Jak jistě víte, Murakamiho knihy miluju. Může to snad znít už jako otřepané klišé, v poslední době kolem sebe nacházím víc a víc lidí, kteří jeho knihy zbožňují (což je ale skvělé, alespoň se mám o nich s kým bavit!). Pravdou ale je, že je mi HM něčím blízký. Ať už je to svou osobností, kterou nám v tom málu rozhovorů, co kdy poskytl, nastínil, nebo právě svým psaním, které hltám a nejsem schopna přestat. Psaní, díky kterému se ocitám v jiném světě, psaní, které mě nutí přemýšlet, při kterém mi občas běhá i mráz po zádech a mám pocit, že nesedím doma v křesle či metru na cestě do školy, ale někde v Japonsku v horách, a společně s hlavním hrdinou čekám na Ovčího mužíka (četli jste Hon na ovci? doporučuju, něco tak skvělého si prostě musíte přečíst!)
Ale abych se dostala k tomu, o čem jsem se vám tu dnes chtěla zmínit. Ti z vás, co pár knih od HM četli, ví, že jejich nedílnou součástí je hudba. Nenarazila jsem snad od něj na knihu (krom těch krátkých povídkových), kde by se o hudbě nezmiňoval. Ve většině případech zaujímají skladby v příběhu dokonce nemalou úlohu.
Několikrát jsem si ony skladby hledala a poslouchala. Někdy dokonce přímo při čtení (ano já, která musí mít při čtení nejlépe absolutní ticho, aby se dokázala soustředit a něco z toho mít). A o to víc mě potěšilo, když jsem na spotify narazila na playlist Murakamiho sbírky vinylových desek. Murakami, ještě předtím, než se stal spisovatelem na plný úvazek, provozoval jazzový klub. Jeho láska k jazzu ho tedy provází celým životem.
Venku je deštivo. Jsem schovaná pod dekou, na stole mi stojí horký zelený čaj, ve sluchátkách hrají ony jazzové skladby a já při tom dočítám 1Q84. Mohlo by být to ráno snad ještě hezčí?
Taky ho mám moc ráda! Ale zatím jsem od něj četla málo, už se ale na další jeho knihy chystám. :)
OdpovědětVymazatblog Days of Daysy