procházím přecpanou stanicí

metra i. p. pavlova

a

najednou mám pocit

že nemůžu dýchat

jako by se moje plíce scvrkly

a

byly úplně maličké

neschopny fungovat

před očima se mi zatmí a já vím

že je zle

že musím co nejrychleji pryč

jinak to nedopadne dobře

ruce se mi začínají potit

pot raší i na čele

a

za chvíli mi přijde

že bych se v něm snad mohla i koupat

v prstech svírám urputně knihu

jan těsnohlídek mladší

v jehož slovech nacházím sama sebe

a celou

naší (ztracenou?) generaci

v prstech svírám tuhle tenkou bílou knihu

a

spěchám ven

úzkost

možná mám jen strach

jak to všechno dopadne

a

kdy bude zas dobře

mám strach

jak to všechno zvládnu

a

jestli se dokážu postavit na vlastní nohy

úspěšně

mám strach

jestli dokážu existovat

v prázdným temným bytě

úplně sama

mám strach

jestli zvládnu probouzet se v nepřítomnosti

druhého

bez jeho smíchu

a vůně

bude to po té době

docela nezvyk

mám strach

jestli se zvládnu opravdu odpoutat

a

být jen sama za sebe

jak říká máma

teď je to už tvůj boj

a

musíš se s tím poprat jak nejlíp umíš

hodit do vody

nechat utonout

?

mám strach

jestli zvládnu ty studený podzimní noci

podzimní noci

při kterých mě nejčastěji přepadají

černý myšlenky

jestli to zvládnu sama

mám strach

a

zároveň se těším

že to bude nový začátek

nový začátek na novým místě

že opustím milovaný vršovice

a...

ach, vršovice

moje srdce pláče

a 

jako bych téměř fyzicky

hmatatelně

cítila další šrám na duši

další šrám

který si zatím nejsem ochotná připustit

přála jsem si

aby byl letošní podzim stejně hezký

jako ten minulý

a

místo toho je dneska všechno

úplně jinak

někdo napsal

že jsme i tím

co ztratíme

že někteří z nás jsou dokonce tvořeni

jen těmi ztrátami

nejsem i já složená náhodou už jen z nich?

utíkám většinou sama

když je lásky moc

nebo příliš málo

co vlastně chceš

po mně?!

já nevím

nevím sama

někdy se moje dny zdají

tak naplněný

tak plný štěstí a skutečnosti

vítr mi hladí tvář

a

já vím

že žiju

že teď je to doopravdy

stejně doopravdy se ale cítím

i

na dlažbě ze studených bílých kachliček

obličej od slz

stejně opravdově jsem se cítila i tenkrát

kdy ještě jizvy zdobily moje 

ruce

stehna

břicho

a já se snažila fyzickou bolestí

přehlušit tu druhou

duševní

nahoře

dole

neustálej koloběh

kterej

ve

finále

nikoho nebaví

život