anorexie a jak jsme to spolu zvládly - přepsáno v roce 2018

Původně jsem nikdy článek na tohle téma na blog napsat nechtěla. Říkala jsem si, že je to věc, která je za mnou a vracet se k ní by pro mě znamenalo jen krok zpět. Vzhledem k tomu, co se ale v poslední době kolem nás děje, jsem se rozhodla, že je na čase podělit se s vámi i o můj příběh.

Jak to všechno začalo?

Můj příběh začíná někdy na podzim roku 2012. Přesná data nevím, mám tohle období bohužel (nebo spíš bohudík?) slité v jedno.

Podzim. Ponurá nálada - jak už to tak na podzim bývá -, ztráta kamarádky, výběr střední školy a s tím související změny, psychické i zdravotní problémy. Pro klid své duše a nastolení jakéhosi vnitřního řádu si začínám psát jídelníček, každé jídlo zaznamenané na papíře. Dělá mi dobře vidět na konci dne jen pár jídel a tak jím méně a méně. Zdravá strava, vynechávání večeře, svačin. Žádné sladké. K pití jen voda a zelený čaj. Káva byla v té době naprosté tabu. Do toho se přidalo pár v legraci míněných komentářů (dnes už vím, že ano) od mého tehdejšího přítele na mou postavu a pár pochval na to, jak dobře vypadám (tyjo, ty máš tak hubený nohy!) a já si uvědomila, že se mi tenhle stav vlastně strašně líbí.

Pak přišla zima, já se na své tělo upnula úplně a nic jiného jsem neviděla. Neviděla jsem vlasy, které zůstávaly v odpadu po tom, co jsem se osprchovala. Nebrala jsem zřetel na fakt, že se mi při každé větší fyzické zátěži motala hlava, že se mi zhoršila pleť a začaly se mi třást ruce jako stařence. Neustále jsem je měla navíc studené. Stále mi to ale bylo málo a já začala navíc posilovat, den co den. Neustále jsem se fotila, přišla jsem si krásná, ale ne dostatečně. V té době jsem se navíc začala oblékat jen do černé, aby má štíhlost mohla vyniknout.

Teď přesně nevím, kdy se k tomu přidaly mé psychické problémy. Kdy jsem si kvůli depresím, nezvladatelným návalům bezdůvodné agrese, úzkostem a hlasům, které jsem začala slyšet ve své hlavě, začala ubližovat. Vím jen, že to byla cesta do pekel a nebýt mé rodiny, dneska už bych vám tenhle článek asi nepsala. Neříká se jen tak, že stav těla úzce souvisí s psychikou. A já byla tenkrát špatná v obou oblastech.
A tak přišly večery, kdy jsem se schválně sprchovala vařící vodou, kdy jsem se nehty škrábala do krve a pak se styděla převlékat na tělocviku. Pamatuji si, jak jsem se prvně začala řezat ostrými nůžkami na nehty, poté jsem přešla k noži a nakonec žiletkám. Nějakou dobu se mi to dařilo držet v tajnosti, nikdy jsem navíc nebyla typ, který by se řezal na rukou - na místě, kde je to logicky nejvíc vidět. Mými místy byla stehna, břicho, žebra. Nic ale netrvá věčně a mého stavu si po pár měsících všimla mamka. V té době jsem vážila kolem 42 kg, pokud si dobře vzpomínám. Holka v černý, schovávající se pod vrstvou líčení a černými vlasy. Nebyla jsem v pořádku a jak říkám, uvědomovala jsem si to nejen já, ale i lidé kolem mě.

Navzdory zlosti, kterou jsem kolem sebe tenkrát chrlila, mi mamka začala pomáhat. Nejdřív to zkoušela sama, seděla se mnou u každého jídla, den co den mě kontrolovala, jestli mi nepřibyla nějaká další jizva. Později jsem jí začala podvádět a řezala se v místech, kde to nebylo na první pohled vidět. V místech pod podprsenkou a tak dále.
Najednou nám oběma taky došlo, že mě nemůže kontrolovat neustále a že to samy asi nezvládneme. V té době za mnou chodil i děda s babi, dědu jsem do té doby nikdy neviděla brečet - teď u mě seděl a prosil mě, ať začnu jíst, že o mě nechtějí přijít. Má kritická váha byla 39 kg. A to už bylo zle. V té době jsem taky začala den co den docházet k praktické lékařce a díky tomu jsem se tenkrát vyhnula hospitalizaci. Díky tomu a faktu, že jsem pomalu, ale jistě, začala spolupracovat. Došla jsem do bodu, kdy jsem se chtěla uzdravit.

