vnímej

18. února 2018

Ztrácíme se. Společně a rádi. 
Objevujeme nová místa, díváme se kolem sebe, vnímáme. Kolikrát je to to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. Je to pro mě jakási forma meditace. Myšlenkový pochody najednou ustanou a já prostě jen jsem

Je to důležitý. Umět jen být. Slýcháme to kolem sebe pořád. Žij tady a teď. V přítomným okamžiku. Přitom spousta z nás jako by ani nevěděla, co tahle věta ve skutečnosti znamená. 
V poslední době hodně přemýšlím nad tím, jak žijeme. Jak se neustále za něčím honíme, trávíme v práci víc hodin než doma a ve finále jako by většina lidí neměla ani čas si ty těžce vydělané peníze užít. Přes týden se těšíme na víkend. Jediný dny volna, který máme. Teda vlastně jen sobotu. Neděli trávíme zas tím, že se netěšíme na ten nadcházející týden a stěžujeme si, jak ten víkend zase rychle utekl. Od pondělí ten koloběh začíná znovu.


Já sama naštěstí takovou práci nemám a díky systému směn mám v měsíci 15 dní práce, 15 dní volna. A to mi naprosto vyhovuje. (I tak si ale myslím, že je to hlavně o přístupu každého z nás.)
Naučila jsem se taky ty volné dny využívat naplno. Učím se odpočívat a jednoduše nedělat nic. I když mi to občas dělá problém. Od nového roku se taky snažím omezit elektroniku. Jak telefon, tak počítač. Najednou jsem zjistila, že tato kouzelná elektronická zařízení neovládám já, ale oni mě. A to mě najednou přestalo bavit. Nechci být otrokem svých přístrojů. Sledovat přibývající lajčíky na instagramu, informovat svoje sledující o každým - s prominutím - prdu, vypisovat dennodenní příběhy na twitter. Najednou mě to přestalo bavit, sama od sebe jsem najednou měla potřebu dát si od toho trochu oraz. Moje potřeba sdílet se svým okolím většinu svýho života najednou utichla.

A místo toho jsem začala žít víc sama pro sebe. 
Ale jak říkám, nebyl to nějaký drastický krok, ke kterému bych se týdny odhodlávala. Prostě jsem to najednou potřebovala víc než cokoliv jinýho.


Sním o tý malý chatičce v lesích.
O tý malý oáze klidu uprostřed ničeho. Před domem si budeme moct udělat oheň, snídat budeme chleba s marmeládou na terase s výhledem do korun stromů. Krom zpívajících ptáků bude úplný ticho. Budeš tam ty a já. Ty oblečený ve flanelový košili, tý, co ti tak sluší. Já zabalená v teplé dece budu k té snídani usrkávat ještě horký černý čaj. Na stole rozečtenou knihu a před sebou žádný zvláštní plány. 
Takhle chci jednou trávit víkendy.

A mezitím, než bude taková chata opravdu naše, utíkáme do lesů alespoň takhle.
Oba se usmíváme.
Tohle je to, na čem skutečně záleží.
Vnímat.
Žít.

ze života s Fouňou


Nikdy jsem nebyla milovníkem koček. Od mala mi bylo vštěpováno, že kočky jsou namyšlená, nezávislá a vypočítavá stvoření. Navíc jsme nikdy doma zvíře neměli. Tedy krom těch, co se chovají v kleci. A to není tak úplně ono. Vždycky jsem si ale přála psa. Prosila jsem o něj tolikrát a vždycky jsem k Vánocům dostala jen toho plyšového. Když se teď na to dívám zpětně, rozhodnutí mých rodičů plně chápu. Přece jen jsme tenkrát čtyři (až pět) lidí žili v bytě, který nebyl zas tak velký, abychom tam mohli mít i čtyřnohého kamaráda. Časem jsem tedy ze svého přání slevila a potřeba psa přišla podruhé až v době, kdy jsem byla v Praze a začala se cítit sama. Ale opět - do 1+kk by pes nebyl úplně vhodnou volbou. A tak, ani vlastně sama nevím jak, jsem najednou začala přemýšlet nad kočkou.


