25. září 2017



procházím přecpanou stanicí
metra i. p. pavlova
a
najednou mám pocit
že nemůžu dýchat

jako by se moje plíce scvrkly
a
byly úplně maličké
neschopny fungovat

před očima se mi zatmí a já vím
že je zle
že musím co nejrychleji pryč
jinak to nedopadne dobře

ruce se mi začínají potit
pot raší i na čele
a
za chvíli mi přijde
že bych se v něm snad mohla i koupat


v prstech svírám urputně knihu
jan těsnohlídek mladší
v jehož slovech nacházím sama sebe
a celou
naší (ztracenou?) generaci
v prstech svírám tuhle tenkou bílou knihu
a
spěchám ven

úzkost

možná mám jen strach
jak to všechno dopadne
a
kdy bude zas dobře

mám strach
jak to všechno zvládnu
a
jestli se dokážu postavit na vlastní nohy

úspěšně

mám strach
jestli dokážu existovat
v prázdným temným bytě
úplně sama

mám strach
jestli zvládnu probouzet se v nepřítomnosti
druhého
bez jeho smíchu
a vůně

bude to po té době
docela nezvyk

mám strach
jestli se zvládnu opravdu odpoutat
a
být jen sama za sebe

jak říká máma
teď je to už tvůj boj
a
musíš se s tím poprat jak nejlíp umíš

hodit do vody
nechat utonout
?


mám strach
jestli zvládnu ty studený podzimní noci
podzimní noci
při kterých mě nejčastěji přepadají
černý myšlenky

jestli to zvládnu sama

mám strach
a
zároveň se těším

že to bude nový začátek
nový začátek na novým místě

že opustím milovaný vršovice
a...
ach, vršovice

moje srdce pláče
jako bych téměř fyzicky
hmatatelně
cítila další šrám na duši

další šrám
který si zatím nejsem ochotná připustit

přála jsem si
aby byl letošní podzim stejně hezký
jako ten minulý
a
místo toho je dneska všechno
úplně jinak

někdo napsal
že jsme i tím
co ztratíme

že někteří z nás jsou dokonce tvořeni
jen těmi ztrátami

nejsem i já složená náhodou už jen z nich?

utíkám většinou sama
když je lásky moc
nebo příliš málo
co vlastně chceš
po mně?!

já nevím
nevím sama

někdy se moje dny zdají
tak naplněný
tak plný štěstí a skutečnosti

vítr mi hladí tvář
a
já vím
že žiju
že teď je to doopravdy

stejně doopravdy se ale cítím
i
na dlažbě ze studených bílých kachliček
obličej od slz
stejně opravdově jsem se cítila i tenkrát
kdy ještě jizvy zdobily moje 
ruce
stehna
břicho
a já se snažila fyzickou bolestí
přehlušit tu druhou
duševní

nahoře
dole
neustálej koloběh
kterej
ve
finále
nikoho nebaví

život

3 komentáře

  1. vím, je to klišé. ale bude líp, Aničko!jen vydrž ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Vydrž a všechno bude zase fajn. <3

    OdpovědětVymazat
  3. <3 ztráty jsou bolestivé, ale díky jakékoliv ráně si uvedomujes, že doopravdy žiješ. Zkus najít ve svém životě tu malou jiskricku, která tě povede dál. Až se na tohle budeš dívat zpětne, budeš ráda za podobné zkušenosti, které tě dělají silnější! Drž se Aničko, i ta nejhlubší rána se zahojí, přestane bolet a bude jen hezkou vzpomínkou (protože z těch se zivot skládá :))).

    OdpovědětVymazat

© anna. Design by FCD