15. června 2017

selflove


Byly doby, kdy jsem nebyla schopná vyjít ven alespoň bez špetky líčení. Doby, kdy jsem se líčila dokonce i doma, aby mou, v té době šílenou, pleť nikdo neviděl, aby se mi nikdo nesmál nebo neměl hloupé poznámky. Byly doby, kdy pro mě byl vnější vzhled skoro na prvním místě. Kdy se to od něj všechno odvíjelo a já se sama na sebe strašně zlobila, že nejsem dokonalá jako ty holky z plakátů. A nemusely to být ani ony nereálné, vyfotošopované slečny, ale i holky z mého okolí, z nichž mi všechny připadaly o tolik hezčí než já. Strašně jsem to řešila. Abych měla dokonalý vlasy, abych měla líčení, které zakryje nedokonalosti pleti (kdo je v patnácti neměl?), abych byla dobře oblečená, nikde mi nic nekoukalo a nejlépe, abych byla celá v černé. Schovávala jsem se. Věčně dokonalá jsem chtěla být i před svým klukem. Styděla jsem se za svoje malá prsa, za to, že nemám míry 90-60-90, moje sebevědomí bylo na bodu mrazu. Přála jsem si, aby se na mě večer, po tom, co se odlíčím, už moc nedíval. A ráno jsem zas spěchala do koupelny ve snaze se alespoň trochu upravit, než se vzbudí. Taková věčná, vyčerpávající honba za (nereálnou a neexistující) dokonalostí. Necítila jsem se dobře ve svý kůži a od toho se odvíjelo všechno ostatní. Kam to všechno vedlo, o tom jsem vám už psala. Dneska bych se ale s vámi chtěla podělit o to, co bylo potom, jak je to dnes.

Nad otázkou sebevědomí a lásky k sobě samému přemýšlím docela často. Přečetla jsem o tom několik knih, bavila se o tom s mnoha lidmi. A postupně jsem došla k závěru. 

Člověk musí onu krásu najít uvnitř sebe. 

Nehledět na pozlátko, na to, co je vidět, ale naopak se zaměřit na to, co je uvnitř. Na energii, která z člověka vyzařuje a je podle mě mnohem důležitější než to, zda jste se zrovna dneska hezky oblékli nebo máte nový účes (i když ano, i dobrý pocit z toho může přispět k tomu, že se cítíme fajn). Čteme to všude. Člověk musí být spokojený sám se sebou, musí se mít rád, aby mohl fungovat se svým okolím, najít lásku uvnitř sebe, aby ji mohl rozdávat a tak dále. Jsou toho plné lifestylové i psychologické časopisy, ale opravdu, tohle je klíč k úspěchu. 
Otestováno na vlastní kůži.


Tělo je podle mě jen schránkou. Během posledních dvou let jsem dospěla k názoru, že tělo opravdu není to nejdůležitější a že to, o co musíme pečovat, je naše duše, nitro. Aby nám bylo hezky po duši. Taky jsem si začala všímat toho, že spousta lidí, která je na první pohled krásná, vlastně při bližším shledání vůbec krásná být nemusí a že to, co vidíme na první pohled, vůbec není důležité. Najednou se mi začali líbit i jiní muži. Hezounky, co se mi líbili dřív, začali nahrazovat ti, co mají charisma, co jsou chytří a něco z nich vyzařuje. A začala jsem se snažit o to, aby něco takového vyzařovalo i ze mě.

Najednou mi přišlo postavené na hlavu přehnaně řešit své tělo. Aby bylo co nejkrásnější, bez jediného chloupku, nikde žádný tuk (naštěstí mám fajn metabolismus a ať jím, co chci, mám pořád stejnou váhu), být nalíčená, i když jdu třeba jen do večerky pro pár housek. 

Přišel mi postavenej na hlavu tenhle svět, kdy řešíme jen to, jak nejlíp vypadat navenek, ale nikdo už se moc neobtěžuje snahou kultivovat i svůj vnitřek.

