víkend ve městě | kam na snídani a výstavu?

Další z těch víkendů, kdy mám jen chuť toulat se Prahou a objevovat její další a další zákoutí. Protože tady je stále co objevovat, stále kam zajít. A jelikož jsem uplynulý víkend měla nabitý kulturou a samými pěknými místy, rozhodla jsem se s vámi o ně podělit a možná vás tím taky trochu nalákat.

Sobotní den jsme pro dopoledni stráveném u Netflixu (proč jsem se k němu dostala až teď?!) začali obědem z vyhlášené Pho U Letné, který jsme si vzali s sebou do Letenských sadů, abychom si ho posléze snědli s výhledem na panorama Prahy. Voňavé šeříky a zeleno všude kolem, to bylo jen další příjemné plus. Poté jsme se pěšky vydali do Galerie Rudolfinum, ve které momentálně probíhá výstava A Cool Breeze.

Paloma Varga Weisz: Padající žena (Dvouhlavá), 2004

Dokonce jsme měli štěstí a čirou náhodou narazili na komentovanou prohlídku. Jsou výstavy, které si ráda procházím sama a v klidu, naopak jsou ale i takové, které odbornější výklad přímo vyžadují a troufám si říct, že tato byla jednou z nich. Nejde o příliš rozsáhlou výstavu, přestože zde vystavuje 17 různých umělců. A Cool Breeze je výstava sochařského námětu lidského těla, ale v jiném pojetí, než ho většinou známe. Snaží se poukázat na vývoj, který v tomto uměleckém odvětví proběhl a ukazuje nám, že to jde dělat i jinak. Méně klasicky.

Já sama se nechala zlákat hlavně na Rona Muecka, původem australského výtvarníka, který se mi líbil už na výstavě v Salmovském paláci. Zajímavou věcí, kterou jsem se dozvěděla právě díky komentované prohlídce je fakt, že sám Mueck ke svým dílům nikdy nesděluje příběh, který za nimi stojí (pokud tedy nějaký vůbec je?). Jeho sochy také vyžadují velmi jemnou manipulaci a při jejich převážení je třeba nejen odborného dohledu, ale i asistenta, který sochu před samotným vystavením zkontroluje - každý vlásek, každý chlup - a až poté se může socha ukázat veřejnosti. Mueck je také známý tím, že své sochy dělá často předimenzované, v nadživotní velikosti. Na výstavě A Cool Breeze se naopak rozhodl sochu sedícího muže ve člunu udělat oproti samotné bárce o hodně menší.

Ron Mueck: Man in a Boat (2002), Zdroj: Anthony d´Offay / KHM – Museumsverband

Dalším mým oblíbencem, jehož dílo můžeme v Rudolfinu vidět, je Krištof Kintera. Vystavuje zde svou Modlitbu za ztrátu arogance, která představuje vycpanou lišku v teplácích, která je navíc ozdobena vánočními ozdobami (celkově mi přijde, že kulaté věci - ať už jde o míče či zde zmíněné vánoční ozdoby - jsou Kinterovým oblíbeným prvkem).

Krištof Kintera - Modlitba za ztrátu arogance (2013)

Roger Hiorns

Melik Ohanian: Dívky z Chilwellu - Pozastavené jednání (2014)

Víc fotek z výstavy vám sem dávat nebudu, abyste se taky měli na co těšit a neviděli všechno dopředu. Pokud budete mít cestu kolem Rudolfina, určitě se tu stavte. Výstava je zdarma a probíhá až do srpna (a navíc si pak můžete dát kafe a dortík v kavárně v přízemí!).

Neděle začala brunchem s mými knihkupeckými holkami. Na snídani jsme byli v Cacao Prague, kde jsem (navzdory její vyhlášenosti) byla poprvé. Káva i snídaně na jedničku, i s dortíkem jsem se vešla do tří stovek, takže za mě paráda. Pokud ale budete mít v plánu sem zajít, určitě doporučuji udělat rezervaci, bez ní se tu totiž o víkendu nejspíš neposadíte.

Odpoledne jsme s Davidem v rámci akce Prahy 7 Máme otevřeno zašli do DOXu. Ačkoli jsem se kvůli vstupu zadarmo bála velkého množství lidí, nebylo to až tak hrozné (třeba oproti Grand Openingu ve Veletržáku, při kterém tam zpravidla není k hnutí). 

Z DOXu se stává celkem fajn kulturní místo, kde se děje spousta věcí. Ať už je to tradiční umělecký prostor vyhrazený pro výstavy, nebo nový prostor pro divadlo, který je zde od minulého léta či všem už dobře známá vzducholoď Gulliver, ve které probíhají různé přednášky, autorská čtení a tak dále.

V DOXu momentálně probíhá více výstav najednou a to konkrétně Tenze Kryštofa Kaplana, architektonická výstava Jiřičná stejnojmenné architektky Evy Jiřičné, která je příjemnou změnou ve světě architektury (ať už tím, že je ženou v dříve víceméně mužském prostředí, či tím, jak skvěle umí pracovat se sklem a ocelí a její práce je tím snadno poznatelná). Další výstavou, která v DOXu probíhá už delší dobu je výstava DATAMAZE, která mě samotnou tedy moc neuchvátila - text na stěnách byl pro mě moc malý a obecně nemám ráda, když se na výstavách musí číst hodně textu - tady text zabíral dokonce dvě stěny a navíc tvořil hlavní část expozice.

Velmi mě pak zaujala expozice o shromažďování věcí, Sběratelství, která probíhala v posledním patře. Šlo o umělecké projekty mladých lidí, u kterých bylo hlavním a společným tématem právě sbírání věcí. Většina z nás něco shromažďuje a co víc, možná si to ani neuvědomujeme. Účtenky, lístky na vlak, oblečení...

Celá expozice byla hodně na dotek, všechny věci jste si mohli nejen prohlédnout a osahat, ale co víc, dokonce si něco i vzít (to ale zjistíte až sami při návštěvě).

Víkend jsem zakončila v kavárně. Hodiny z olova (jsem už za víc jak půlkou a bože, tu knihu miluju čím dál tím víc, určitě se můžete po dočtení těšit na mou recenzi), nová hudba a pohodlné křeslo, do kterého se můžu zabořit. Za mě ideální zakončení hezkého a kulturou nabitého víkendu.

Palmovka | Poetické podvečerní čekání na autobus domů