procházím pražskými ulicemi

nos tisknu na zamlžená okna

ranních tramvají

a

přijde mi to celý strašně smutný

jak jsme se mohli tak odcizit

jeden druhýmu se tak vzdálit

bez povšimnutí

jak jsme vedle sebe mohli začít

jen existovat

místo abychom se milovali

vzpomínky

podzimní melancholie

a

zima zalázající

pod lemy kabátu

ranní káva a tichý

prázdný byt

zavřený oči

a

úzko

úzko v sobě

*