černobílý momenty

19. června 2018


Na podzim, kdy jsme se s Tomášem dali dohromady, jsem si koupila do foťáku černobílý film. Vlastně vůbec poprvé, do té doby jsem fotila jen na barevný. Na zimu, kdy příroda barvami zrovna neoplývá, to byla podle mě dobrá volba. Uběhlo pár měsíců a já film konečně dofotila. Zakončila jsem tu černobílou parádu návštěvou koupaliště na Šárce. 
Kouzlo analogu nespočívá v kvalitních a vždy perfektně zaostřených fotkách. Naopak. Jde o zachycení momentu, kdy máte na fotku jen jeden pokus. A co si budeme povídat, člověk si pak rozmyslí, co mu za fotku stojí a co ne. A to mě na tom baví.

Děda má skříňku, ve které má nejen alba zachycující roky společného života s babičkou, ale i alba, která patří jen jeho dětem a později i ta, ve kterých jsme my, jeho vnoučata. Nedá na ty fotky dopustit. Kolikrát i dnes, když přijdu na návštěvu, je vytahuje a společně si je nad hrnkem čaje prohlížíme. A mluví. Vzpomíná. A mně se zas vybavují chvíle, kdy jsem byla malá a on kolem nás nadšeně pobíhal s foťákem. Nebýt jeho, dnes všechny ty vzpomínky zachycené nemáme. Nemáme si je jak osvěžit, připomenout. A tak chci být jako on. Všechny ty důležitý momenty nejen prožívat, ale i skrz hledáček fotoaparátu zachycovat.

Z prvních týdnů, kdy jsme v bytě ještě neměli pračku a prát jsme si museli v samoobslužných prádelnách.
Jako v amerických filmech.
Naše rána.

Po pár měsících vztahu jsme se k sobě nastěhovali. Oba jsme to tak cítili a zároveň doufali, že neděláme chybu.
/Zatím dobrý/

V Kunratickém lese.
Na jednom z našich spontánních výletů.
Křivoklátsko.
Můj druhý podzim v Praze.
/A stále jsem do ní zamilovaná./
Nové doma.
Nový začátek.
Podzim 2017

Nová tetování.
Kniha a psací pero.
Dvě věci neodmyslitelně patřící ke mně.
Naše začátky.
Listopad 2017
Zima 2017
Po letech jsme se s rodinou vrátili na Kozel.
Melancholie.

Srdce.
Společný tetování ze silvestrovský noci.
Moje <3
První letošní venkovní koupání.
Šárka.

27. května 2018


Není to jednoduchý, zase psát. Tím spíš, že pro mě psaní vždycky představovalo určitý očistný rituál. Bylo formou útěku. Vypsání se rovnalo se zbavení se všech pocitů. Aby se ta tíha dala trochu líp snášet. Dařilo se. Až donedávna, kdy jsem potřebu psát mít přestala. A jako už tolikrát, přišlo to zčistajasna.

Nejdřív to začalo twitterem, kde jsem najednou přestala mít potřebu sdílet svůj život s ostatními. Přestala mě bavit tahle platforma, prostřednictvím které sdílím svoje pocity, svá trápení, své úspěchy. Najednou jsem mnohem víc potřebovala být sama a vnímat ten život trochu víc v soukromí. Taky se toho hodně dělo. Můj život dostal od podzimu minulého roku úplně jiný spád, já se musela naučit postarat se o sebe úplně sama a naučit se žít jako dospělá. Se vším všudy. Nebylo to jednoduchý. Dospěla jsem během pár měsíců a tak si dnes kolikrát připadám mezi svými vrstevníky o deset let starší. Ale nelituji. Nelituji jediného dne, jediného týdne během těch měsíců. Protože jak už to tak bývá, nebýt jich, nebýt těch špatných a těžkých dnů, nebyla bych dnes tam, kde jsem.

