vnímej

Ztrácíme se. Společně a rádi. 

Objevujeme nová místa, díváme se kolem sebe, vnímáme. Kolikrát je to to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. Je to pro mě jakási forma meditace. Myšlenkový pochody najednou ustanou a já prostě jen jsem. 

Je to důležitý. Umět jen být. Slýcháme to kolem sebe pořád. Žij tady a teď. V přítomným okamžiku. Přitom spousta z nás jako by ani nevěděla, co tahle věta ve skutečnosti znamená. 

V poslední době hodně přemýšlím nad tím, jak žijeme. Jak se neustále za něčím honíme, trávíme v práci víc hodin než doma a ve finále jako by většina lidí neměla ani čas si ty těžce vydělané peníze užít. Přes týden se těšíme na víkend. Jediný dny volna, který máme. Teda vlastně jen sobotu. Neděli trávíme zas tím, že se netěšíme na ten nadcházející týden a stěžujeme si, jak ten víkend zase rychle utekl. Od pondělí ten koloběh začíná znovu.

Já sama naštěstí takovou práci nemám a díky systému směn mám v měsíci 15 dní práce, 15 dní volna. A to mi naprosto vyhovuje. (I tak si ale myslím, že je to hlavně o přístupu každého z nás.)

Naučila jsem se taky ty volné dny využívat naplno. Učím se odpočívat a jednoduše nedělat nic. I když mi to občas dělá problém. Od nového roku se taky snažím omezit elektroniku. Jak telefon, tak počítač. Najednou jsem zjistila, že tato kouzelná elektronická zařízení neovládám já, ale oni mě. A to mě najednou přestalo bavit. Nechci být otrokem svých přístrojů. Sledovat přibývající lajčíky na instagramu, informovat svoje sledující o každým - s prominutím - prdu, vypisovat dennodenní příběhy na twitter. Najednou mě to přestalo bavit, sama od sebe jsem najednou měla potřebu dát si od toho trochu oraz. Moje potřeba sdílet se svým okolím většinu svýho života najednou utichla.

A místo toho jsem začala žít víc sama pro sebe. 

Ale jak říkám, nebyl to nějaký drastický krok, ke kterému bych se týdny odhodlávala. Prostě jsem to najednou potřebovala víc než cokoliv jinýho.

Sním o tý malý chatičce v lesích.

O tý malý oáze klidu uprostřed ničeho. Před domem si budeme moct udělat oheň, snídat budeme chleba s marmeládou na terase s výhledem do korun stromů. Krom zpívajících ptáků bude úplný ticho. Budeš tam ty a já. Ty oblečený ve flanelový košili, tý, co ti tak sluší. Já zabalená v teplé dece budu k té snídani usrkávat ještě horký černý čaj. Na stole rozečtenou knihu a před sebou žádný zvláštní plány. 

Takhle chci jednou trávit víkendy.

A mezitím, než bude taková chata opravdu naše, utíkáme do lesů alespoň takhle.

Oba se usmíváme.

Tohle je to, na čem skutečně záleží.

Vnímat.

Žít.