27. května 2018


Není to jednoduchý, zase psát. Tím spíš, že pro mě psaní vždycky představovalo určitý očistný rituál. Bylo formou útěku. Vypsání se rovnalo se zbavení se všech pocitů. Aby se ta tíha dala trochu líp snášet. Dařilo se. Až donedávna, kdy jsem potřebu psát mít přestala. A jako už tolikrát, přišlo to zčistajasna.

Nejdřív to začalo twitterem, kde jsem najednou přestala mít potřebu sdílet svůj život s ostatními. Přestala mě bavit tahle platforma, prostřednictvím které sdílím svoje pocity, svá trápení, své úspěchy. Najednou jsem mnohem víc potřebovala být sama a vnímat ten život trochu víc v soukromí. Taky se toho hodně dělo. Můj život dostal od podzimu minulého roku úplně jiný spád, já se musela naučit postarat se o sebe úplně sama a naučit se žít jako dospělá. Se vším všudy. Nebylo to jednoduchý. Dospěla jsem během pár měsíců a tak si dnes kolikrát připadám mezi svými vrstevníky o deset let starší. Ale nelituji. Nelituji jediného dne, jediného týdne během těch měsíců. Protože jak už to tak bývá, nebýt jich, nebýt těch špatných a těžkých dnů, nebyla bych dnes tam, kde jsem.

Nechci vám tu předat další snůšku motivačních řečí, kterých je teď všude kolem víc, než je možná zdrávo. Chci vám povídat o tom, jak je to doopravdy. Se všemi propady. Se všemi těmi momenty, který rozhodně nejsou dokonalý, ale jsou moje. Povědět vám o tom, že jsou tu pořád chvíle, kdy se cítím strašně prázdně a sama sebe se ptám, kolik dalších dnů to ještě vydržím? Že stále existují chvíle, kdy se navzdory všemu cítím strašně. Dny, kdy o nějaké sebelásce nemůže být řeč. Kdy jsem ráda, že vstanu. Kdy jsem ráda za každý kus síly, který v sobě najdu a díky kterému jsem schopná fungovat dál. A...
Vidíte to. Zase mám pocit, že se mi slova rozpadají. Že utíkají do všech světových stran, jen ne tam, kam bych potřebovala. Možná proto jsem si od psaní dala pauzu. Možná proto zely stránky deníku pár měsíců prázdnotou. Možná proto zůstal každý pokus o zápis u pár řádek a pak dál nic, jen prázdná stránka. Nebyla jsem schopná to něco ze sebe předat dál. Udělat z toho ucelený a smysluplný text. Bohužel.

Hodně jsem četla. Spoustu odborných knih o psychologii. Spoustu příběhů, básní. Když už jsem sama tvořit nemohla, snažila jsem se samu sebe nalézt v psaní jiných. Občas úspěšně, občas o něco míň. S každou další přečtenou větou jsem se ale cítila silnější. Slova jsou lék. I když nejsem zrovna já jejich tvůrcem.

Klatovská kavárna, on má před sebou domácí limonádu, já kafe. Jak jinak. Víš že ti ubývají sledující na instagramu? řekne. Jako by na tom záleželo. Jako by to bylo něco, na čem stojí svět. Naše existence. Důvod našeho štěstí. Vím, a co je na tom? Záleží na tom snad? Je mu čtrnáct. Svět youtubu a instagramu je pro něj možná ještě známějším prostředím než je pro mě. Dnešní generace. Nerada to označení používám, ale někdy se mu nedá vyhnout. Je to jiný. Ještě smutnější mi připadá fakt, že bráchovi, tomuhle inteligentnímu klukovi, na tom opravdu záleží. Ještě se mě ptá, proč si myslím, že tomu tak je. Nevím, odpovídám, možná jsem začala být víc přirozená. Dávat na instagram fotky, který jsou opravdový. Nenastrojený. Nedělaný na počet srdíček. Fakt nevím.

Ta prázdnota v nás. A věčná snaha ji něčím vyplnit. Sex, útěky do přírody, alkohol, knihy. Všechno to jsou jen chvilkové propustky z reality. Prázdnota taková, že má člověk občas pocit, že ho musí vnitřně roztrhat.

My tři. Já, on, kocour. Domov. Místo, kde je mi nejlíp, který pro mě představuje bezpečí. Jeho hřejivá náruč, ruka hladící mě po vlasech. Vůně čerstvě vypraného prádla, kocour podřimující na křesle. V hrnku po prababičce ještě horký zelený čaj. Na stole rozečtená kniha, za okny zapadající slunce. Konečně se ochladilo. 

