rok jako knihkupec aneb všechno jednou končí

Když začínám psát tenhle článek, mísí se ve mně spousta protichůdných názorů a myšlenek a já přemýšlím nad tím, jak to celé uchopit. Už na instagramu jsem se zmiňovala, že bych na téma mé práce v knihkupectví ráda něco napsala, protože si myslím, že bych tím mohla uvést na pravou míru spoustu (mylných) domněnek, o co během ní vlastně jde. 

Rok se s rokem sešel a já, před sebou hrnek kávy, kterou si nedokážu odpustit ani v tomhle tropickém horku, jsem dopsala svou výpověď. Už to nešlo dál, vážně ne. To bylo konkrétně koncem července. Pochybnosti ve mně narůstaly už od ledna, kdy jsme za sebou měli šíleně stresující vánoční čas (kdo z vás pracuje v obchodě, moc dobře ví, o čem mluvím) a já začala být tak trochu rozčarovaná z toho, jak to v téhle firmě (nechci úplně jmenovat, ale ti z vás, co trochu sledují můj instagram, budou tušit, v jakém knihkupeckém gigantu jsem pracovala - a ne, nebyl to Luxor) vlastně chodí. Vánoce jako takové bylo něco tak šíleně traumatizujícího, že na to s kolegy vzpomínáme dodnes. Výjimkou nebyly směny od sedmi ráno (podotýkám, že se otevíralo v devět) do desíti večer. A někdy i to bylo málo a chtělo se po nás stále víc. (...)

Možná bych to ale mohla vzít nejdřív pěkně zeširoka a začít tím, co taková práce vlastně obnáší.
Možná většinu z vás zklamu, ale ne, náplní naší práce není čtení. I když jsou knihy naším hlavním produktem, v práci si číst nemáme. Máme se věnovat zákazníkům a snažit se prodat co nejvíc. Že to zní šíleně? Bohužel, je to tak.
I knihkupectví je byznys a na zisk se tu jede stejně jako kdekoliv jinde. Od zisku pobočky se samozřejmě odvíjí i naše mzda, která - opět, velké překvapení - je sestavena ze základní hodinové mzdy + pohyblivé složky mzdy + odměn. Takže se vám, jednoduše řečeno, může stát, že jeden měsíc dostanete třeba o dva nebo tři tisíce méně než měsíc předchozí. Protože jste málo prodávali a ne, nezajímá nás, že nechodí tolik lidí, že jsou na dovolené, to je váš problém.
Pořád se snažím přijít na to, jak tenhle článek pojmout, aby to nebylo bráno jako pomluva. Když to vezmu kolem a kolem, v téhle práci jsem se totiž taky spoustu věcí naučila, získala velký přehled ve světě literatury a poznala spoustu skvělých lidí. Navzdory tomu tam ale je stále spousta věcí, která nefungovala tak, jak by měla a která se mi příčila.

Před více než rokem, byl to myslím konec května 2017, jsem byla na pohovoru. Pamatuji si to jako dneska. Z práce v knihkupectví jsem byla nadšená. Konečně skloubím zálibu s prací, to bude paráda!
Během chvíle ale člověk zjistí, že o knihy jako takové vlastně vůbec nejde. Ne v tom smyslu, jaký byste očekávali.
Knihy chodí do knihkupectví velkého jako je to naše každý den. Každý den se knihy doobjednávají. A když si vezmete fakt, že jen ročně se u nás v České republice vydá kolem 17 tisíců titulů, mít přehled o všech z nich je téměř nemožné. I tak je ale dobré, abyste si u každé příchozí novinky přečetli přinejmenším anotaci a pár recenzí na internetu či novinách. To všechno byste ale samozřejmě měli dělat ve svém volném čase, protože jak řekl náš pan generální ředitel, v práci se přece nečte. Nezávisle na tom, že pracujeme v knihkupectví (...). Měli byste znát klasiku a ne na otázku zákazníka, kde že máme toho E.A. Poea, odpovědět Koho že? (Ne, nedělám si srandu, opravdu jsem tuto větu slyšela od nejmenované kolegyně na jiné pobočce.) Měli byste vědět, jaký je rozdíl mezi beletrií a odbornou literaturou a vědět, kdo vyhrál v posledním ročníku Magnesia Litera. Měli byste mít momentálně dvě nebo tři knihy v rukávu, které můžete potencionálnímu zákazníkovi, který se ptá na váš tip, doporučit. Ideálně každou jiného žánru. Měli byste vědět, jaké knihy se hodí pro sedmileté dítě a které pro to dvouroční. Co doporučit na dovolenou, pro známou, která má ráda červenou knihovnu. Vědět alespoň pár titulů, které doporučit ve sci-fi (nebo-li skifi, jak jednou řekla jedna roztomilá zákaznice) a samozřejmě poznat, jakou knihu má zákazník na mysli, když chce tu zelenou, která byla tak před měsícem na plakátu v metru. (...)
Hlavně je to ale o lidech, tedy konkrétně zákaznících. O komunikaci s nimi, o tom umět jim vyhovět, doporučit, napomoct. A věřte mi, že to občas opravdu není jednoduchý. S umístěním naší pobočky na Václavském náměstí to navíc ještě znamená denní dávku turistů, nejlépe ruské národnosti, kteří neumí ani slovo anglicky a jinak než rusky a nadřazeně s vámi prostě mluvit nebudou. Protože proč že jo. Mimochodem, o Króticích (Krtečkách) všech druhů a velikostí se mi bude asi ještě dlouho zdát.

