co je nového? | červenec 017

19. srpna 2017


Jak sladká byla ta dětská léta. 
Když se řekl červenec, vybavily se mi dva měsíce prázdnin. Dobrodružství, které s sebou přinášely. Svobodu. Tenhle kouzelný měsíc pro mě znamenal volno od školy, od domácích úkolů a povinností. Znamenal babičku s dědou a čas strávený u nich. Šumavu. Rána, kdy mě probouzela vůně kakaa a vánočky. Cesty do obchodu, do Sušice. Vůně dědova auta. Červenec, měsíc mých narozenin. Čokoládový dort a dárky. Rodina a chvíle, kdy jsme byli většinou všichni pohromadě. Opékání buřtů a to, jak jsme ještě večer v posteli voněli od ohně. Vybaví se mi sestřenice a "našich" čtrnáct dní, které jsme u babi s dědou pravidelně každý rok trávily. Teta a naše ježdění do velhartickýho rybníka. Otevřená okénka od auta, hudba puštěná naplno a vzduch vonící létem. Táta a to, jak jsme cestou z aquaparku zpívali všichni nahlas Casablancu od Katapultů. Trhání malin a to, jak z nich babička následně dělala koláč. Chození na houby, vůně mechu a hlíny. Deštivá odpoledne strávená u deskových her. Chuť černého čaje s citronem. Propovídané noci.

Ale ani dnes, o víc jak deset let později, ten červenec vůbec není špatnej. 
Měsíc Náplavky a parků, ve kterých si můžu dosyta a do pozdního odpoledne číst. S kelímkem nejlepšího flat white z Ye's na Letný. Měsíc horkých nocí, které trávím na zemi u otevřeného balkonu, s Oskarem solidárně spícím vedle mé hlavy. Červenec, měsíc, kdy jsem oslavila dvacítku. Poznala spoustu dalších skvělých lidí a spoustu věcí se naučila. Koupila si - jak jinak - x dalších nových knih, vypila x skvělých kafí. Prošla město křížem krážem. V práci zažila potopu i požár. Opila se. Dokonce několikrát. Navštívila Fearhouse a ochutnala svojí první Piña Coladu. Našla spřízněné duše. Koupila si nový deník. A začala tím další, novou část svýho života. Nový začátek. Nebo tak něco.

book tips | 19

10. srpna 2017

NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ - HALINA BIRENBAUMOVÁ

literatura naučná, biografie
nakladatelství Jota, 2010 


Tématika holocaustu je podle mě něco, co se jen tak nevyčerpá. Stále se objevují nové a nové knihy, natáčejí se dokumenty, dokonce i seriály, pojednávající o tomto tématu. A ačkoliv se může zdát, že je toho všude plno, mám dojem, že zrovna v tomto případě to vůbec není na škodu, naopak. Lidé by si měli neustále připomínat, že se takové věci (bohužel) opravdu děly a že to vůbec není tak vzdálené, jak by někomu mohlo přijít.
Knih na toto téma jsem četla už několik, klasikou v podobě Deníku Anny Frankové počínajeSedmiramenným svícnem od Škvoreckého konče. Autobiografické kniha polské židovky Haliny Birenbaumové, Naděje umírá poslední, se ale bezpochyby řadí mezi ty nejlepší z nich. 

První věc, které si na knize všimnete, je styl vyprávění. Jelikož se jedná o skutečné vzpomínky a tudíž skutečné vyprávění, není text rozdělen na kapitoly, jak je to většinou zvykem, ale pouze na jeden dlouhý text dělený na odstavce. Zprvu mi to vadilo, delší texty se mi většinou špatně čtou, mám ráda, když je kniha rozdělená. Po pár stránkách jsem si ale zvykla, ba co víc, dokonce jsem uznala, že by zde dělení na kapitoly ani nebylo vhodné. 


Halina Birenbaumová se rozhodla o svém osudu napsat knihu po roce 1960, po známém procesu s jedním z hlavních organizátorů holocaustu - Eichmannem - v Jeruzalémě. Její vyprávění začíná v letech 1939, kdy bylo Halině pouhých deset let. Jak všichni víme, v tomto roce vypukla 2. světová válka, s kterou bylo spojené systematické vyhlazování (nejen) Židů. A jelikož byla Halina Birenbaumová Židovka, postihlo toto vyhlazování bohužel i ji.
Společně s ní vzpomínáme na doby, kdy žila ještě s rodinou ve varšavských ghettech, na ukrývání se a všudypřítomný strach. Prožíváme s ní i hrůzy koncentračních táborů, kterými si prošla - Majdánek ,Osvětim a nakonec Neustadt-Glewe, kde došlo k jejímu osvobození. Vzpomínáme však i na přátelství vzniklá za ostnatými dráty, na první lásku, na dobré skutky a obětavost, které se mezi lidmi navzdory všudepřítomné hrůze a strachu děly.
Sama autorka tuto dobu přežila díky náhodám a velké dávce štěstí, dá-li se to tak vůbec v tomto prostředí nazvat. 


Hodně silný pro mě byl i dodatek, kde autorka popisuje své cesty na "místa činu". Po čtyřiceti letech se vrací do koncentračních táborů, kde zahynuli její blízcí. Při čtení téhle části jsem měla nejednou husí kůži a slzy v očích. Neskutečně silná a emotivní slova.

Jak se něco takového vůbec mohlo dít?!
...

© be at peace, not in pieces. Design by FCD