mango (a o seznámení dvou koček)

Většina z vás už ví, že jsme si začátkem září s Tomášem pořídili druhou kočku, respektive kocoura. Předcházela tomu spousta debat, spousta uvažování, jestli je to správný krok či nikoli. Mluvili jsme o tom vlastně už od ledna, kdy nám začalo připadat, že se Fouňa doma sám nudí a že bychom vlastně i my chtěli ještě jednu. Neustále to ale byla debata o něčem v nedohlednu, o něčem, co možná někdy přijde. Možná za to mohl i fakt, že jsme se trochu báli. Na internetu najdete nejen spousty článků o tom, jak se dvě kočky doma snáší a jak bez sebe nemůžou být, ale na druhou stranu i ty, kde si lidé líčí nepříjemné zážitky, které je s pořízením další kočky začaly provázet. Rozbitý nábytek, neustálé řvaní a praní, věci, které kočky začaly dělat svým (v uvozovkách - kočka nemá páníčka) majitelům, čůrání mimo záchod a tak dále a tak dále. Trochu mě to vyděsilo a navzdory tomu, že mi i samotný veterinář řekl, že se dvě kočky - pokud se jejich seznámení udělá správně - většinou snesou a je fajn, když jsou spolu, s pořízením té druhé stále váhala.

A tak jsem váhala až do jednoho srpnového víkendu. Prohlížela jsem si inzeráty na internetu. Věděla jsem, že k Fouňovi nechci žádnou vznešenou kočku. Žádnou šlechtěnou, která by na něj mohla shlížet z vrchu a nemusely by si tak úplně sednout. Fouňa je klasická kočka evropská, venkovská směska a podle toho má i náturu. Je to divoch, který se nechá hladit jen když chce on. O nějakém nošení ale nemůže být ani řeč. Navzdory tomu, že je občas pěkně zlobivej, má ale dobrý srdce. Jestli se to vůbec o kočkách dá říct. To, jaký je dobrák, se projevilo i během toho, když jsme si pořídili Manga, o tom ale až za chvíli.

Projížděla jsem tedy ty inzeráty, jen tak, kdyby mě náhodou nějaké koťátko zaujalo. Černé nechtěl Tomáš a na celé bílé jsem nemohla narazit. A pak jsem viděla toho našeho zrzečka. Vypadal vystrašeně a mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Já se do něj ale zamilovala na první pohled a ještě ten večer jsem na inzerát odepsala a telefonicky mluvila s paní, která ho zdarma nabízela.

Je to takovej strašpytel a stresař, říkala. Nemusí si sednout s každým a může se stát, že to s dalším kocourkem nezvládne, ani se svými sourozenci nevychází a je věčně někde v rohu, stranou od nich. Jako by se všeho bál.

Domluvily jsme se, že pokud to opravdu nepůjde, kocourek poputuje zase zpátky. O tom, že by mi to utrhlo srdce, snad ani nemusím mluvit.

A tak jsme to zkusili. Dva dny nato, v šest hodin ráno, nám paní to zrzavé štěstí přivezla. Vyběhl z přepravky a jako chlebík, ilustrační foto výše, si sedl na parapet. Nechal se pohladit, jinak ale zalézal pod pohovku. S paní jsme se domluvily, že jí první dny budu o všem informovat. 

Jak už jsem zmiňovala, o seznámení dvou koček jsem si nejen něco přečetla, ale konzultovala jsem to i s veterinářem. Na internetu najdete spousty návodů, které až na drobné odchylky, říkají to samé. Hlavně nedat domácí kočce nové kotě hned před čumák, to většinou nedopadne dobře a i do budoucna to není dobrý start. Mně se osvědčily oddělené místnosti, přičemž malý byl první dva dny zavřený jen v obývacím pokoji a Fouňa si mohl volně chodit po bytě. Cítili se, postupně ale začali být oba dva zvědaví, co se za těmi zavřenými dveřmi skrývá.

Pak spolu jedli, každý mističku na své straně dveří. Aby si svoji vzájemnou přítomnost spojili s něčím příjemným. Poté došlo k výměně pokojů, aby se seznámili s pachem toho druhého a mohli se tak připravit na setkání vizuální. Fouňa syčel i vrčel, na přítomnost někoho druhého přece jen nebyl zvyklý. Den nebo dva nato jsme ale konečně malého Fouňovi představili tváří v tvář, prvně jen přes škvíru dveří, poté v přepravce a nakonec na volno.

