tisíc okamžiků

Tisíc okamžiků. Tisíc okamžiků, honících se mi hlavou, když se řekne smysl. Smysl jako smysl života a smysl, kdy člověk něco vnímá a naplno cítí a ví, že tohle je přítomnost. Cítí ji plnými doušky a v duchu ví, že chvíle, jako je tahle, přesně a na chlup stejná, se už nikdy znovu opakovat nebude.

Okamžiky, jako je větrné odpoledne v téměř prázdném Brightonu, ráno a s ním vůně toustů a marmelády, společný noci za volantem, kdy jediné, co chce člověk slyšet, je naplno puštěná hudba. První noci, první polibky. Vybavuje se mi dětství a s ním spousta lidí kolem mě. Máma, táta, babička s dědou. Všichni byli vždycky kolem – a jsou dodnes, děkuju. Vybaví se mi první obarvení vlasů a s ním i první pocit (samozřejmě mylné) dospělosti. Vybavuje se mi Milano, Benátky, Dánsko – och ano, krásné Dánsko, které mě učarovalo na první náštěvu. Corfu, ráno na písečný pláži a slib, který jsem tam sama sobě tenkrát dala. Paříž a s ní i osamělost a stesk. Nesnesitelný prázdno. První návštěva Anglie, první velká láska. Šumava. Ta tolik krásná Šumava, lesy, Modrava.  Řeky a neuvěřitelný pocit svobody, kterého, s nohama obutýma v pohorkách a hlavou schovanou v čepici, se mi na těchto místech pravidelně dostává. Myslím na chvíle, kdy jsem se sama sebe ptala co kdyby, chvíle, kdy jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla smáznout slova „co kdyby“ slovy „žijeme jen jednou“. Kdy jsem se chovala spontánně a možné následky svého chování vytěsnila z hlavy. Rána na chalupě, kdy jsem v sedm ráno skrz otevřené okno pozorovala jinovatku a probouzející se slunce. Rána s kocovinou, kdy jsem se probudila a cítila výčitky. Na protancované noci. Na lásku, smích. Na hřejivý pocit bezpečí. Na propsané noci, na noci prolíbané, první noci, kdy se člověk neustále probouzí, protože stále nemůže uvěřit tomu, kdo to právě leží vedle něj. Štěstí. Myslím na noci, kdy jsem sama sobě na studených dlaždičkách v koupelně ubližovala a neměla chuť žít. Kdy jsem v sobě cítila nesnesitelnou temnotu a téměř žádnou naději, že tohle zvládnu. Na noci, kdy jsem napsala milion textovek a pak toho přirozeně litovala. Kdy jsem se chovala přesně tak, jak jsem říkala, že se nikdy chovat nebudu. Zoufalství. První náznaky nově se rodícího se přátelství, znovusetkání a vzpomínky. První den na základce, dokonce dvakrát. Jednou ve Stověžaté, jednou tady u nás, na Šumavě. První den na střední, první den na vysoký. Teplé a líné letní večery, kdy se všechno jakoby zastaví, ustane v příjemném vakuu. Léto a s ním jediné, co na něm mám ráda. Ty kouzelný večery.

Devatenáct. Sladká léta, kdy je člověk plný síly, chtíče a neuvážených rozhodnutí. Smyslová duše nasává, pomocí těla ohmatává, aby zjistila, že chce víc. Dva životy, dvě já. Neustálý rozpor. 

Jednat impulzivně. Sem tam si nerozmyslet následky a prostě jen být. Vždyť je to jen život a všechno nemusí být neustále perfektně nalinkovaný.