21. listopadu 2017


Stačil jedinej pohled, jedinej úsměv, a já jsem věděla, že jsem ztracená. Je to naše oblíbený téma nočních hovorů. Proč zrovna teď, proč zrovna v tenhle čas. Proč stačilo pár hodin na to, abychom za sebou nechali všechno ostatní a vrhli se do toho po hlavě. Proč.
Jeden druhýmu jsme se asi měli v životě zjevit z nějakýho důvodu. Pro jednou se neptat na to, jestli je to správně a jestli se to má. Zachovat se spontánně a dát na to, co říká srdce. Je to klišé, ale něco na něm bude. Teď už to vím.
Oblíbený téma našich nočních hovorů. Hovorů, kdy vedle sebe jen tak ležíme, jeden druhýmu se díváme do očí a vlastně ani jeden z nás nemusí nic říkat, protože je všechno řečeno v samotných dotecích, gestech, pohledech. Je to mluva beze slov. Yellow Days, zapálená svíčka a my dva. Tvoje potetovaný ruce obtočený kolem mýho těla a hladící mě po vlasech. Tvoje vůně, tvůj úsměv. Tvůj pohled na svět. 
Nevěřila jsem tomu, že se dokážu znovu zamilovat tak moc, jako by to bylo poprvý. Stačí v deníku nalistovat pár stránek zpátky, přečíst si ta slova plná strachu z lásky, z něčeho novýho. Kdy jsem byla vyděšená z toho, že mě má zase někdo tak moc rád, kdy na mě bylo té lásky příliš. Kdy jsem utíkala a nechtěla se probouzet vedle někoho jiného. Kdy mi vadila samotná blízkost něčího těla, kdy jsem se nechtěla probouzet v objetí, kdy jsem nechtěla ranní polibky a snídaně do postele. Bylo toho na mě moc. Omlouvala jsem se. Omlouvala jsem se za to, že nejsem taková. Že nedokážu tolik lásky přijímat a ani ji náležitě ocenit. Omlouvala jsem se za to, že nejsem na romantická gesta, na romantické procházky, na dopisy, které mě sice těšily, ale... bylo tam pořád strašně ale. Nikdy jsem neuměla projevovat lásku takhle okatě a nikdy jsem takový druh lásky neuměla přijímat. Možná i na tom spousta mých vztahů ztroskotala. Že jsem milovala míň. Že mě ta láska děsila.
Po několika takových vztazích jsem dospěla k názoru, že je se mnou něco špatně. Že má emoční inteligence je na bodu mrazu, že se muselo něco uvnitř mě stát a proto jsem taková. Pomalu jsem se začala připravovat na to, že všechny mé budoucí vztahy dřív nebo později skončí právě z tohohle důvodu. Že jeden z nás bude milovat víc. A já to bohužel nebudu.


Pak se ale najednou objevil někdo, s kým jsem od první chvíle cítila, že tohle je ono. Že tohle je z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu to něco, co mi chybělo. Má druhá půlka. Navzdory tomu, jak složitý lidi oba dva jsme. Navzdory tomu, že si s sebou oba neseme nějakou minulost, nějaké problémy, ... /kdo je nemá/. Navzdory všemu cítím, že takhle je to správně. Navíc ty sám mě den co den přesvědčuješ o tom, že máš z nás dvou úplně ten samej pocit.

Najednou se totiž chci probouzet v objetí. Najednou chci, abys byl první věc, kterou ráno uvidím. Najednou mi nevadí dny, kdy nemám čas na sebe, kdy jsme jen spolu a to jediný stačí. Nevadí mi jít spát ve tři ráno, i když mám jít druhý den do práce. Nevadí mi propovídat hodiny a hodiny, protože máme oba dva pořád co říct. Najednou totiž cítím, že tohle je to pravý. To, co jsem tak dlouho hledala a nenacházela.

Možná prostě všechny ty nevydařený vztahy, všechna ta zklamání a bolest měly vést k tomuhle. Možná to všechno mělo nějaký smysl. Najednou chápu a cítím, že už nemá cenu řešit nějaké kdyby. Nemá cenu mít výčitky a omlouvat se. Omlouvat se za něco, co jsem nedokázala s někým jiným cítit. City se nedají vynutit, nedají se předstírat. Nebo dají, ale ne dlouhodobě. Člověka to hrozně vyčerpává a ve finále to ani k tomu druhému není fér. Možná si člověk prostě musí počkat na to něco, na někoho, u koho už od prvního polibku cítí, že tohle je On. První společný ráno, kdy se ještě po rozloučení usmívá jak blázen a vlastně neví proč. Polibky v metru, pusa na čelo. Společný snídaně, společný kávy. Neustálá touha být vedle toho druhého. Potřeba sdělit mu každou blbost, co se ti přes den stane. Povědět mu všechno. Všechno, co bylo, co je a co by naopak ještě mohlo být. Začít plánovat. Společně objevovat. Ukázat tomu druhýmu novej směr. Navzájem se někam posunovat. Být lepší. Společně. Protože teď už nejsme Ty a Já, ale My. 

A já děkuju.
Za to čekání mi to stálo.


5 komentářů

  1. Aničko,
    tak moc Ti to přeju a naprosto Ti rozumím.
    Do svých 21 let jsem nebyla schopná mít vztah, nevím proč. Možná jsem nebyla připravena, možná jsem se bála.
    A teď? Víc jak půl roku jsem s mým milým šťastná tak, jak jsem nikdy nebyla. A jsem vděčná za to, co máme a jak krásné to mezi náma je.
    Čekání za to opravdu stojí, vždycky!
    Měj se moc fajn a těším se na další články!
    El.

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, tak teď mi úplně mluvíš z duše, vždycky jsem si myslela, ze jsem v tom sama, sama jediná která proste neumi milovat, vyjádřit pocity.
    Miluju tvé články a kolikrát v nich najdu sama sebe, jen tak dal pokračuj!
    A hlavně vám to moc moc přeju! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc hezký článek.. Zažívala jsem to stejné, co ty. Bohužel tyto pocity po nějaké době opadly, tak snad to u tebe bude jiné. Držím palce.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak moc ti to upřímně přeju! Chápu to, co píšeš...ještě pořád jsem ve fázi "Já se snad ani zamilovat neumím", ale vim, že času je ještě dost a jednou to přijde. A obdivuju tě za to, že dokážeš svoje city takhle veřejně popisovat, neměla bych na to odvahu, ale přesně tahle slova jsem potřebovala slyšet, takže ti za to děkuju.
    lettersfromvanes.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  5. Achjo, jak naprosto chápu. Poprvé a naplno jsem se zamilovala až teď a to je mi 26. Celou dobu jsem proplouvala životem s tím, že to nedokážu, že si nedokážu někoho pustit k tělu tak blízko, že nejsem ten typ na vztahy a na romantiku a pak se to stalo. Jako blesk z čistého nebe, ve chvíli, kdy jsem si řekla, že prostě budu sama a že to tak má být. Zamilovala jsem se a on mi dal šanci. Po půl roce vztahu se k němu stěhuju přes půl republiky. Možná nám to vydrží, možná ne, ale díky tomu všemu už vím, že pro každého je tu TEN někdo, kdo ho posune někam dál.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD