láska v době tekuté

Intimita.

Občas zapomínáme, že se o to něco mezi dvěma lidmi musí pečovat. Že se to nemůže jen tak nechat plynout a čekat, že se všechna ta práce za nás odvede zázračně sama. Práce v uvozovkách. A co víc, čekáme, že to bude dlouhodobě fungovat. Ale to je omyl. Vztah, o který se nepečuje, umře. Dřív nebo později. Jako se mi to samotné stalo už tolikrát. Vybledne jako stopy inkoustu na starém papíru, aniž bychom to kolikrát vůbec postřehli. Najednou se mezi vás začne vkrádat prázdno, po nějaké době už nemáte o čem mluvit, v posteli najednou neusínáte u sebe, nýbrž každý odvalený na svou stranu. Nemáte chuť spolu trávit čas a tak začnete každý existovat sám. Zeje mezi vámi prázdnota, která se den ode dne zvětšuje, jako obrovská černá díra do sebe pohlcuje všechno, co třeba ještě mohlo být pěkný. Prázdnota duševní i fyzická. A těžko se pak vrací zpět, zachraňuje něco, co mělo být zachráněno už před nějakou dobou. Kdy to ještě šlo. A pak vztah končí tak, jako když se loučí dva známí. Bez emocí. Poslední rozchod jsem překonala během jednoho dne. A to to celé trvalo dva roky. Přechozený vztah. Vztah, o který jsme se nestarali a on pak skončil takhle. Poslední ahoj a zabouchnuté dveře. Poslední noc v bytě, kde jsme strávili 730 společných dní. V jeho košili jsem se poslední noc opila, sama. Prsty jsem se dotýkala dlaždiček v koupelně, naposledy přičichla k jeho oblečení. Vyšla na balkon. Ten, který jsem si tenkrát tak přála. Ani se mi nechtělo brečet, jen jsem v sobě cítila nesnesitelný prázdno. Druhý den jsem za sebou s těžkým srdcem zabouchla dveře. Naposledy. Vypadalo to tam bez mých věcí strašně smutně. Poslední sms. Od něj. Tak přeji do budoucna hodně štěstí, měj se hezky a ahoj. Dva roky společnýho života a skončily takhle?

*

Přitom stačí tak málo. Ranní polibek do vlasů, ještě předtím, než zkontroluje svůj telefon. Zeptat se na to, jaký měl den. Cestou z práce se za ní stavit a přinést jí kafe z vašeho pekařství. Koupit květinu. A vůbec to nemusí být ta řezaná, která za pár dní uschne, někdy udělá mnohem víc radosti ta v květináči, co jí bude připomínat neustále, že jí máš rád. Společně si udělat večeři a mezitím, co se vaří těstoviny, si v kuchyni zatancovat v rytmech jazzu. Vonná svíčka provoní celý pokoj a vám nic nechybí. Posnídat míchaná vajíčka s kávou. Místo ranního projíždění instagramu a novinek se bavit spolu. Co tě dneska čeká, na co se těšíš. Vědět, kdy nechat toho druhého být a respektovat to. Každý z nás chce být občas sám. Přidržet jí v tramvaji, tak ochranářsky. Pomáhat si. Nerozdělovat práci v domácnosti na mužskou a ženskou. Jednou vytře ona, jednou ty. Mluvit. Komunikace je ve vztahu strašně důležitou součástí. Milovat se. I když už jsi její tělo viděl nejmíň stokrát. Jeden druhého podporovat. Žít opravdu spolu, ne jen vedle sebe.

Chci být jednou jako ty postarší páry, co se i po letech drží za ruce. Jednou týdně chodí do Slavie na snídani. Chodí se spolu projít na Petřín, po Starém Městě nebo kolem Vltavy. I po těch letech mají chuť spolu trávit čas, chodí spolu do divadla nebo na výstavy. Mají si stále co říct. Po letech už to není o spalující touze, podoba lásky se mění. Touhu nahrazuje úcta, vzájemný respekt a láska jako taková. To jednou chci. Ne aby vztah jednoduše vyšuměl a my ho pak jednoduše nahradili nějakým dalším, který ve finále skončí úplně stejně. Na vztahu se musí pracovat úplně stejně, jako na všem ostatním. 

Láska v době tekuté, jak jí nazval sám Zygmunt Bauman. Zvykli jsme si na to, že když něco nefunguje, dá se to jednoduše vyměnit, místo abychom se snažil přijít na to proč. Někteří dnes už ani nedoufají, že jejich vztah bude trvalý. Jednoduše už jdou do vztahu s tím, že jednou skončí.

Není ale právě už jen tenhle samotný fakt špatně? Není na čase přestat brát vztahy pouze jen jako další konzumní položku v našem zrychleném způsobu života?