smutky

A pak jsou tu dny, kdy se cítím úplně pod psa.

Dny, kdy si připadám naprosto k ničemu a neschopná, dny, které bych nejradši strávila doma pod dekou, vylézajíc ven jen pro další černý čaj s citronem. Takové dny se u mě v posledních týdnech objevují čím dál častěji a nutno podotknout, že mi to fakt není příjemný. Úplně jako bych cítila, jak se kolem mě smutek a úzkosti obmotávají, jak si mě podmaňují a jak modře, stejně jako to bylo v tom animáku V hlavě, zalévají všechno, co mám jinak ráda.

Určitě to znáte. Uvnitř člověka se najednou rozprostírá něco jako velká a hluboká černá díra, plná bolístek z minulosti, plná lidí, na které byste už opravdu nejradši zapomněli. Díra, ve které jsou všechny ty špatný věci, okamžiky. Věci, u kterých jste si mysleli, že jste je jiným odpustili. Vaše komplexy z dávných časů, věty, které byly vyřčeny a vás tolik bolely. Jsou zde taky vzpomínky na situace, při kterých jste se cítili nadmíru nepříjemně. Když nad tím tak přemýšlím, nepříjemně je možná ještě dost slabé slovo. 

Najednou se začne tahle díra pomalu otvírat. Někde hluboko uvnitř vás, pomalu, jako vychytralý protivník se pomalu rozpíná, tak, abyste si jí zpočátku ani nevšimli. Vždycky vás ošálí. Je těžká, najednou se mi špatně dýchá a mám pocit, že se mi nedostává dost vzduchu. Přijde mi, že se na mě všichni dívají a v duchu se mi samozřejmě smějí. Najednou mi přijde, že mě nikdo nemůže mít nikdy dost rád, že nikdy nic nedokážu a že budu na věky věků otrokem této černé díry.

A pak, pak si řeknu stop.

Uvědomím si, co se uvnitř mě děje a opět, opět si uvědomím, že boj se smutky a úzkostmi je běh na dlouhou trať. Že pozitivní myšlení a to všechno kolem je sice moc fajn věc, ale někdy, někdy se člověku stane, že prostě jinak nemůže. Že musí strávit ten den doma, vybrečet se a na malou chvíli se tomu poddat, dostat to ze sebe. 

Dřív jsem takové dny brala jako svou prohru. Po dobách depresí přišly časy, kdy jsem si (naivně) myslela, že musí být všechno pořád jen sluníčkový a pokud nebude, tak je všechno špatně a musím začít od znovu a líp. Ale jak šel čas, vypozorovala jsem, že život je taková jízda na horský dráze. Že ani náhodou není všechno pořád jen dobrý a že jsou právě i chvíle, kdy člověk potřebuje být smutný. Kdy to ani jinak nejde. A naučila jsem se také to, že i takové chvíle jsou v pořádku a člověk by je rozhodně neměl považovat za prohru. Bez pádů by nebylo vzletu, no ne?

Důležité ale je také říct, že by si člověk v takových stavech neměl libovat a zbytečně neprodlužovat dobu v nich strávenou. Snažit se brát tyhle chvíle smutků jako přirozenou součást lidského bytí, ale uvědomit si, že strávit v takových stavech celý život není vůbec fajn. 

A tak se z toho života i radovat. Uvědomit si, jaké štěstí máme, že na tom světě vlastně můžeme být. Být vděčný. Usmívat se, jen tak. Dělat laskavosti a dobré skutky. Koupit si něco, co by si člověk jindy nekoupil. Něco bláznivého a naprosto nepraktického, klidně. Hlavně, že nám to udělá radost. Dát si dobrý kafe. Poznávat nový lidi. Sedět na balkoně jen v tričku a spodním prádle. Opít se a tancovat. Propovídat si celou noc a k ránu usnout vyčerpáním. Objevovat. Číst knihy. Poslouchat hudbu a nebát se něčeho nového. Ostříhat si vlasy. Jít místo přednášky na dort. Nedělat to, co se ode mě očekává, ale to, co baví mě. Být někdy spontánní. Nepřemýšlet. Psát si deník. Fotit. Natáčet. Zpívat si ve vaně nebo u vaření. Procházet se při letním ránu po zahradě, na nohou cítit kapky rosy. Koupat se. Bez plavek. Líbat se. Milovat. Celým srdcem. Udělat si tetování. A nebo rovnou dvě najednou, na co čekat. Žít, jako by to bylo naposled. Jet noční tramvají, sám, ve sluchátkách naplno puštěnou hudbu. Říct, co si myslím. Nebát se toho, co si o mně řeknou ostatní. Umět komplimenty nejen přijímat, ale hlavně rozdávat. Jít do přírody. Řídit. Květiny dostávat, ale i darovat. Komukoliv. Tancovat. Říkat jeden den jen ano, jako Yes Man. Psát vzkazy na zamlžená okna. Poslat dopis. Zajít za babičkou z dědou, vyslechnout si příběhy. Dát peníze těm, co to potřebují víc, než ty. Nenechat si kazit náladu ostatními. Koupit si drahou vůni. Sednout na vlak a pak prostě jen někde, neplánovaně, vystoupit. Smát se.

Mohla bych pokračovat donekonečna.

A víte co?

Hned je mi po napsání těch pár věcí, co mi dělají radost, co mě dělají šťastnými a utvrzují mě v tom, že doopravdy žiju, o moc líp. (Takže až vám bude taky jednou zase smutno, zkuste to. Fakt to pomáhá!)