ráj v podobě milovaný Šumavy

Šumavskou přírodu miluju.

(Ono ještě aby ne, když jsem většinu svého dětství strávila právě v jejích končinách.)

Děvče plné protikladů, to jsem celá já. Miluju velkoměsto a na druhé straně jsem strašně ráda právě v těch šumavských lesích, kde nepotkáte živáčka. Holka, co se ráda jen tak s cappuccinem v papírovém kelímku prochází ulicemi, usmívá se na kolemjdoucí a zároveň je ve svém vlastním světě. Pak se to ale náhle zlomí a ta samá holka má najednou chuť odjet. Odjet někam daleko, kde nikoho nepotká a bude moct jen tak v klidu být. Sama se sebou nebo s někým. Ale i ten Někdo musí být pečlivě vybraný. Protože potichu (a hlavně příjemně) mlčet se taky nedá s každým.

Jak jistě víte, všechny zkoušky máme za sebou a tak je čas na to všechno, co jsme si naplánovali. Světlé body, věci, na které jsme se těšili a upínali se k nim ve dnech plných učení.

A tak jsme se s Milým konečně vydali na chalupu. Sami.

Sbalili jsme si tašky, nasedli do auta a po půl hodině cesty jsme byli na místě. Všude ticho, slyšet byl jen zpěv ptáků. Prostě idylka. Zasloužená.

Pět společných dní, spousta dobrého jídla, večerní plápolání ohně v krbu, uklidňující praskání dřeva a my dva, konečně spolu. Procházky do míst, na které mám tolik hezkých vzpomínek. Návrat zpět, do dětství, do bezstarostných let. A i my jsme se během těch pěti dnů na vlnu bezstarostnosti naladili. Za sebou jsme nechali všechny stresy z toho, co bude nebo nebude. Jak a proč a kdy. To všechno bylo najednou bezpředmětné. Alespoň na těch pár dní.

Podnikli jsme i pár výletů.

První a největší z nich byl výlet na Modravu. Dlouho jsem tak krásnou přírodu neviděla. To ticho, přerušované jen zurčením potoka, bylo jako balzám na duši.

Chvíli jsme mysleli, že se nám výlet pokazí přicházející bouřkou, ale naštěstí se nám vyhnula a my mohli v klidu pokračovat na naší 12 kilometrové cestě dál.

Nebylo ani horko, což bylo za mě opravdu velké plus (pokud už můj blog nějakou dobu čtete, tak asi víte, jaký vztah k tomuto úmornému a šílenému počasí mám).

Bylo to prostě dokonalý (což můžete z fotek posoudit sami).

A co jinak?

Jinak jsem četla. Za deštivých večerů sledovala filmy. Upekla jsem ten nejlepší malinový závin. V noci, kdy mě vzbudila bouřka, jsem se měla ke komu přitisknout. Užívali jsme si snídani venku, na zahradě, s výhledem na azurově modré nebe a všudepřítomné stromy. Taky jsem se letos poprvé spálila - ale pozor, jen na jednom rameni (jak se mi to podařilo, to se mě už ale neptejte). Uvařila jsem milované špagety. Dokonce na dva způsoby. Mimo jiné jsem krom svého ramene spálila i kuřecí "nugetky" pro Milého - díkybohu ale stejně nebyly dobré - teď mám na mysli ty nespálené, abyste si nemysleli, že dávám svému muži k večeři spálené jídlo.

Koupila jsem si další věci v sekáči - a zjistila, že mám už několik měsíců slabost pro orientální vzory a žlutou. Černé věci se přes léto v mé skříni schovávají do ústraní a já konečně nosím taky trochu barev.

Měli jsme skvělé vafle a ovocné koktejly. Svačili jsme a přitom měli výhled na celou Sušici. Fotili jsme, smáli se, ruku v ruce jsme se procházeli městem. A pak znovu utíkali tam k nám, na chalupu.

Ale nejvíc ze všeho jsme byli rádi, že jsme spolu.