nebát se žít

Mě už prostě jen přestalo bavit neustále na něco čekat. Žít tak, jako by člověk měl stále hodně času, neustále něco přesouvat na neurčito. Někdy začátkem roku jsem si uvědomila, jak špatně ten život vlastně žiju. Že navzdory tomu, že teoreticky vím, jak by to mělo vypadat, ten svůj vlastní vedu úplně jinak. Neustále jsem něco přesouvala na někdy, neustále jsem o něčem jen mluvila, jak bych chtěla dělat tohle a tamto, jak bych se chtěla podívat tam a tam. Většinou ale zůstalo právě jen u těch slov a na skutečné činy nedošlo. A bohužel i lidé kolem mě, moji kamarádi, byli v tomhle úplně stejní jako já. A v takové společnosti se věci mění hodně těžce, to vám snad ani nemusím povídat.

Strašně mě vždycky fascinovali ti, co neustále něco podnikali. Co četli, tvořili, kulturně žili, zajímali se o svět kolem sebe a ještě k tomu stíhali chodit do školy nebo do práce. Fascinovali mě lidi, co se nebáli ráno vstát, aby byl jejich den delší a aby toho víc stihli. Líbili se mi lidi, co se nebáli bavit. Lidi, co protancovali noc a nemysleli na to, co bude ráno. Ti, co se nebáli, co si o nich lidi myslí. Lidi, co se chovali jen podle svýho vlastního uvážení. Nebrali sami sebe ani život jako takový moc vážně. Užívali si tu jízdu.

A pak jsem si řekla, proč bych i já nemohla být taková?!

Odhodlat se změnit to, co mi nevyhovuje. Odstranit ze svýho života lidi, jejichž vztah s nimi mně ani jim už nic nedává a udržujeme ho vlastně jen ze zvyku. Odejít ze školy, protože ani ta mi už v této fázi nic nedávala. Najít si práci. Takovou, která mě bude bavit. Číst. Dlouhé noci číst a číst, protože v knihách je obsažená (téměř) celá moudrost světa a kdo nečte, jako by nebyl. Pořídit si kocoura. Protože i to byl můj dlouholetý plán a sen, který jsem dlouho odkládala na dobu, kdy se to bude víc hodit. Ostříhat si vlasy, protože proč ne, i ty dorostou a co si budeme povídat, jsou to jenom vlasy. Pořídit si longboard. Po práci si udělat v podnapilém stavu procházku na Vítkov. Chtít vylézt na koně. Po nocích se toulat Prahou. Udělat si další tetování. Protože proč myslet někdy na potom, na roky, kdy budu stará - jak to přece jen bude vypadat?! Je mi to jedno. Žiju teď a tady a kdybych takhle měla přemýšlet o každém svém rozhodnutí, žádné bych nakonec neudělala a byla bych přesně tam, kde jsem byla dřív. Na jednom místě, se strachem něco změnit. Jistoty neexistují. Jsou pouhou iluzí, kvůli kterým se dají lidé přirovnat ke stromům, které se však - narozdíl od nás - ze svého místa hnout nemůžou. Pouhou iluzí, kvůli které sedíme ve dne v noci doma, namísto toho, abychom prozkoumávali svět. Abychom ochutnávali jeho plody, plody pokušení. Abychom objevovali, poznávali. Naivní představa myslet si, že máme něco jisté. Veškeré věci jsou složené a nestále a není v naší moci, abychom ovlivnili všechno. Ačkoliv si to spousta z nás naivně myslí.

A ve chvíli, kdy si člověk tohle uvědomí, že ani náhodou nemůže všechny okolnosti změnit, ovlivnit, se mu strašně uleví. Spadne z něj břemeno a začne brát život jinak. Nebo alespoň tak to proběhlo u mě. Najednou jsem začala život brát jako jízdu. Jízdu na horské dráze, která má krom vzestupů i strmé pády. A takhle je to se vším. Svět je v rovnováze, i když se nám kolikrát může zdát, že to tak vůbec není. Že se některým děje jen to špatné a druhým zase jen to dobré. Ale ve chvíli, kdy člověk začne brát v potaz nějaké minulé životy, reinkarnaci, karmu a tak dále a tak dále, tak to smyl dávat začne. Ale to už tu mluvím úplně o jiných věcech, než o kterých na blogu mluvit chci.

Chtěla jsem říct jen to, abyste se nebrali tak vážně. Abyste se nebáli sem tam vykročit ze své komfortní zóny a zkoušet nové věci, objevovat nová místa. Občas si sice připadám jak kdybych stála na vysokém mrakodrapu, úplně na krajíčku, měla se vrhnout dolů a... strašně se bojím, pak si ale řeknu ale co, žiju jenom jednou a ten krok do neznáma udělám. Někdy to opravdu připomíná šílenej pád a já se během letu sama sebe ptám, proč jsem to udělala, že to nebyl dobrý nápad, ale pak, čím víc se blížíme zemi, tomu tvrdému asfaltu, jsem za své rozhodnutí ráda a nakonec, chvíli předtím, než bych dopadla na tvrdou zem, se postavím na nohy a kráčím dál, snad silnější než předtím. A když ne silnější, tak alespoň o nějaké zkušenosti bohatší. Žijte. Žijte tak, jak ve skrytu duše chcete. Plňte si sny, postupně, jeden po druhém. Dělejte něco nejen sami pro sebe, ale i pro druhé. Kultivujte krom svého zevnějšku i své nitro, duši. Zajímejte se. Je strašně jednoduchý zabřednout na místě, zlenivět. Ale uvidíte, jednou sami sobě poděkujete, že tomu tak nakonec nebylo. Věřte mi.