Práce knihkupce ve svý podstatě není vůbec špatná. Abyste jí mohli dělat, měli byste mít v prvé řadě rádi knihy a hodně číst, to je podle mě základ. Zároveň ale - pokud nechcete brát 12 tisíc měsíčně - byste měli být připraveni na dvanácti až třinácti hodinové směny (že musí být knihkupectví otevřené od devíti do devíti, to je kapitola sama o sobě...), během kterých byste si samozřejmě (opět jako i v jiných obchodech) neměli vůbec sedat. První měsíc jsem si myslela, že to nedám. Byla jsem unavená a ve volných dnech skoro jen spala, na nic dalšího jsem neměla energii. Po pár týdnech jsem si ale zvykla a tyhle celodenní směny v režimu krátký-dlouhý týden mi vlastně začaly vyhovovat, jak už jsem dřív někde psala, člověk má díky nim patnáct dní volna v měsíci, což je fajn. A i na to celodenní stání si člověk časem zvykne.
Jak šel ale čas a já začala tak trochu vidět pod povrch, začala jsem mít o firmě, pod kterou jsem pracovala, ne vyloženě špatné mínění, jen jsem nabyla dojmu, že ji vedou špatní lidé. Pomyslnou třešničkou na dortu byl jeden moment. Marketingový ředitel, který se ve videích, kde doporučuje knihy ke čtení, hrozně tváří, jak má knihy rád a skoro to vypadá, že krom čtení nedělá nic jiného, v pauze mezi natáčením prohlásil něco ve smyslu Teď tam dáme tuhle, ta má pěkněj obal. ... Ne, nečetl jsem jí, počkej, já se podívám, o čem je.
Ehm. To na mě bylo trochu moc a od té chvíle jsem si začala říkat, jestli to celé není vlastně jen jedna velká lež. Postupně jsem v ně, ačkoli nerada, přestala věřit. Navíc mi došlo, že na dobře míněné rady od lidí, tedy nás, kteří jsou se zákazníky v největším kontaktu, není vůbec brán zřetel. Uvedu příklad. Kolikrát jsem si od zákazníků vyslechla ostré poznámky na téma ekologie a plastových tašek. Tolikrát jsem se snažila argumentovat ve prospěch firmy, ačkoli mi to bylo proti srsti, protože sama jsem jedním ze zastánců tašek papírových nebo ještě lépe tašek vlastních, látkových. Ne, bohužel, jako snad jediní papírové tašky nemáme a knihy vám dáme jako v Albertu do hnusný igelitky.  Pardon, já za to nemůžu.
Když jsem se snažila s tím něco udělat a vedení poslala dlouhý, argumenty podložený e-mail, odpověď mi přišla až po několika dnech a obsahovala něco ve smyslu: Bohužel, zatím nejsme schopni papírové tašky zajistit. Můžete ale balit knihy do novin (které jsou ještě k tomu od jiného knihkupectví) nebo do látky (?!?!). Na závěr - Kéž by bylo víc lidí, jako jste Vy.
A na to už jsem opravdu nevěděla, co napsat.

Mohla bych napsat x dalších věcí, které mě štvaly. Mohla bych napsat x věcí, které by firmu dokázaly pošpinit a spousta věcí by tím vyšla na povrch. Přemýšlím nad tím, jestli by se tím něco změnilo, ale obávám se, že ne. Jen bych chtěla, aby si lidé, většinou knihomolové, co práci v knihkupectví považují za práci snů, uvědomili, že to tak vůbec být nemusí a v 99 % opravdu není. Že pokud nepracujete v antikvariátu či menším knihkupectví - ne řetězci - je to jako kdybyste pracovali v kterémkoli jiném obchodě, kde je hlavní prioritou zisk. Že každé ráno posloucháte na poradě úspěšnost (podotýkám že v procentech!) za předchozí den, každý den máte nastavenou tržbu, které byste jako pobočka měly dosáhnout (ideálně navýšená o třicet procent než předchozí rok) a že nikoho ve finále knihy nezajímají. Ne, pokud se neprodají.

Abych ale nebyla jen vesměs negativní, určitě stojí za zmínku, že jako kolektiv jsme se na směně sešli výborně a já mám dnes spoustu kamarádů právě odsud. Kdyby nebylo kolektivu, jaký jsme v práci měli, počínaje vedoucím pobočky a mými kolegy konče, nebyla bych tu už dávno. Smutné je, že během toho roku se to tam strašně prostřídalo a z lidí, co se mnou nastupovali před rokem, jsme tam zbyly jen dvě. Neměla by se už jen proto firma zamyslet, jestli náhodou nedělá něco špatně?
Všichni ti lidé, alespoň od nás z pobočky, ve svém volném čase opravdu četli a nebylo to jako v Levných knihách - kde jsem předtím pracovala brigádně - , kde mi bylo sděleno, že knihy jsou jako rohlíky. Doslova a do písmene, takhle to tenkrát naše vedoucí řekla.
Všichni ti lidé čtou a my se ve volných chvílích o knihách bavili. Mimo jiné, samozřejmě. Světlé chvíle byly také ty, kdy jsem zákazníkovi nějakou knihu doporučila a on si ji pak opravdu koupil a dal tím tak na mou radu. Třeba Táňa Vilhelmová, která má ráda Murakamiho stejně jako já. Nebo lidi, co se k nám vraceli pravidelně a svou návštěvou nám zlepšili den. Dodneška s úsměvem vzpomínám na návštěvy paní Stašové s pejskem. Vždycky jí bylo všude plno a celý obchod věděl, že zrovna přišla.

Ve finále, po nějakém čase, na ten rok budu vzpomínat ráda. Zapomenu na to špatný, tak to mozek přece dělá. Teď se ale nemůžu dočkat toho, že budu mít od obchodu na nějakou dobu, možná už napořád, kdoví, klid. Upřímně už se těším na září, kdy nastoupím jako asistentka do advokátní kanceláře a zkusím si zas něco úplně jiného. Ona je ta změna občas třeba.