konec léta a ve vzduchu visící podzim

30. srpna 2018


Ráda bych napsala pár řádků o tomto poetickém čase, o čase, kdy se letní dny pozvolna přelévají v ty podzimní a než se nadějete, ráno vás probouzí chladný vzduch a vy se choulíte do tepla peřiny. Minulý rok pro mě bylo tohle období jak krásné, tak náročné. Po všech stránkách.
S Jakubem jsme se rozešli, já s těžkým srdcem opustila byt ve Vršovicích a společně s kocourem se odstěhovala téměř až na samý okraj Prahy. Stejně, jako tenkrát do té malé útulné garsonky s ještě úžasnějším balkonem, jsem se zamilovala i do mého nového bytu. Jako by to bylo včera, kdy jsem tam společně s realiťákem stála, vdechovala vůni nově zrekonstruovaného prostoru, jeho slova poslouchala tak napůl, nemohla jsem se nabažit výhledu z oken. Z těch starých oken, skrz které byl výhled do korun stromů. V té době byly zrovna v podzimním rozpuku a všechny do jedné hrály barvami červené, oranžové a hnědé. Otevřel tenkrát okno a já s chutí nasála ten úžasnej podzimní vzduch. Parkety a tmavě šedá podlaha, bíle vymalováno. O hodinu později jsem už z bankomatu vybírala peníze na vratnou kauci a provizi realitce. Byt byl můj.
Ve Vršovicích jsem strávila poslední noc sama, On byl tenkrát pryč. Shodli jsme se na tom, že to takhle bude míň bolet. Tu noc jsem spala naposledy v jeho košili a vdechovala jeho vůni. Snažila jsem se jí zapamatovat, vtisknout si jí do paměti společně s momenty, které jsme v tomhle bytě zažili. Ráno poté jsem zabalila svůj dosavadní život do velkých černých pytlů a s pomocí rodiny se přestěhovala. Vstříc novýmu začátku.


Vzpomínám si, jak zvláštní bylo začínat další etapu svýho života někde úplně jinde. Znovu jsem stála na pomyslné startovací čáře a ještě nevěděla, jak s tím vším naložím. V bytě nebyl žádný nábytek a já spala první měsíc na matraci uprostřed ničeho. I tak jsem ale zažívala zvláštní pocit uspokojení, jako by to takhle mělo být už dávno. Vybalovala jsem věci z krabic a pytlů a určovala jim nové místo. Kupovala jsem si rostliny v květináčích a zároveň neměla moc co jíst, jelikož jsem všechny vydělané peníze dávala do nového bytu a jeho vybavení. Nevadilo mi to. Chtěla jsem se zase někde cítit doma a šťastná.
Nebyla jsem tenkrát sama, ačkoli, když se na to dívám zpětně, jsem asi být měla. První týdny jsem tu trávila převážně s D., který tu postupně začal být pořád a já měla pocit, jako bych se nenastěhovala sama, nýbrž s ním. A to jsem nechtěla. Užívala jsem si vzácné chvíle samoty a čím dál tím častěji od něj ráno utíkala. Až jsem jednou přestala chodit i večer. Ukončili jsme to. Naše měsíční soužití plný kaváren, knih, návštěv galerií, básní a dopisů, které mi dával bez známky do schránky. Po ránech v žižkovských ulicích, po ránech, které voněly kávou, francouzskými tousty a čistě vypraným prádlem. Po večerech na longboardu, po večerech s alkoholem, kdy jsme se později jeden druhému ztráceli v náruči a nakonec usínali vysílení vedle sebe. Ráno jsem už ale o jeho polibky nestála, z mně neznámého důvodu jsem chtěla být najednou strašně sama. Navzdory tomu, že se jevil jako dokonalý muž, tam neproběhlo to tolik potřebné něco a já s tím bohužel nedokázala nic udělat. Možná šlo jen o špatné načasování, nevím. To už je ale dnes stejně jedno.


Minulý podzim, to je...
pumpkin spice latté a procházky po Letný. Je to les, mlha a vůně mechu. Konečně mám pocit, že se můžu opravdu nadechnout. Opětovné zkrácení vlasů a snaha vrátit se tím na pomyslný začátek. Večery a rána s Fouňou, spícím vedle mé hlavy. Byl jednu dobu můj jediný mužský, i když kočičí, společník a bylo to vlastně strašně fajn. Minulý podzim, to jsou galerie a kavárny, spousta ochutnaných flat whitů a mátových čajů. Černé oblečení a prázdnota, kterou jsem se, jako už tolikrát, snažila marně zaplnit. Jsou to dny, kdy jsem se úplně osamostatnila od rodičů a začala se i po materiální stránce chovat jako dospělá. Minulý podzim, to je první rande s Tomášem, od kterého jsem původně nic moc nečekala. Znali - neznali jsme se už několik let a nikdy z toho nic nebylo. Až do listopadu minulého roku. Minulý podzim, to je naše první rande v Riegrových sadech a rajčata, která mi držel, když jsem si musela odskočit. Je to jeho vůně a první nečekaná pusa v metru, už na tom osudným prvním rande. Je to pocit bezpečí a propovídaný noci. Konečně se mám ke komu přitisknout a nemám tendenci ráno utíkat. Je to spousta kávy a dobrého jídla, které si společně vaříme. Je to déšť a Národní třída. Olšanské hřbitovy a zapálené svíčky. Hrob Franze Kafky. Antikvariáty a knihy, které z nich tak nezaměnitelně voní. Jsou to procházky, prokřehlé prsty a kostkovaná šála pevně omotaná kolem krku. Je to láska a objevování sebe sama. Konec a zároveň start.


Jaký bude asi podzim letošní?
© be at peace, not in pieces. Design by FCD