konec léta a ve vzduchu visící podzim

Ráda bych napsala pár řádků o tomto poetickém čase, o čase, kdy se letní dny pozvolna přelévají v ty podzimní a než se nadějete, ráno vás probouzí chladný vzduch a vy se choulíte do tepla peřiny. Minulý rok pro mě bylo tohle období jak krásné, tak náročné. Po všech stránkách.

S Jakubem jsme se rozešli, já s těžkým srdcem opustila byt ve Vršovicích a společně s kocourem se odstěhovala téměř až na samý okraj Prahy. Stejně, jako tenkrát do té malé útulné garsonky s ještě úžasnějším balkonem, jsem se zamilovala i do mého nového bytu. Jako by to bylo včera, kdy jsem tam společně s realiťákem stála, vdechovala vůni nově zrekonstruovaného prostoru, jeho slova poslouchala tak napůl, nemohla jsem se nabažit výhledu z oken. Z těch starých oken, skrz které byl výhled do korun stromů. V té době byly zrovna v podzimním rozpuku a všechny do jedné hrály barvami červené, oranžové a hnědé. Otevřel tenkrát okno a já s chutí nasála ten úžasnej podzimní vzduch. Parkety a tmavě šedá podlaha, bíle vymalováno. O hodinu později jsem už z bankomatu vybírala peníze na vratnou kauci a provizi realitce. Byt byl můj.

Ve Vršovicích jsem strávila poslední noc sama, On byl tenkrát pryč. Shodli jsme se na tom, že to takhle bude míň bolet. Tu noc jsem spala naposledy v jeho košili a vdechovala jeho vůni. Snažila jsem se jí zapamatovat, vtisknout si jí do paměti společně s momenty, které jsme v tomhle bytě zažili. Ráno poté jsem zabalila svůj dosavadní život do velkých černých pytlů a s pomocí rodiny se přestěhovala. Vstříc novýmu začátku.

Vzpomínám si, jak zvláštní bylo začínat další etapu svýho života někde úplně jinde. Znovu jsem stála na pomyslné startovací čáře a ještě nevěděla, jak s tím vším naložím. V bytě nebyl žádný nábytek a já spala první měsíc na matraci uprostřed ničeho. I tak jsem ale zažívala zvláštní pocit uspokojení, jako by to takhle mělo být už dávno. Vybalovala jsem věci z krabic a pytlů a určovala jim nové místo. Kupovala jsem si rostliny v květináčích a zároveň neměla moc co jíst, jelikož jsem všechny vydělané peníze dávala do nového bytu a jeho vybavení. Nevadilo mi to. Chtěla jsem se zase někde cítit doma a šťastná.

Nebyla jsem tenkrát sama, ačkoli, když se na to dívám zpětně, jsem asi být měla. První týdny jsem tu trávila převážně s D., který tu postupně začal být pořád a já měla pocit, jako bych se nenastěhovala sama, nýbrž s ním. A to jsem nechtěla. Užívala jsem si vzácné chvíle samoty a čím dál tím častěji od něj ráno utíkala. Až jsem jednou přestala chodit i večer. Ukončili jsme to. Naše měsíční soužití plný kaváren, knih, návštěv galerií, básní a dopisů, které mi dával bez známky do schránky. Po ránech v žižkovských ulicích, po ránech, které voněly kávou, francouzskými tousty a čistě vypraným prádlem. Po večerech na longboardu, po večerech s alkoholem, kdy jsme se později jeden druhému ztráceli v náruči a nakonec usínali vysílení vedle sebe. Ráno jsem už ale o jeho polibky nestála, z mně neznámého důvodu jsem chtěla být najednou strašně sama. Navzdory tomu, že se jevil jako dokonalý muž, tam neproběhlo to tolik potřebné něco a já s tím bohužel nedokázala nic udělat. Možná šlo jen o špatné načasování, nevím. To už je ale dnes stejně jedno.

Minulý podzim, to je...

pumpkin spice latté a procházky po Letný. Je to les, mlha a vůně mechu. Konečně mám pocit, že se můžu opravdu nadechnout. Opětovné zkrácení vlasů a snaha vrátit se tím na pomyslný začátek. Večery a rána s Fouňou, spícím vedle mé hlavy. Byl jednu dobu můj jediný mužský, i když kočičí, společník a bylo to vlastně strašně fajn. Minulý podzim, to jsou galerie a kavárny, spousta ochutnaných flat whitů a mátových čajů. Černé oblečení a prázdnota, kterou jsem se, jako už tolikrát, snažila marně zaplnit. Jsou to dny, kdy jsem se úplně osamostatnila od rodičů a začala se i po materiální stránce chovat jako dospělá. Minulý podzim, to je první rande s Tomášem, od kterého jsem původně nic moc nečekala. Znali - neznali jsme se už několik let a nikdy z toho nic nebylo. Až do listopadu minulého roku. Minulý podzim, to je naše první rande v Riegrových sadech a rajčata, která mi držel, když jsem si musela odskočit. Je to jeho vůně a první nečekaná pusa v metru, už na tom osudným prvním rande. Je to pocit bezpečí a propovídaný noci. Konečně se mám ke komu přitisknout a nemám tendenci ráno utíkat. Je to spousta kávy a dobrého jídla, které si společně vaříme. Je to déšť a Národní třída. Olšanské hřbitovy a zapálené svíčky. Hrob Franze Kafky. Antikvariáty a knihy, které z nich tak nezaměnitelně voní. Jsou to procházky, prokřehlé prsty a kostkovaná šála pevně omotaná kolem krku. Je to láska a objevování sebe sama. Konec a zároveň start.

Jaký bude asi podzim letošní?