černobílý momenty

Na podzim, kdy jsme se s Tomášem dali dohromady, jsem si koupila do foťáku černobílý film. Vlastně vůbec poprvé, do té doby jsem fotila jen na barevný. Na zimu, kdy příroda barvami zrovna neoplývá, to byla podle mě dobrá volba. Uběhlo pár měsíců a já film konečně dofotila. Zakončila jsem tu černobílou parádu návštěvou koupaliště na Šárce. 

Kouzlo analogu nespočívá v kvalitních a vždy perfektně zaostřených fotkách. Naopak. Jde o zachycení momentu, kdy máte na fotku jen jeden pokus. A co si budeme povídat, člověk si pak rozmyslí, co mu za fotku stojí a co ne. A to mě na tom baví.

Děda má skříňku, ve které má nejen alba zachycující roky společného života s babičkou, ale i alba, která patří jen jeho dětem a později i ta, ve kterých jsme my, jeho vnoučata. Nedá na ty fotky dopustit. Kolikrát i dnes, když přijdu na návštěvu, je vytahuje a společně si je nad hrnkem čaje prohlížíme. A mluví. Vzpomíná. A mně se zas vybavují chvíle, kdy jsem byla malá a on kolem nás nadšeně pobíhal s foťákem. Nebýt jeho, dnes všechny ty vzpomínky zachycené nemáme. Nemáme si je jak osvěžit, připomenout. A tak chci být jako on. Všechny ty důležitý momenty nejen prožívat, ale i skrz hledáček fotoaparátu zachycovat.

Z prvních týdnů, kdy jsme v bytě ještě neměli pračku a prát jsme si museli v samoobslužných prádelnách.
Jako v amerických filmech.

Naše rána.

Po pár měsících vztahu jsme se k sobě nastěhovali. Oba jsme to tak cítili a zároveň doufali, že neděláme chybu.
/Zatím dobrý/

V Kunratickém lese.

Na jednom z našich spontánních výletů.
Křivoklátsko.

Můj druhý podzim v Praze.
/A stále jsem do ní zamilovaná./

Nové doma.
Nový začátek.
Podzim 2017

Nová tetování.
Kniha a psací pero.
Dvě věci neodmyslitelně patřící ke mně.

Naše začátky.
Listopad 2017

Zima 2017

Po letech jsme se s rodinou vrátili na Kozel.
Melancholie.

Srdce.
Společný tetování ze silvestrovský noci.

Moje <3

První letošní venkovní koupání.
Šárka.