vnímej

18. února 2018

Ztrácíme se. Společně a rádi. 
Objevujeme nová místa, díváme se kolem sebe, vnímáme. Kolikrát je to to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. Je to pro mě jakási forma meditace. Myšlenkový pochody najednou ustanou a já prostě jen jsem

Je to důležitý. Umět jen být. Slýcháme to kolem sebe pořád. Žij tady a teď. V přítomným okamžiku. Přitom spousta z nás jako by ani nevěděla, co tahle věta ve skutečnosti znamená. 
V poslední době hodně přemýšlím nad tím, jak žijeme. Jak se neustále za něčím honíme, trávíme v práci víc hodin než doma a ve finále jako by většina lidí neměla ani čas si ty těžce vydělané peníze užít. Přes týden se těšíme na víkend. Jediný dny volna, který máme. Teda vlastně jen sobotu. Neděli trávíme zas tím, že se netěšíme na ten nadcházející týden a stěžujeme si, jak ten víkend zase rychle utekl. Od pondělí ten koloběh začíná znovu.


Já sama naštěstí takovou práci nemám a díky systému směn mám v měsíci 15 dní práce, 15 dní volna. A to mi naprosto vyhovuje. (I tak si ale myslím, že je to hlavně o přístupu každého z nás.)
Naučila jsem se taky ty volné dny využívat naplno. Učím se odpočívat a jednoduše nedělat nic. I když mi to občas dělá problém. Od nového roku se taky snažím omezit elektroniku. Jak telefon, tak počítač. Najednou jsem zjistila, že tato kouzelná elektronická zařízení neovládám já, ale oni mě. A to mě najednou přestalo bavit. Nechci být otrokem svých přístrojů. Sledovat přibývající lajčíky na instagramu, informovat svoje sledující o každým - s prominutím - prdu, vypisovat dennodenní příběhy na twitter. Najednou mě to přestalo bavit, sama od sebe jsem najednou měla potřebu dát si od toho trochu oraz. Moje potřeba sdílet se svým okolím většinu svýho života najednou utichla.

A místo toho jsem začala žít víc sama pro sebe. 
Ale jak říkám, nebyl to nějaký drastický krok, ke kterému bych se týdny odhodlávala. Prostě jsem to najednou potřebovala víc než cokoliv jinýho.


Sním o tý malý chatičce v lesích.
O tý malý oáze klidu uprostřed ničeho. Před domem si budeme moct udělat oheň, snídat budeme chleba s marmeládou na terase s výhledem do korun stromů. Krom zpívajících ptáků bude úplný ticho. Budeš tam ty a já. Ty oblečený ve flanelový košili, tý, co ti tak sluší. Já zabalená v teplé dece budu k té snídani usrkávat ještě horký černý čaj. Na stole rozečtenou knihu a před sebou žádný zvláštní plány. 
Takhle chci jednou trávit víkendy.

A mezitím, než bude taková chata opravdu naše, utíkáme do lesů alespoň takhle.
Oba se usmíváme.
Tohle je to, na čem skutečně záleží.
Vnímat.
Žít.

9 komentářů

  1. Krásný článek, dokonale jsem si představila ten božský klid, co v lesích je a za kterým taky tak ráda utíkam <3 Jak jsi psala o těch tvých směnách v práci, nedělá ti po těch 15 dnech volna problém dostat se do toho pracovního režimu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. <3
      Možná jsem se špatně vyjádřila, není to tak, že bych pracovala patnáct dní a pak měla patnáct dní volno. Pracujeme v knihkupectví v režimu krátký dlouhý týden, což znamená, že jeden týden mám práci dva dny a ten další pět. Ve finále to pak vyjde těch 15 na 15 :-)

      Vymazat
    2. Ach, tak to jo :) Mně to právě nejdřív přišlo trochu nezvyklý :)

      Vymazat
  2. nádherný a pravdivý. život je krásnej, pokud si dovolíme ho krásnej vidět a žít.

    OdpovědětVymazat
  3. Tyhle tvoje příspěvky z přírody miluju. :) Hrozně z toho dýchá ta energie a odpočinek. :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  4. Podepisuju! Já i budoucí muž pracujeme klasicky 5-2, ale o těch víkendech se snažíme prchat pryč a vnímat. My tu chalupu v lese máme - a když to jde, je to naše víkendové útočiště.
    díky, že píšeš <3

    OdpovědětVymazat
  5. ... být tou čistou radostí bytí. Jak jednoduché to je. <3
    naprosto souzním!

    OdpovědětVymazat
  6. Krásný článek :) Taky mám občas pocit, že už mám té elektroniky a honění se za něčím dost a potřebuju na chvíli oddych. Takovou chatu někde u lesa bych moc ráda v budoucnu taky měla, tak snad se poštěstí. Vypadnout z ruchu města a vyvětrat si hlavu i tělo je to nejlepší, co pro sebe může člověk udělat.

    já chci POEzii

    OdpovědětVymazat
  7. Super článek! �� taky často sním o tom klidu daleko od všech lidi a myslím, ze to je pro lidi dulezity, naučit se opravdu zastavit, vnímat jenom ten klid, slunce a radovat se z každýho momentu.

    OdpovědětVymazat

© anna. Design by FCD