když se řekne ráj

Řeknete ráj a mně začnou v hlavě zpívat ptáci, najednou na kůži cítím šumavský vzduch a mám pocit, že kdybych se zhluboka nadechla, tak ho doopravdy ucítím. Ráj je pro mě příroda bez lidí. Lesy vonící mechem, hlínou a houbami. Vybaví se mi Šumava a moje dětství na ní strávené. Vybaví se mi čaj v termosce a svačina v batohu. Vlněné svetry, zamlžená okénka auta a výhledy, pro které bych zabíjela. Ráj je pro mě místem, kde můžu být sama sebou. Kde nikoho nezajímá, co máš na sobě, co děláš a jak se chováš. Jsi to jen ty a příroda. Místo, kde můžeš načerpat energii, najít harmonii sám v sobě a na chvíli se zastavit. Zavřeš oči, sedneš si do meditační polohy a jen posloucháš. Nádech, výdech. A znovu. Po chvíli to jde a ty se soustředíš opravdu jen na svůj dech, sem tam přerušovaný zpěvem ptáků. Všechny myšlenky vytěsníš na chvíli z hlavy a prostě jen existuješ. A někde uvnitř sebe cítíš, jak se ti vrací síla. Jako houba do sebe onu kouzelnou energii nasáváš. Tolik přesně tohle potřebuješ.

Pak začíná pršet. Pomalu, tak nějak líně. Jdeš lesem, vedle tebe teče uzounký potůček a najednou začíná pršet víc. Vůně hlíny začíná být silnější a kapky deště dopadají na hladinu malého potoka. Zastavíš se a opět, jen to vnímáš. To stačí. Nastavuješ dešti tvář a nevíš, jestli se máš smát nebo brečet. Pocit absolutní svobody a štěstí. Je to silný. 

Pro tyhle momenty žiju. Najednou, mezi tím vším si uvědomuju podstatu svýho bytí. Nebo alespoň částečně. Začínám chápat, že tu nejsem pro to, abych někomu něco dokazovala, abych se honila za úspěchem a abych dělala to, co se ode mě očekává. Jsem tu pro to, abych žila podle sebe. Každý z nás to má nastavený trochu jinak a máme odlišný věci, který nás dělají šťastný. Každý z nás se pohybujeme životem svým tempem, zkušenosti získáváme odlišně a vůbec, každý jednotlivý život je jiný než ty ostatní. Nemůžeme se jeden s druhým srovnávat, naše cesty jsou odlišný. Najednou si uvědomuju fakt, že štěstí není nějaká cílová stanice, něco, co přijde potom -  až dokážu všechno, co chci. Až dostuduju, až si najdu dobrou práci, až vydělám dost peněz, až budu mít rodinu... Takovému člověku život proklouzne mezi prsty ani neví jak. Protože bude neustále čekat na nějaké jednou a vůbec si neuvědomí fakt, že život je to, co probíhá, zatímco ty plánuješ něco jiného.

Člověk se musí snažit žít v přítomným okamžiku a prožívat tu chvíli na sto procent. Být jednoduše přítomný. Není to vždycky lehký a jsou chvíle, kdy se člověk neubrání myšlenkám na budoucnost či naopak minulost, důležitý ale je, aby v těchto myšlenkách nesetrvával věčně a neutíkala mu právě ta přítomnost. To bychom si měli uvědomit.

o víkendu jsem se v jednom takovém ráji, o kterém jsem vám psala pár řádek výš, ocitla. byli jsme s Jakubem u mých prarodičů na Šumavě a bylo to prostě dokonalý. oba jsme něco takovýho téměř niterně potřebovali. 

  

mimo šumavských krás jsme vystoupali taky na Svaroh, kopec, tyčící se na hranicích s Německem.

tam jsem se zamilovala, protože ty výhledy, to bylo něco neskutečnýho! 

a na závěr skvělýho víkendu jsme si s babi a dědou opekli první letošní buřty.

já vám nevím, ale asi budu takové víkendy podnikat častěji, protože to, jak mě tyhle chvíle nabíjí energií, je k neuvěření!