Změnila jsem se. Od doby, co jsem k tomuhle poznání došla.
Bez líčení se najednou cítím mnohem líp, než s ním. Můj kluk mě bez něj viděl už po týdnu, stejně jako mě viděl v teplácích a vytahaném tričku. V patnácti by pro mě tohle bylo skoro nepřijatelný. Najednou se cítím dobře, když na sobě nemám podprsenku. Není pro mě konec světa, když jdu ven bez ní, kdy mám vlasy v culíku a na tváři pár pupínků. Jsem to já. Uvnitř je mi hezky a to je hlavní.
Svoje tělo mám ráda. Vím, že není dokonalý, ale je moje. Neslouží k tomu, abych se s ním někde chlubila, abych se vystavovala, ale aby fungovalo. Abych díky němu mohla vykonávat činnosti, které mě baví a přináší mi radost. Samozřejmě nejen ty, ale abych prostě byla schopná fungovat. Živím ho, poslední dva roky dokonce bezmasou stravou. Jím to, na co mám chuť a v ničem se neomezuji. Jasně, tu kávu bych mohla trochu omezit, ale...

Je mi konečně po několika letech trápení dobře. Nemám už potřebu svému tělu ubližovat, tak jako dřív. Ničit ho za něco, za co vlastně ani nemůže. Uvědomila jsem si, že  a moje tělo jsme parťáci, kteří buď fungují společně, nebo vůbec. Jinak to nejde.
Nemám potřebu retušovat na každé fotce byť jen jeden jediný pupínek, fotit si miliony selfíček, samozřejmě upravených tak, aby mě přidaný efekt udělal krásnější, abych ostatním dokázala, jak jsem dokonalá (i když v reálu sedím na gauči, lžící jím přímo ze sklenice Nutellu a vlasy mám ledabyle svázané v drdolu). Když se fotím, fotím se ve chvílích, kdy mi je dobře. Kdy mám pocit, že zářím, že něco uvnitř mě se raduje a promítá se tak i na mém obličeji. Takové momenty si chci zaznamenat, protože pak se na ně zpětně podívám a říkám si jo, to bylo tenkrát, kdy mi bylo tak fajn. Nemám potřebu fotit svoje odhalený tělo, zadržet dech, vtáhnout břicho a rychle vyfotit vystupující žebra. Už mi nevadí jet tramvají, sednout si a vidět svá rozpláclá stehna, která najednou vypadají jednou - co jednou, možná dvakrát! - taková, než jsou normálně.

Přešlo mě to. A možná právě díky zjištění, že tělo není nejvíc. Že se druzí nemají posuzovat podle toho, jak vypadají, ale podle toho, co mají uvnitř sebe.

To je totiž to, na čem doopravdy záleží.

9 komentářů :

  1. Krásný článek :-)

    OdpovědětVymazat
  2. řeším to samý, celej život, taky jsem o tom teď psala. bohužel nejsem ve fázi, jako ty, že bych se doopravdy a upřímně přijala. chci to změnit, ale neni to jenom u uvědomění si, co je důležitý. jde o to přepnout si to všechno v hlavě a to mi rozhodně nejde lusknutím prstů, bude to asi ještě dlouhá cesta a velká práce, ale rozhodla jsem se s tím aktivně něco dělat a to je důležitý.

    OdpovědětVymazat
  3. btw. jsem moc ráda za tvůj blog, momentálně jedinej, kterej mě baví číst, protože se v tobě vždycky najdu (a neni to jen tim, že máme stejný příjmení :))
    chtěla bych vidět tvoje oblíbený blogy, který čteš. pošleš mi prosím nějaký tipy na mail?
    since1991tillnow@gmail.com

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuju! <3
    Tohle jsem potřebovala si přečíst a budu si to číst tak dlouho, dokud si to pořádně neuvědomím.
    El.

    OdpovědětVymazat
  5. Aaaa miluju te tohle je tak strasne uzasny!! Citim to stejne a jsem stastna 💛 💛

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělý článek, máš naprostou pravdu. :))


    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  7. https://www.youtube.com/watch?v=YtdK_Y5iZnU

    OdpovědětVymazat

za každou zpětnou vazbu děkuju <3