Rok jsem se léčila. Nabírala jsem kila zpátky a byla s tím relativně v pohodě. 43 kg. Posun. Poznala jsem D. Muž, v té době ještě kluk, který mě postupně znovu učil mít ráda sama sebe. Nebyly dny, kdy by mi neřekl, jak krásná se mu zdám a hlavně, hlavně se vyvaroval větě, že mi to takhle sluší víc. To žádná anorektička nechce slyšet - nebo snad větu, že konečně přibírá. Řeknete něco takového a můžete si být jisti, že je do týdne zase tam, kde byla.
Se sebepoškozováním jsem ale pokračovala i nadále, ne v takové míře, ale stejně. Docházela jsem k psychologovi a snažila se ten bordel v mý hlavě nějak uklidit. Nebylo to snadný a válčím s tím dodnes (dnes ale můžu na rozdíl od doby, o které tu teď mluvíme, říct, že už to mám relativně pod kontrolou a umím to zvládat jinak - ne tím, že si ublížím).

V roce 2014, pokud se nepletu, jsem byla už relativně v pořádku. Pomalu jsem se učila mít ráda sama sebe (jakkoli to zní jako klišé), pomalu jsem se přestala schovávat za tunou makeupu, přestala si barvit vlasy na černo a konečně jsem si uvědomila, že ze sebou musím něco dělat. Reálně. Ne o tom jen mluvit. A tak jsem postupně přestala i s tím sebepoškozováním, i když to byla jedna z nejtěžších věcí a obecně voleb, které jsem doposud udělala.

45 kg - váha, kterou si držím dodnes, ale dnes vím, že už je to jen číslo a že mnohem víc záleží na tom, jak člověk sám sebe vnímá a jakou energii ze sebe tím pádem vyzařuje. Ten feeling, to je to nejdůležitější. Ať už má člověk 100 kilo nebo 50, jen se kolem sebe podívejte.
V té době jsem taky začala zase znovu mluvit s mamkou, otevřela se jí a začala jí brát ne jako nepřítele, nýbrž jako člověka, který tu pro mě vždycky byl a pomohl mi. A že vlastně jen díky ní jsem dnes taková, jaká jsem. Tvrdou výchovou docílila toho, že jsem dnes naprosto samostnatnej člověk, co si poradí s kdečím.

Uzdravení

Dá se vůbec v případě této nemoci mluvit o nějakém uzdravení? Anorexie se může vždy vrátit a je důležitý si uvědomit, že jde hlavně o nemoc duše a o špatné vnímání sebe sama. Že je důležité o tom mluvit a nebrat to jako tabu. Je důležité se na tu hubenou holku v metru usmát a podpořit jí, protože sama vím, jak jsem na tom před lety byla a jak šílený ty časy jsou. Sám to člověk nezvládne, ale je důležité si uvědomit, že hlavní změna musí nastat v tobě. Ve tvý hlavě.
Dnes jsem došla do bodu, kdy necvičím, už nemám deníček na to, co jsem daný den snědla a už vůbec nejím jen zdravě. Došla jsem do bodu, kdy jsem si uvědomila, že díky genovým predispozicím můžu jíst co chci a váha zůstane stejná. A i kdyby ne, vím, že to o tom čísle vůbec není.


Chtělo by to nějakou message na závěr, nějaký chytrý moudro. Všechno, co mě ale napadá, zní jak z motivačních knih, které ve finále nikomu z nás nepomůžou, pokud nebudeme sami chtít a v té hlavě si to nenastavíme.
Možná bych chtěla jen říct, že je důležité o těchto věcech mluvit, nebát se vystoupit z davu a co víc, říct třeba i svůj příběh, protože nikdy nevíte, kdo je na druhé straně, kdo vás poslouchá, čte. Třeba má ten někdo úplně stejný problém a díky vašemu příběhu má naději, že to zvládne.