myslet jinak

 domov.

Tráva pokrytá jinovatkou, zkřehlé větve křupající pod nohama. Studený vzduch a pára od pusy. Pletená čepice naražená hluboko do čela a šála obmotaná kolem krku. V uších Bonobo (existuje snad pro tyhle procházky něco lepšího?) a hlavně, hlavně klid v duši.

Kolikrát se mi při těchto procházkách stává, že začnu mluvit sama se sebou. Sama pro sebe. Najednou, úplně přirozeně, začnou moje myšlenky a věci, který mě dlouhodobě trápí, nabývat hmotnou podobu pomocí slov a já se cítím lehčí. Cítím se lehčí, ať už vyslovím nahlas svoje obavy nebo jen pouhé úvahy. Jako by pomocí slov odešly a přestaly být tak důležitý. Najednou jako bych si uvědomila, že věci vůbec nejsou tak černý, jak se mi předtím zdálo. Najednou, uprostřed lesa, kdy mě slunce hladí po tváři a kolem sebe cítím jen vůni jehličí, mi připadá spousta mých obav bezpředmětná. Najednou tu ztrácí na důležitosti. Potřebuju takový úniky už jen z těchto důvodů. Abych se dokázala podívat z jiné perspektivy. Abych dokázala myslet jinak.