víkend ve městě | tip na výstavu | 400 ASA: FOTOGRAFIE | Moving Image Department #10

Pár posledních víkendů jsem trávila mimo Prahu a nečekaně se mi po těch pražských volných dnech zastesklo. Víkendová Praha má své kouzlo. Všechno se zdá být pomalejší a pokud se vyhnete turistickým místům, čeká vás oáza klidu. Jako bychom si ve velkoměstě ty volné dny uměli užít tak nějak líp. Lidé na snídaních, lidé, procházející se už brzy ráno na Letné, lidé, co si u hrnku espressa pročítají noviny či mají nos zabořený v knize. Tady nevadí, že člověk sedí na kávě sám. Srovnám-li víkendy pražské s těmi, které jsem trávila ještě před lety na Šumavě, přijde mi, že si je tady opravdu umíme tak nějak líp užít. V Klatovech pro mě víkend znamenal jen stres, lidi mířící do obchodů s jídlem a vyrážející do plzeňské Olympie na nákupy. To byl vrchol víkendových plánů. Nechci samozřejmě nikomu křivdit, většina to tak ale měla (tenkrát nejspíš i já).

S příchodem do Prahy a nástupu do práce jsem se ale naučila si ty dny volna užívat. Nehonit se, nestresovat se. Do budoucna bych chtěla dospět i k tomu, abych byla schopná si v pátek večer vypnout telefon a zapnout ho až v neděli večer. Digitální detox, který je po celém tom pracovním týdnu víc než třeba. Člověk podle mě navíc rázem zjistí, kolik času mu ten mobil bere. Kolik času, který by mohl využít úplně jinak a samozřejmě líp.

Můj víkend byl ve znamení galerie, pomalých snídaní, procházek po městě, ve znamení dobré hudby a chvil sama se sebou. Balzám na duši a něco, co jsem už dlouho potřebovala.

V sobotu ráno jsem si přivstala a hned po snídani vyrazila do Veletržního paláce na nedávno otevřenou výstavu 400 ASA: FOTOGRAFIE. 

400 ASA je sdružení 7 českých fotografů, kteří se věnují převážně dokumentární fotografii. Výstava je koncipována tak, že je každému z těchto sedmi věnován jeden blok, ve kterém je každý z fotografů představený a následně je vystaveno pár jeho fotografií. Navíc jsou fotografie promítány i na plátně (na samotném konci či začátku výstavy, záleží, jakým směrem se vydáte). Řekla bych, že společným znakem těchto sedmi je focení na kinofilm a převážně černobílá fotografie (až na Alžbětu Jungrovou, která zde měla vystavené fotky barevné - fotky se týkaly burlesky, kterou autorka fotí už několik let a nutno říct, že v černobílé by toto výrazné prostředí plné barev tolik nevyniklo). 

Tomkiho Němce jsem znala už dříve, dodnes vzpomínám na výbornou výstavu Havel, na které vystavoval fotky právě zmíněný Tomki Němec a Bohdan Holomíček. Dalším fotografem, který si "odskočil" od dokumentování života prostých lidí k fotografování života tehdejšího prezidenta, byl právě Karel Cudlín (na právě probíhající výstavě v NG má ale vystavené fotky týkající se židovské víry - to mi přišlo velmi zajímavé, tím spíš, že jsou zde fotografie mapující židovskou víru od roku 1989 doteď a Cudlín tak nespadá do kategorie těch, co zachycovali Židy pouze v období kolem 2. světové války). Oživování náboženských tradic zachycuje i Jan Mihaliček, oproti Cudlínovi se však zaměřuje na křesťanskou tradici.

Jan Dobrovský zde zase vystavuje fotografie zachycující sever Čech a s ním život Romů. Opět se jedná o aktuální fotografie.
Antonín Kratochvíl, společně s již zmíněným T. Němcem a Martinem Wágnerem, sledují převážně postkomunistické části severní a východní Evropy a jejich soudobou transformaci.

Jan Dobrovský

Alžběta Jungrová

Jan Mihaliček

Svou návštěvu jsem zakončila kávou a prohlídkou výstavy probíhající v přízemí Veletržáku a to konkrétně Moving Image Department #10: Podle skutečných událostí, kde mě zaujala především Adéla Babanová se svým snímkem Neptun (2018) a prohlídkou třetího patra se sbírkovou expozicí 1918 - 1938: První republika, která vznikla ke 100. výročí Československé republiky a představuje tvorbu právě z těchto let (a díla, která Národní galerie během těchto let zakoupila - zde se jedná o francouzskou sbírku). Najdete zde takové velikány jako je třeba Picasso, Gauguin, van Gogh, Špála, Štýrský či Toyen. Určitě to stojí za vidění (já sama jsem si ale musela expozici projít na dvakrát).

Paul Gauguin: Útěk (1902)

Krásnou, překrásnou slunečnou neděli, jsem začala snídaní ve Spižírně 1902 s Klárou, která byla poprvé od narození malé v kavárně sama. Daly jsme si kávu a buchtu, po které jsme tedy obě ve finále měly ještě hlad (těšily jsme se na vafle a lívance!). 

Pak jsem si jen užívala těch 20 stupňů a s nimi fakt, že můžu po městě chodit jen v mikině. Krásný víkend to byl!