jinak.

Něco ti povím, můžu? Povědět ti všechno, co se mi honí hlavou, prozradit, nad čím přemýšlím, když s čelem opřeným o vnitřní stranu okénka pozoruji svět kolem. Když se jen dívám, jak stále rychleji a rychleji ubíhá krajina plná holých stromů. Povím ti o tom prázdnu, které se mi někdy zcela nesmyslně rozprostírá v duši. O smutcích, které tě vždy zastihnou nepřipraveného. Vždycky tomu tak bylo. Obmotají se kolem tebe, aniž bys cokoliv tušil. Proplouváš životem, jako bys každodenní realitu jen míjel a halil se do svých vlastních světů. Najednou nevíš. Nevíš, nevíš co je za den ani jaké spodní prádlo sis ráno vzal. Smutek tě vysává, nemáš sílu se ráno složitě upravovat, nemáš sílu vybírat si oblečení tak, aby k sobě ladilo a výsledkem bylo něco pěkného. Něco, co ti pochválí jiní ve snaze zalichotit ti. Posunout se na pomyslném žebříčku zas o něco výš. Nemáš sílu odpovídat na nesmyslné dotazy, nemáš sílu tlachat a dělat, že tě svět kolem zajímá. Protože nezajímá.

Podivně tmavé a prázdnotou plné (oh, všimli jste si toho oxymóronu?) obrázky, které se ti honí hlavou. Ticho, to odporné ticho maloměsta, které se čím dál častěji halí do mlhy. Místo sněhu padají malé kapičky mlhy, stále se nemohouc rozhodnout, zda být dešťovou kapkou či sněhovou vločkou. Ležíš. Ležíš v posteli, stále ještě v oblečení, které jsi měl celý den na sobě. Nebo si to alespoň myslíš, sám nevíš, co sis na sebe ráno vzal. Jsi obalený dekou a neschopný pohybu. Víš, že bys měl něco dělat. Ležíš a nejsi schopen slova. Slova ani pohybu. Tělo tě nebolí, jen máš pocit, jako by ti ani nepatřilo. Nemáš sílu. Zoufale se snažíš zakřičet a zároveň, zároveň být co nejtišší. Aby tě nikdo neviděl, aby si tě nikdo nevšiml. Toužíš po pomoci a zároveň nechceš být přítěží. Je to přeci jen tvůj problém. Nikoho jiného.

A pak střih. Je noc a ty zas nemůžeš spát. Říše snů a bezpečného úniku od reality se nekoná a ty sedíš sám. Snad trochu poeticky sedíš v bílém tričku na parapetu, kouříš a pomalu si čteš Bukowskeho. Pomalu a pečlivě vyslovuješ slova, pohráváš si s nimi na jazyku. 

Je ti dobře a sám nevíš proč. Jsou dvě hodiny ráno a tobě je dobře. Uprostřed prázdnoty, s knihou a poslední cigaretou.

Bude snad příští rok lepší?

Proč tento text ptáte se. Proč text, kde není ani stopy po nějakém pozitivnu či útěše v podobě lepších zítřků. Proč v čase vánočním něco tak depresivního.

A víte co, já ani sama nevím. Listovala jsem svými staršími deníky, procházela texty, které jsem psala nahodile, v návalu emocí. Texty, které jsem dnes po sobě ani nemohla přečíst, kvůli tomu, jak jsem je tenkrát psala v rozrušení. A najednou se mi vybavily časy, kdy jsem se takhle opravdu cítila. Kdy pro mě téměř nic nebylo důležité a jediné myšlenky, které se mi honily hlavou, se vztahovaly k jedinému - přežít. Přežít tyhle šílenosti a nějak se z toho dostat. Tenkrát jsem měla ještě hodně daleko k tomu, abych se snažila praktikovat nějaké pozitivní myšlení a dělat svět kolem sebe lepší. Středobodem světa jsem byla já sama. A to z jediného důvodu - ničeho jiného jsem totiž nebyla schopná. 

Svět se smrskl na systematické vykonávání těch nejzákladnějších činností, bez kterých jsem se neobešla. A pak, pak bylo jen obrovské prázdno.

Co bych tím chtěla říct. Asi jen to, že deprese opravdu není sranda. Je to stav, který si lidé, kteří si ničím takovým nikdy neprošli, ani nedovedou představit. Je to stav, který se bohužel milerád vrací a člověku dá velkou práci, aby si s ním poradil. Smutné je, že lidí, trpícími podobnými duševními nemocemi, je stále víc a víc.

Na otázku Čím to je? si můžete odpovědět sami. A mám takový pocit, že by se o tom dalo i docela dobře debatovat.

Mějte se rádi. Važte si toho, že je vám relativně dobře, že si víceméně nemáme na co stěžovat. Važte si toho, že máte Vánoce s kým trávit, ale zároveň nezavírejte oči před tím, co se děje kolem vás. Že jsou tu i ti, kteří je s kým trávit nemají. Lidé, kteří nemají co jíst, nemají kde bydlet. Že jsou lidé, pro které je hezké slovo či hřejivá polévka opravdovým dárkem. Buďte dobří. Nenechte se strhnout většinou, pro kterou jsou Vánoce jen časem, kdy se rozdávají drahé materiální dárky a vše se točí kolem peněz. Udělejte něco pro druhé, ať už to jsou lidé, které znáte důvěrně nebo naopak ti, které vidíte poprvé (a možná i naposled) v životě. Dělejte dobré skutky (karma vám to vrátí).

Rozdávejte lásku. O tom (nejen) ty Vánoce přece jsou.