Samozřejmě došlo k vrčení, syčení i k pár výchovným pohlavkům ze strany staršího, aby bylo hned jasno, kdo je tady pánem. Důležitým úkolem pro nás bylo v takových chvílích nezasahovat, nechat na nich, aby si tu společenskou hierarchii vyjasnili a pak spolu dál mohli fungovat. Kotě potřebuje poznávat hranice, aby vědělo, co si smí a nesmí dovolit. Normálně ho to učí máma kočka či ostatní kočky, se kterými žije. Pokud máte ale kočku jen jednu a vychováváte jí sami, je to jen na vás.

A co si před pořízením další kočky promyslet?

Měli byste myslet především na kočku, kterou už doma máte. Uvědomit si, jestli není přece jen radši sama a jestli jí nestačí jen vaše přítomnost. Já i Tomáš jsme docela často v práci, já doteď pracovala na dvanácti hodinové směny a tak se mi vždycky od Founi odcházelo s těžkým srdcem, že ho zase nechávám doma samotného na tak dlouho. A vzhledem k tomu, že byl doma celý den sám a celou tu dobu vlastně jen prospal, si chtěl po mém návratu z práce hrát a zlobil. Budil nás ve tři ráno a dožadoval se pozornosti. Nikdo mu to nemohl mít za zlé, ale i tak to bylo vyčerpávající. A musím říct, že od doby, co jsme mu pořídili kočičího kámoše, tohle naštěstí úplně přestalo. Dokonce se zklidnil.

Dalším bodem, který je důležitý si promyslet, je místo. Znám slečnu, která si do jednoho pokoje, ve kterým žila i s přítelkyní a jednou kočkou, pořídila kočku další. A hrozně se divila, že jí starší kocour začal čůrat do postele a škrábat po zdech. Bylo mu narušeno teritorium (které tedy už tak mimochodem bylo podle mého názoru dost malé) a on nevěděl, co si s tím počít. S Tomášem máme byt 3+kk, ve kterém se každá kočka má kam schovat, když chce být sama. A to je podle mě dost důležité. Samozřejmostí jsou už pak dva záchody, každý v jiné místnosti. 

Taky si musíte promyslet, jestli to zvládnete i finančně. Kočka není peněžně tak náročná jako třeba pes, ale i tak musíte počítat s tím, že vám výdeje za ní stoupnou ještě jednou o tolik. 

Taky se zamyslete nad tím, jestli budete mít v případě vaší dovolené kam kočky dát či máte člověka, který za nimi bude ve vaší nepřítomnosti docházet. Jednu kočku si domů ještě někdo na týden vezme, se dvěma už by ale mohl mít problém.

Abych to shrnula.

Malý dostal jméno Mango, kvůli tomu, že je zrzeček a když rozkrojíte mango, má přesně takovou barvu. A zrzavou kočku, která se jmenuje Garfield, má přece jen každý druhý. Zjistili jsme, že vůbec není takovým bojínkem, jakým měl podle paní být. Nevím, jestli mu v původním doma vadilo množství sourozenců nebo cokoliv jiného, u nás si to ale už čtvrtý den štrádoval po bytě s ocáskem nahoře a zvědavě objevoval svět kolem sebe. Navíc jsem ke své radosti zjistila, že je to strašnej mazel. Nechá se chovat, strašně rád se mazlí (přičemž začne vrnět už po třech vteřinách, co na něj položíte ruku) a spí s námi v posteli, nejčastěji přitulený k jednomu z nás.

S Founíkem si sedli. Při šťastných chvílích se dokonce navzájem olizují a spí vedle sebe. Hrajou si spolu, občas se perou a honí se po bytě. Všechno je to ale v kamarádským rázu a to je důležitý. Founík taky rozhodně nemá méně pozornosti, než měl před příchodem Manga. Doteď se mu snažíme věnovat možná i o trochu víc než malému, aby se necítil opomíjený. Jídlo i pohlazení dostává většinou jako první.

S příchodem malého se taky Founík zklidnil a přes noc oba dva spí a nebudí nás. Občas je na něm ale vidět, že ho péče o malé kotě vyčerpává a v té chvíli si nejradši zaleze někam, kde nechce být rušen. Když ho ale i přesto malý provokuje, dojde k pár fackám a syčení a je zas na chvíli klid. Občas mi připomíná výchovou zmoženého rodiče. (:D) Ve finále je na něm ale vidět, že mu přítomnost malého nevadí, naopak je za ní i rád.

Pořízení si druhé kočky byla jedna z nejlepších věcí, co jsem mohla udělat a věřte, že dvě vrnící klubíčka jsou opravdu lepší než jedno! <3