Nejdřív mi to přišlo jako něco abstraktního. Tenkrát jsme o tom s Kubou mluvili ve stylu jo, někdy bychom si jí pořídit mohli. A tím to odbývali. Hodně jsem o tom mluvila hlavně já, nutně jsem potřebovala nějakýho kamaráda, někoho, kdo se mnou bude pořád, ať se bude dít cokoliv. A pak, bylo to někdy v červnu, mi volala mamka, že má kočka její kamarádky koťátka a jestli, čistě náhodou, jedno nechci. Ale že to bohužel není ta britská, co jsem tak chtěla. Ale že i tak jsou moc pěkný. (o Panu Koťátku)


No a já se zamilovala na první pohled. Najednou mi bylo úplně jedno, že to není ten britskej kocour, po kterým jsem tak toužila. Ke štěstí mi stačila úplně obyčejná vesnická kočka, která mi přišla jako to nejroztomilejší stvoření vůbec. Nebylo o čem pochybovat, s Oskarem jsme už prostě patřili k sobě.
A od tý doby, i když už tedy trochu vyrostl a krom roztomilosti umí i pěkně zlobit, to spolu táhneme jako parťáci. Byl se mnou ve chvílích, kdy tu nebyl nikdo jinej. Stěhovali jsme se spolu, prožil se mnou poslední noc ve Vršovicích, kdy mi celou noc spal u hlavy a vrněl. Prožil se mnou zároveň i tu první noc v novým bytě, kdy se mnou spal v prázdný místnosti na matraci na zemi. Prožil se mnou už x nemocí, kdy mi bylo fakt na nic a jen to, že byl u mě, mi přišlo vhod. Chodí za mnou jako ocásek kamkoliv se hnu. Když odcházím pryč, sedne si před dveře a upře na mě ta svoje žlutá očka a nevím jak to dělá, kouká na mě jako malé opuštěné štěně. Ehm, pardon, kotě. Mňouká na mě za dveřmi už od chvíle, kdy dole v baráku otevřu ty vchodové. Pozná mě. Dodnes nechápu jak. Dožaduje se o pozornost. Často. Třeba když píšu tenhle text, projde mi sem a tam po klávesnici a pak si lehne vedle, samozřejmě tam, odkud jde z notebooku teplý vzduch. A to má ještě zadní tlapky položené na topení. Někdy si říkám, že bych s ním ten kočičí život z fleku měnila.

Já nevím. Na kočky obecně jsem změnila názor v momentu, kdy jsem si pořídila svou vlastní. Najednou mi věci, které mi mamka říkala v dětství o kočkách, přišly jako nesmysly vyprávěné mezi lidmi, kteří kočku nikdy neměli. Ona ve finále i mamka ten názor změnila už v momentě, kdy viděla Oskara jako malé kotě.
Kočky mají svou hrdost. Osobnost. Možná jsou trochu vyčůraný, co si budeme povídat, ale to jim člověk odpustí v momentě, kdy se (samozřejmě ony samy) rozhodnou vám tu lásku opětovat. I kdyby to bylo třeba jen na pět minut. I za to jsme vděční a rázem jim všechno odpouštíme. Nevím, možná je to jako s lidmi. Nejvíc milujeme ty, co nás odmítají. Co si nás zas tolik nevšímají. Znáte to. Takovej ten klišé citát. Něco na něm ale asi fakt bude.


ps. Jo a kdybyste náhodou chtěli vědět, jak se stal z Oskara Fouňa, tak bohužel. Sama nevím. Prostě se to tak nějak stalo a on už vlastně na jiné jméno než na Fouňu neslyší. Prostě mi to k němu pasovalo tak nějak líp. No.
© be at peace, not in pieces. Design by FCD