19. října 2017


procházím pražskými ulicemi
nos tisknu na zamlžená okna
ranních tramvají
a
přijde mi to celý strašně smutný

jak jsme se mohli tak odcizit
jeden druhýmu se tak vzdálit
bez povšimnutí

jak jsme vedle sebe mohli začít
jen existovat
místo abychom se milovali

vzpomínky
podzimní melancholie
a
zima zalázající
pod lemy kabátu

ranní káva a tichý
prázdný byt
zavřený oči
a
úzko
úzko v sobě


*

2 komentáře

  1. https://www.youtube.com/watch?v=0mITRbhgVCk

    OdpovědětVymazat
  2. Len to tak ptoste prišlo, niekedy veci musia proste len-tak odísť, bez toho aby sme tomu rozumeli.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD