anorexie a jak jsme to spolu zvládly - přepsáno v roce 2018

19. února 2015


Původně jsem nikdy článek na tohle téma na blog napsat nechtěla. Říkala jsem si, že je to věc, která je za mnou a vracet se k ní by pro mě znamenalo jen krok zpět. Vzhledem k tomu, co se ale v poslední době kolem nás děje, jsem se rozhodla, že je na čase podělit se s vámi i o můj příběh.

Jak to všechno začalo?
Můj příběh začíná někdy na podzim roku 2012. Přesná data nevím, mám tohle období bohužel (nebo spíš bohudík?) slité v jedno.
Podzim. Ponurá nálada - jak už to tak na podzim bývá -, ztráta kamarádky, výběr střední školy a s tím související změny, psychické i zdravotní problémy. Pro klid své duše a nastolení jakéhosi vnitřního řádu si začínám psát jídelníček, každé jídlo zaznamenané na papíře. Dělá mi dobře vidět na konci dne jen pár jídel a tak jím méně a méně. Zdravá strava, vynechávání večeře, svačin. Žádné sladké. K pití jen voda a zelený čaj. Káva byla v té době naprosté tabu. Do toho se přidalo pár v legraci míněných komentářů (dnes už vím, že ano) od mého tehdejšího přítele na mou postavu a pár pochval na to, jak dobře vypadám (tyjo, ty máš tak hubený nohy!) a já si uvědomila, že se mi tenhle stav vlastně strašně líbí.

Pak přišla zima, já se na své tělo upnula úplně a nic jiného jsem neviděla. Neviděla jsem vlasy, které zůstávaly v odpadu po tom, co jsem se osprchovala. Nebrala jsem zřetel na fakt, že se mi při každé větší fyzické zátěži motala hlava, že se mi zhoršila pleť a začaly se mi třást ruce jako stařence. Neustále jsem je měla navíc studené. Stále mi to ale bylo málo a já začala navíc posilovat, den co den. Neustále jsem se fotila, přišla jsem si krásná, ale ne dostatečně. V té době jsem se navíc začala oblékat jen do černé, aby má štíhlost mohla vyniknout.

Teď přesně nevím, kdy se k tomu přidaly mé psychické problémy. Kdy jsem si kvůli depresím, nezvladatelným návalům bezdůvodné agrese, úzkostem a hlasům, které jsem začala slyšet ve své hlavě, začala ubližovat. Vím jen, že to byla cesta do pekel a nebýt mé rodiny, dneska už bych vám tenhle článek asi nepsala. Neříká se jen tak, že stav těla úzce souvisí s psychikou. A já byla tenkrát špatná v obou oblastech.
A tak přišly večery, kdy jsem se schválně sprchovala vařící vodou, kdy jsem se nehty škrábala do krve a pak se styděla převlékat na tělocviku. Pamatuji si, jak jsem se prvně začala řezat ostrými nůžkami na nehty, poté jsem přešla k noži a nakonec žiletkám. Nějakou dobu se mi to dařilo držet v tajnosti, nikdy jsem navíc nebyla typ, který by se řezal na rukou - na místě, kde je to logicky nejvíc vidět. Mými místy byla stehna, břicho, žebra. Nic ale netrvá věčně a mého stavu si po pár měsících všimla mamka. V té době jsem vážila kolem 42 kg, pokud si dobře vzpomínám. Holka v černý, schovávající se pod vrstvou líčení a černými vlasy. Nebyla jsem v pořádku a jak říkám, uvědomovala jsem si to nejen já, ale i lidé kolem mě.

Navzdory zlosti, kterou jsem kolem sebe tenkrát chrlila, mi mamka začala pomáhat. Nejdřív to zkoušela sama, seděla se mnou u každého jídla, den co den mě kontrolovala, jestli mi nepřibyla nějaká další jizva. Později jsem jí začala podvádět a řezala se v místech, kde to nebylo na první pohled vidět. V místech pod podprsenkou a tak dále.
Najednou nám oběma taky došlo, že mě nemůže kontrolovat neustále a že to samy asi nezvládneme. V té době za mnou chodil i děda s babi, dědu jsem do té doby nikdy neviděla brečet - teď u mě seděl a prosil mě, ať začnu jíst, že o mě nechtějí přijít. Má kritická váha byla 39 kg. A to už bylo zle. V té době jsem taky začala den co den docházet k praktické lékařce a díky tomu jsem se tenkrát vyhnula hospitalizaci. Díky tomu a faktu, že jsem pomalu, ale jistě, začala spolupracovat. Došla jsem do bodu, kdy jsem se chtěla uzdravit.

Rok jsem se léčila. Nabírala jsem kila zpátky a byla s tím relativně v pohodě. 43 kg. Posun. Poznala jsem D. Muž, v té době ještě kluk, který mě postupně znovu učil mít ráda sama sebe. Nebyly dny, kdy by mi neřekl, jak krásná se mu zdám a hlavně, hlavně se vyvaroval větě, že mi to takhle sluší víc. To žádná anorektička nechce slyšet - nebo snad větu, že konečně přibírá. Řeknete něco takového a můžete si být jisti, že je do týdne zase tam, kde byla.
Se sebepoškozováním jsem ale pokračovala i nadále, ne v takové míře, ale stejně. Docházela jsem k psychologovi a snažila se ten bordel v mý hlavě nějak uklidit. Nebylo to snadný a válčím s tím dodnes (dnes ale můžu na rozdíl od doby, o které tu teď mluvíme, říct, že už to mám relativně pod kontrolou a umím to zvládat jinak - ne tím, že si ublížím).

V roce 2014, pokud se nepletu, jsem byla už relativně v pořádku. Pomalu jsem se učila mít ráda sama sebe (jakkoli to zní jako klišé), pomalu jsem se přestala schovávat za tunou makeupu, přestala si barvit vlasy na černo a konečně jsem si uvědomila, že ze sebou musím něco dělat. Reálně. Ne o tom jen mluvit. A tak jsem postupně přestala i s tím sebepoškozováním, i když to byla jedna z nejtěžších věcí a obecně voleb, které jsem doposud udělala.

45 kg - váha, kterou si držím dodnes, ale dnes vím, že už je to jen číslo a že mnohem víc záleží na tom, jak člověk sám sebe vnímá a jakou energii ze sebe tím pádem vyzařuje. Ten feeling, to je to nejdůležitější. Ať už má člověk 100 kilo nebo 50, jen se kolem sebe podívejte.
V té době jsem taky začala zase znovu mluvit s mamkou, otevřela se jí a začala jí brát ne jako nepřítele, nýbrž jako člověka, který tu pro mě vždycky byl a pomohl mi. A že vlastně jen díky ní jsem dnes taková, jaká jsem. Tvrdou výchovou docílila toho, že jsem dnes naprosto samostnatnej člověk, co si poradí s kdečím.


Uzdravení
Dá se vůbec v případě této nemoci mluvit o nějakém uzdravení? Anorexie se může vždy vrátit a je důležitý si uvědomit, že jde hlavně o nemoc duše a o špatné vnímání sebe sama. Že je důležité o tom mluvit a nebrat to jako tabu. Je důležité se na tu hubenou holku v metru usmát a podpořit jí, protože sama vím, jak jsem na tom před lety byla a jak šílený ty časy jsou. Sám to člověk nezvládne, ale je důležité si uvědomit, že hlavní změna musí nastat v tobě. Ve tvý hlavě.
Dnes jsem došla do bodu, kdy necvičím, už nemám deníček na to, co jsem daný den snědla a už vůbec nejím jen zdravě. Došla jsem do bodu, kdy jsem si uvědomila, že díky genovým predispozicím můžu jíst co chci a váha zůstane stejná. A i kdyby ne, vím, že to o tom čísle vůbec není.


