nedělní krásno. vděčnost.

Anežský klášter a jeho nádherný prostory. Výstava Očím skryté a dlouhodobá expozice umění od 12. do 15. století. Klášter, uvnitř zahrada vystřižená jak z Harryho Pottera. Zrovna pršelo, když jsme na ni přišli. A jak to bylo krásný. Jen my dva a tohle kouzelný místo. 

Gerhard Richter a kousek jeho umění přímo uvnitř kláštera. Malby, které byly původně fotografiemi, zachycujícími hrůzy holocaustu. Pak se ale Richter rozhodl fotografie přemalovat a pomocí abstrakce se pokusil vyjádřit emoce. Protože takové hrůzy, které se během této doby děly, se ani nikterak konkrétně vyjádřit nedají. A tak jsou jeho obrazy plné rudé (jako krev?), šedé (snad jako ostnaté dráty, ony koncentrační tábory lemující) a černé (jako smrt?). 

Ruku v ruce jsme se procházeli malebnými uličkami Prahy, když v tom jsme narazili na Piknik. Nejen, že tady měli skvělý ledový čaj a croissant se sýrem, oni měli i krásnou zahrádku, přímo vybízející k tomu se tam na chvíli zastavit, nad hrnkem cappuccina si přečíst pár stránek knihy či se jen tak dívat kolem sebe. 

Hlásím, hlásím, mé nové oblíbené místo!

Naše nedělní dobrodružství ale nekončilo. To nejlepší mělo totiž ještě přijít.

Pár zastávek tramvají, pár minut chůze a pak, pak jsme se ocitli dočista v ráji. Botanická zahrada Přírodovědné fakulty UK. Jako by člověk vstoupil do kouzelné zahrady a všechny starosti nechal před jejími branami. Vzduch voněl po stromech a květinách, kolem se ozýval jen zpěv ptáků a lidi, těch tu taky moc nebylo. Snad to bylo víkendem či prázdninami, ale tohle liduprázdno jsem si zamilovala. Bohužel jsme přišli pozdě a skleníky nestihli, tím spíš jsme si byli jisti tím, že tu nejsme naposledy. 

Procházejíc se touhle džunglí uprostřed Prahy jsem přemýšlela nad tím, jak to že jsem tuhle nádheru objevila až teď. Všechno má ale nakonec svůj čas a jen mě to utvrdilo v názoru, že ve světě kolem nás je stále co objevovat a nemusí kvůli tomu člověk ani jezdit kdoví jak daleko.

Svět kolem je strašně krásný místo. Uvědomuju si to poslední dobou čím dál víc. A jak

 strašně záleží na tom, jak se člověk na věci dívá. Jestli hledá na všem to špatný, nebo se naopak snaží na svět dívat trochu přívětivěji, dát mu šanci. Umět se sám sobě zasmát, občas zatnout zuby, přečkat to špatný, aby mohlo přijít to dobrý. Hledat krásu v maličkostech, i kdyby to měla být jen půlhodina na cestě do práce, kterou strávíte čtením a upíjením dobré kávy z vašeho oblíbeného pekařství. Umět využívat čas na maximum, ale zároveň nemít špatný pocit z toho, když se vám zrovna nic nechce. Pustit si dobrý film a u toho spořádat celou misku nachos s pálivou omáčkou. Z posledních peněz si koupit knihu v antikvariátu, protože tohle krásné ilustrované vydání prostě musíte mít!, abyste pak vzápětí měli pět dní po sobě k večeři chleba se sýrem. Mhouřit oči do večerního zapadajícího slunce. Koupat se jen ve spodním prádle v jezeře uprostřed lesa. Smát se k slzám. Prožívat a nebát se. Kašlat na to, co si myslí ostatní. Milovat.

Za větu cítím se naživu když...

si každý z nás může dosadit něco jiného.

Jen vás prosím, žijte. Žijte naplno, protože jiný život už bohužel v záloze nemáme.

Teď si zas přijdu jak sbírka motivačních nesmyslů, kterých je všude poslední dobou přehršle a já sama se zařekla, že už to dělat nebudu, protože život není jen růžovej a ani se tak na něj dívat nedá, protože ano, někdy přijdou i ty momenty, kdy je člověku fakt špatně a nějaké mysli pozitivně mu fakt nepomůže, možná ho tak akorát naštve, ale jsem prostě plná vděčnosti.

Uvědomuju si, jak málo ke spokojenýmu životu stačí. Učím se, že mít se dobře vůbec neznamená mít hodně věcí, být bohatý, dobře oblečený. Je to o tom naučit se mít dobře tam někde uvnitř sám sebe. Najít tu rovnováhu, ten klid. Tu jistotu, že když tu nebude nikdo jiný, mám tu sám sebe a vlastně si tak dokážu i docela dobře poradit. Učím se, že člověk nemá být s prominutím rozežraný a chtít víc a víc, místo toho být spokojený s tím, co má.

Učím se milovat. Bezpodmínečně. Odpouštět.

Mít rád svoje tělo. Svoje nedostatky. Přijmout se.

Učím se. Každý den.

A jsem vděčná.

Za to, že žiju, za to, že jsem.