Nechci vám tu předat další snůšku motivačních řečí, kterých je teď všude kolem víc, než je možná zdrávo. Chci vám povídat o tom, jak je to doopravdy. Se všemi propady. Se všemi těmi momenty, který rozhodně nejsou dokonalý, ale jsou moje. Povědět vám o tom, že jsou tu pořád chvíle, kdy se cítím strašně prázdně a sama sebe se ptám, kolik dalších dnů to ještě vydržím? Že stále existují chvíle, kdy se navzdory všemu cítím strašně. Dny, kdy o nějaké sebelásce nemůže být řeč. Kdy jsem ráda, že vstanu. Kdy jsem ráda za každý kus síly, který v sobě najdu a díky kterému jsem schopná fungovat dál. A...
Vidíte to. Zase mám pocit, že se mi slova rozpadají. Že utíkají do všech světových stran, jen ne tam, kam bych potřebovala. Možná proto jsem si od psaní dala pauzu. Možná proto zely stránky deníku pár měsíců prázdnotou. Možná proto zůstal každý pokus o zápis u pár řádek a pak dál nic, jen prázdná stránka. Nebyla jsem schopná to něco ze sebe předat dál. Udělat z toho ucelený a smysluplný text. Bohužel.

Hodně jsem četla. Spoustu odborných knih o psychologii. Spoustu příběhů, básní. Když už jsem sama tvořit nemohla, snažila jsem se samu sebe nalézt v psaní jiných. Občas úspěšně, občas o něco míň. S každou další přečtenou větou jsem se ale cítila silnější. Slova jsou lék. I když nejsem zrovna já jejich tvůrcem.

Klatovská kavárna, on má před sebou domácí limonádu, já kafe. Jak jinak. Víš že ti ubývají sledující na instagramu? řekne. Jako by na tom záleželo. Jako by to bylo něco, na čem stojí svět. Naše existence. Důvod našeho štěstí. Vím, a co je na tom? Záleží na tom snad? Je mu čtrnáct. Svět youtubu a instagramu je pro něj možná ještě známějším prostředím než je pro mě. Dnešní generace. Nerada to označení používám, ale někdy se mu nedá vyhnout. Je to jiný. Ještě smutnější mi připadá fakt, že bráchovi, tomuhle inteligentnímu klukovi, na tom opravdu záleží. Ještě se mě ptá, proč si myslím, že tomu tak je. Nevím, odpovídám, možná jsem začala být víc přirozená. Dávat na instagram fotky, který jsou opravdový. Nenastrojený. Nedělaný na počet srdíček. Fakt nevím.

Ta prázdnota v nás. A věčná snaha ji něčím vyplnit. Sex, útěky do přírody, alkohol, knihy. Všechno to jsou jen chvilkové propustky z reality. Prázdnota taková, že má člověk občas pocit, že ho musí vnitřně roztrhat.

My tři. Já, on, kocour. Domov. Místo, kde je mi nejlíp, který pro mě představuje bezpečí. Jeho hřejivá náruč, ruka hladící mě po vlasech. Vůně čerstvě vypraného prádla, kocour podřimující na křesle. V hrnku po prababičce ještě horký zelený čaj. Na stole rozečtená kniha, za okny zapadající slunce. Konečně se ochladilo. 

Pojďme psát o těch prchavých okamžicích, během kterých máme pocit, že žijeme. Že je najednou všechno v rovnováze, alespoň na malou chvíli. Že je všechno tak, jak má být. Pojďme psát opravdově. Bez příkras, bez touhy na někoho zapůsobit. Tvořit opravdovou literaturu. pure. Občas špinavě jako Bukowski, občas zastřeně jako Murakami. Hlavně psát. Je to důležitý. Zaznamenávat. Nebo ne?
Mým problémem je, že neumím psát o něčem, co jsem sama nezažila. Co se alespoň trochu nezakládalo na pravdě. Nejde mi to. Vždycky mám pocit, že jsou moje slova strašně prázdný a že mi je přece nikdo neuvěří. A tak občas jenom čekám, než budu moct psát. Čekám na momenty. Na situace. Na lidi, co se v mém životě objevují a pak zase mizí. Zažívám momenty, při kterých mám slzy v očích, jak jsou krásný. Zažívám chvíle, o kterých vím, že o nich jednou budu chtít psát. Ukládám si je jeden za druhým do hlavy, abych je pak v případě potřeby mohla zas jednoduše vytáhnout a použít. Ale psát o nich souběžně? Hned po tom, co jsem je zažila? To neumím. Musím vždycky nějakou dobu počkat, nechat je uležet.

Čekám = zažívám.
/abych pak mohla psát/

Teď jsem možná jen v té fázi prožívání.
To je celý.


© be at peace, not in pieces. Design by FCD