Chtělo by to nějakou message na závěr, nějaký chytrý moudro. Všechno, co mě ale napadá, zní jak z motivačních knih, které ve finále nikomu z nás nepomůžou, pokud nebudeme sami chtít a v té hlavě si to nenastavíme.
Možná bych chtěla jen říct, že je důležité o těchto věcech mluvit, nebát se vystoupit z davu a co víc, říct třeba i svůj příběh, protože nikdy nevíte, kdo je na druhé straně, kdo vás poslouchá, čte. Třeba má ten někdo úplně stejný problém a díky vašemu příběhu má naději, že to zvládne.

13 komentářů

  1. Krásně napsané. Nemám slov

    OdpovědětVymazat
  2. Ani nevíš jak jsi mi pomohla.chapu ,že se ti asi nepsalo lehce,uz jsem ti to sem psala několikrát a budu se opakovat,ale jsi pro me velika inspirace..uz 2roky si prochazim podobným,akorat se neřežu.až teď ,po dvou letech jsem byla schopna zajít k psycholožce. Doufám,že už se budeš mít jen líp!:) A držím ti palce:)!

    OdpovědětVymazat
  3. Jsi velká inspirace,obdivuji tě.Tebe ,tvoje články, tvoje fotky.
    Jsi prostě sama sebou a dáváš lidem ukázat to co máš ráda ty sama a to dělá opravdu málo kdo :)

    OdpovědětVymazat
  4. upřímně, na konci toho jsem brečela, uplně ve mně mrazilo čím sis prošla, mám za tebe hroznou radost že jsi to zvládla a i když to trvalo, jsi veliká osobnost a zvládla jsi to, sice jak píšeš kvuli lidem kolem tebe, ale odhodlání se muselo probudit v tobě samotné :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Taky jsem si dřív ublizovala. A to proto, že jsem si dávala všechno za vinu. A se sebevědomím jsem byla taky někde na bodu mrazu. Ted jsem už asi 2 roky cista. Ještě pořád se učím, jak mit ráda sama sebe ale už je to urcite lepší než dřív.
    Napsala si opravdu krásný článek a Já myslím, že hodně lidem otevře oči.

    OdpovědětVymazat
  6. Chodíme spolu do třídy, ale ani v nejmenším by mi nenapadlo, že si měla takový problémy. Je dobře, že si se z toho dostala. Možná, že by si to ani neřekla, ale tvoje názory se mi líbí :)

    OdpovědětVymazat
  7. jsi neskutečne silná osoba, jsem ráda, že si to napsala, snad některým otevřeš oči :) je to nádherně napsané a já ti do života přeji už jen samé šťastnější chvíle :)

    OdpovědětVymazat
  8. Vím, že je to hloupá otázka, ale můžu se zeptat, jak jsi vysoká?
    Jinak neskutečně Tě obdivuji a přeji v budoucnu jen štěstí ;)

    OdpovědětVymazat
  9. Páni! Máš můj hluboký obdiv za to, že jsi se s tím dokázala vypořádat a ještě sepsat tenhle skvělý článek. Opravdu klobouk dolů, mám ve svém okolí slečnu s podobným problémem a vím, jak těžké je se z toho dostat. Přeju ti už jen to dobré :)

    OdpovědětVymazat
  10. Tyjo! Je to tak krásně napsané a úplně koukám, jak jsi silná, že jsi to všechno zvládla a překonala. Strašně moc te obdivuji a přeji ti v životě už jen to dobré! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Pane jo. Jsi vážně moc silná. Jsem na tebe strašně hrdá. :) Velký obdiv.

    OdpovědětVymazat
  12. Pane jo. Jsi vážně moc silná. Jsem na tebe strašně hrdá. :) Velký obdiv.

    OdpovědětVymazat

© anna. Design by FCD