návrat domů

20. října 2017


město plný tváří
který už dávno nepoznávám
město vzpomínek
a
nesplněných cílů

město rezignace
rezignace na život

*


Jsem doma.
Už na nástupišti nasávám vůni šumavského vzduchu, nemůžu se jí nabažit. Za sebou vláčím kufr na kolečkách, který dělá mnohem větší hluk, než by měl. Další důvod pro místní, aby se za mnou otáčeli. Za původcem zvuku, cizincem. 
Cizinec ve vlastním městě, tak se tu občas cítím. Nevím, jestli za to může rok v Praze nebo to, že jsem k Praze vždycky tíhla a do maloměsta nikdy tak úplně nezapadla. Není asi pro mě. Cítím tady podivnou a nevysvětlitelnou úzkost. Ani velkoměsto, ani vesnice. Něco mezi a vlastně ani místní jako by pořádně nevěděli, na jakou z těchto dvou stran se přiklonit, jak se chovat. Prázdný ulice a lidi, které už znáte od vidění. Nikdo nový. Žádná nová tvář. Na jednu stranu je to strašně milý, přijít po dlouhý době do sekáče, který jsem několik let pravidelně navštěvovala a prohodit pár slov s paní, která ho vede a vás si dobře pamatuje, protože to jste vy, co si vždy bere oblečení o dvě čísla větší, minimálně. Protože oversized. Všichni se tu znají. Je to milý a na druhou stranu strašně děsivý a unavující. Pro člověka, který se rád schová do anonymity velkoměsta každopádně. 

Mě ta anonymita totiž hrozně baví. Ranní cesty metrem, kdy má minimálně polovina vagónu v ruce hrnek s kávou, knihu a tak nějak kolektivně sdílíme ticho. Sdílíme ticho, jedeme společně do práce. Nikdo nikoho neotravuje, každý jako by byl uzavřen ve své vlastní bublině. Občas z ní ale člověk vystoupí a to pak většinou stojí za to. Ale o tom zas jindy.

Děsí mě maloměsto. Procházím se jeho ulicemi, ulicemi, ve kterých jsem strávila tolik let života. Jsou plný vzpomínek, z nichž na některý vzpomínám s láskou, kdežto na některý bych zas nejradši úplně zapomněla. Zvlášť teď mi město přijde smutný. Podzim, dva podzimy zpět jsme se s Jakubem seznámili a těmito ulicemi spolu chodili. Tam na mě čekal, tam jsme chodili na procházky, tam zase na kávu a čaj. Všude ho vidím a protože je to stále bolavý - i když to rozhodnutí bylo oboustranný a nejspíš i nevyhnutelný - zavírám oči. Nechci vidět, nechci cítit. Návrat domů, i když jen na pár dní, možná nebyl správnou volbou. 

Doma, kde je moje doma?
Je to snad místo, kde máš svoje věci, svoje oblečení, svůj nábytek, nebo je to snad jen pocit, který máš někde uvnitř sebe? Který si sám musíš vytvořit? Nebo je to snad milovaný člověk? Přináší on ten pocit domova s sebou?

Nevím.

(moje pražský) Doma. Nový byt s šedými podlahami. 
Můj bíle vymalovaný pokoj a nová postel. Spousta rostlin, přírodních materiálů a minimalismus. Naše rána, kdy mě budí Oskarovo vrnění a mňoukání. Místo, kde jsou rána klidná a voní po kávě a bábovce, koupený včera ve slevě v Albertu. Je to místo, kde jsem sama sebou a kde se nemusím před nikým přetvařovat. Poprvé mám místo, který je jen pro mě. Bez muže, bez rodičů. Nezávisle na tom, jestli s někým budu nebo ne, mám místo, kde můžu být sama, když budu chtít. A je to strašně osvobozující pocit. Že mám kam utéct, kde se schovat.
/A já si do budoucna hodně rozmyslím, než začnu zase s někým žít.../


Maloměsto.
Místo, kde se všichni setkáváme. Nomádi, vracející se na jeden víkend v měsíci domů. Setkáváme se, co je novýho, co tamtem, co ty, máš už někoho? A co teď právě děláš?
Nomádi, který to v maloměstě nemohli vydržet a museli pryč. Museli do ciziny, do jiných měst, aby našli sami sebe. Aby se mohli rozvinout, posunout. Aby mohli žít. Maloměsto bylo najednou příliš malý a nemělo už nějak co nabídnout. Tak to chodí, to je život.

Ale vracíme se rádi.
K rodičům, na základnu, chcete-li. Takový pevný bod v tomhle zmateným vesmíru, kterej se každou chvíli mění. Bezpečí. Klid. Někdy sice až moc velký a člověk pak kvůli tomu zas mile rád utíká zpátky, ale stejně. Mám to tu ráda. Je to pro mě domov a určitá forma terapie. Naše vesnice s pár obyvateli a ovcemi za plotem. Rosa v trávě a spadaný barevný listí. Podzim vonící hlínou a horkým čajem se skořicí. Mamka. Teplo a domov sám o sobě. Náš dům. Hvězdy, který jsou tu vidět snad za každýho počasí. A ticho. To hlavně.

2 komentáře

  1. tu anonymitu měst mám nejradši (a kocovinové chození pro čínu pět minut od bytu) <3

    OdpovědětVymazat
  2. Sdílím naprosto stejný pocity :) Praha vs. maloměsto...
    moc hezky napsaný.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD