tip na výstavu | Možnosti dialogu | Salmovský palác

Nejsem žádný odborník přes umění a všechno, co o umění vím, jsem vyčetla z knih či odposlechla od přátel, kteří se uměním zabývají přece jen o něco víc než já. Navzdory tomu jsem ale vždycky nadšená, když mám možnost jít na výstavu a o to větší radost mám, když můžu jít s člověkem, který tomu alespoň trochu rozumí a tím pádem mi může zas trochu rozšířit obzory. Přesně jako dnes, když jsme na výstavu vyrazili s mým kamarádem Davidem.

Návštěva galerie je pro mě vždy takovým malým intelektuálním útěkem, kdy se snažím mít schovaný telefon někde v útrobách batohu a jen vnímat. Tentokrát jsem telefon schovaný sice neměla, tím spíš vám ale můžu ukázat alespoň pár fotek, které jsem během výstavy vyfotila (abych vás nalákala!). Jak jsem již ale psala výše, nejsem žádný odborník a tím spíš prosím nechápejte následující text jako odbornou recenzi.

Výstava Možnosti dialogu probíhá v prostorách Salmovského paláce a trvat bude až do 1. prosince 2019 (takže máte ještě dost času na ni zajít), lidé do 26 let mají navíc vstup zdarma. Spolu s pražskou Národní galerií se na výstavě podílí také Státní umělecké sbírky Drážďany, které na výstavu zapůjčily například díla Andyho Warhola či Jeana-Michela Basquiata. Základem spolupráce mezi dvěma zmíněnými institucemi je snaha o zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a Východu, který se odehrává někde uprostřed a to právě u nás, ve střední Evropě.

*

Ještě před vstupem na samotnou výstavu vás zaujme Kinterův Devil růstu - skoro pěti metrové dílo složené z míčů, koulí a vánočních ozdob. 

Hned na začátku výstavy můžeme zhlédnout dvanáctiminutový snímek Jana Švankmajera Možnosti dialogu, podle kterého je celá výstava pojmenovaná. Na animaci můžeme vidět například milence z hlíny, jež se vzájemně proplétají, tvoří téměř jeden celek, a pak, jak už to tak v životě bývá, dochází ke konfliktu a z milenců nezbude nic jiného než pouhá mašinérie. Ačkoli není Švankmajer tak úplně můj šálek kávy, musím říct, že konkrétně tato projekce mi přišla opravdu povedená.

Hned u vstupu nás taky přivítá obraz Portraits od Andyho Warhola. Dalším dílem, které od Andyho na výstavě uvidíme, je série Západů slunce (která mi taky přišla moc moc fajn). Zároveň musím podotknout, že spoustu věcí, které jsem na výstavě viděla, jsem pochopila až poté, co jsem si o výstavě přečetla článek na internetu (což je podle mě docela škoda). Odkaz na článek tady.

La Demi Poupée | autorem je Hans Bellmer

Vcházíme do místnosti, osvětlené jen zářením z televize. Místu vévodí (na první pohled špatně sestavená) loutka, která - ačkoli jí chybí nejen uši, ale i oči - jako by pozorně sledovala v televizi vysílané barokní vystoupení. Na promítaném snímku se nachází korpulentní žena v kleci, jež zpívá podivnou árii. Autorem loutky je francouz Hans Bellmer, jenž byl ve 30. letech členem surrealistické skupiny a podobných plastik se údajně dochovalo už jen velmi málo - zajímavý je také fakt, že u Bellmera nebyla vrcholným dílem samotná plastika, nýbrž fotografie, na které byla zvěčněná (autor plastiky umísťoval na různá místa a poté je fotil).

Shaved Head (1998) | autorem je Ron Mueck
fotografie - Sammlung Hoffmann

Další exponát, který mi vyrazil dech, byl právě Naháč od Rona Muecka. Tak realistický, že jsem z toho měla husí kůži. Jak jsem se dozvěděla později, Mueck sochy vytváří ze sklolaminátu, silikonu a zvířecích chlupů (samotnou mě během výstavy napadla otázka, zda jsou chlupy opravdu lidské či nikoli).

Nemůžu spát | autem je Krištof Kintera

Dalším, pro mě děsivě realistickým, byl Kinterův spáč, jež leží v rohu místnosti zachumlaný do spacáku a při bližším prozkoumání zjistíte, že se mu kouří z hlavy. Dílo je nazvané Nemůžu spát. Prvně na mě instalace působila jako reakce na přemíru myšlenek a neschopnost kvůli nim na konci dne usnout. Poté jsem se ale dozvěděla, že mělo jít o reakci na uprchlickou krizi a migraci.

A v neposlední řadě mě zaujala série tří fotek, na kterých jsou vyobrazené nahé stoleté Japonky. Autorkou fotek je Manabu Yamanakaová. Pro představu přikládám odkaz celé série - tady. Na výstavě v Praze byly ale jen zmiňované tři.