Pojďme psát o těch prchavých okamžicích, během kterých máme pocit, že žijeme. Že je najednou všechno v rovnováze, alespoň na malou chvíli. Že je všechno tak, jak má být. Pojďme psát opravdově. Bez příkras, bez touhy na někoho zapůsobit. Tvořit opravdovou literaturu. pure. Občas špinavě jako Bukowski, občas zastřeně jako Murakami. Hlavně psát. Je to důležitý. Zaznamenávat. Nebo ne?
Mým problémem je, že neumím psát o něčem, co jsem sama nezažila. Co se alespoň trochu nezakládalo na pravdě. Nejde mi to. Vždycky mám pocit, že jsou moje slova strašně prázdný a že mi je přece nikdo neuvěří. A tak občas jenom čekám, než budu moct psát. Čekám na momenty. Na situace. Na lidi, co se v mém životě objevují a pak zase mizí. Zažívám momenty, při kterých mám slzy v očích, jak jsou krásný. Zažívám chvíle, o kterých vím, že o nich jednou budu chtít psát. Ukládám si je jeden za druhým do hlavy, abych je pak v případě potřeby mohla zas jednoduše vytáhnout a použít. Ale psát o nich souběžně? Hned po tom, co jsem je zažila? To neumím. Musím vždycky nějakou dobu počkat, nechat je uležet.

Čekám = zažívám.
/abych pak mohla psát/

Teď jsem možná jen v té fázi prožívání.
To je celý.


month summary / březen 2018

9. dubna 2018

+
  • poprvé v tomhle roce jsem byla plavat. strašně dlouhou dobu předtím jsem mluvila o tom, že bych z toho chtěla udělat pravidelnou záležitost, abych taky dělala něco pro svoje tělo. kvůli stále se vracející nemoci jsem se k tomu ale dostala právě až v březnu.
  • MDŽ. slavit nebo neslavit? kytička pro maminku či babičku je sice moc fajn, ale víme všichni, kde má tenhle svátek původ? a že jde o svátek uznaný OSN a má představovat den mezinárodní solidarity žen za spravedlnost a mír? a že bychom si žen ve svém životě neměli vážit jen 8. března, ale po celý rok? 
  • po dlouhé době mě taky přijel do Prahy navštívit Maty <3 /Planetárium (ve kterém jsem byla vůbec poprvé a bylo to moc moc fajn - doporučit můžu nejenom stálou astronomickou výstavu, ale i program Noční obloha 8K, to byla teprve pecka!), již tradiční návštěva I Need Coffee, burger ve Vegg Go a OC Chodov, ve kterým jsem skoro (ale fakt jen skoro!) nenašla auto/
  • páteční vstávání v 5.30, káva v termosce, Tomášova mikina a cesta autem skrz deštivou Prahu. navzdory té brzké hodině to bylo moc fajn ráno, vlastně jedno z nejmilejších za poslední dobu.
  • nové brýle. po dvou nebo třech letech jsem se rozhodla, že potřebuji brýle silnější a s trochu jiným tvarem obrouček, než jsem měla doposud. první dny byly sice díky přidaným cylindrům i na druhém oku poněkud krušnější, pak se to ale srovnalo a já teď konečně zase vidím!
  • J A R O
  • kniha O kočkách od Charlese Bukowskeho a Němci od Jakuby Katalpy. obě dvě naprosto skvělé!
  • knihy z Antikvariátu 11 (kde už mi díky mým častým návštěvám začali tykat). mimochodem, všimli jste si, jak jsou Nusle pěkný?
  • Stavovské divadlo, hra Spalovač mrtvol a my dva. jednoznačně nejhezčí rande března <3
  • bydlíme sami (a máme nový obývák)!
  • spousta nových rostlinek
  • konečně mám svou vlastní knihovnu
  • začala jsem si vést svůj vlastní bullet journal

Founík ve svojí džungli
Founík si novou sedačku evidentně taky dost užívá!
New glasses!
moji <3
Jedna z návštěv Antikvariátu 11, která se díky hezkýmu počasí a projížďce tramvají (skoro spíš okružní jízdě) protáhla tak na tři hodiny. Bylo krásno! 
Džungle v kuchyni
I ložnice je v novém kabátě!
Antikvariátové úlovky
Máme novej obývák! <3
Tohle je prostě nádhera /Stavovské divadlo/
darovaná monstera <3
Maty <3
<3

© be at peace, not in pieces. Design by FCD