o mně /reload/

25. listopadu 2017

staré články tu a tu
/uběhly dva roky od doby, kdy jsem měla potřebu představit se vám a co víc, dokonce ve dvou částech. a tak jsem si řekla, že by nebylo špatný udělat po dvou letech jakýsi reload, abych si i sama pro sebe shrnula, co všechno je jinak a co se naopak vůbec nezměnilo/


  • anna. svoje jméno jsem začala mít dokonce ráda a co víc, představit se mi už nedělá absolutně žádný problém. hm hm, kdo z vás má ještě jméno, co se čte odzadu úplně stejně jako odpředu?
  • nejenom, že jsem rodilý Pražák, před rokem jsem v Praze začala dokonce zase žít. 
  • ekonomku už mám úspěšně! dostudovanou, dneska na ní vzpomínám dokonce i s láskou a říkám si, jaký to byly ve spoustě případech na tý střední zlatý léta. na školu, která mě bude bavit, jsem se sice dostala a půl roku tam i studovala, pak jsem ale zjistila, že to i přes prvotní přesvědčení nebyla vůbec škola pro mě a že chci momentálně od života něco trochu jinýho. a tak jsem si dala pauzu a začala pracovat.
  • s Dominikem už spolu taky nejsme. konkrétně jsou to dva roky, co jsme se rozešli. /což znamená nedlouho po té, co jsem první články o mně psala/. s mým Milým, mužem, se kterým jsem fakt věřila, že už to bude napořád a že my dva budeme jedna z těch výjimek, kterým to od mládí vydrží. jak naivní a bláznivě zamilovaná jsem tenkrát byla.
  • samotář jsem pořád, není to už ale se mnou tak strašný. naopak jsem zjistila, že ve spoustě chvílích ty lidi kolem sebe vyloženě potřebuju a že kdybych měla být úplně sama, asi bych se dřív nebo později zbláznila.
  • knihy. ano, knihy miluji neustále, jen čtu v porovnáním s rokem 2015 poněkud jinou literaturu, než tenkrát. od young adult jsem dospěla i k věcem vážnějším, ke klasikám, poezii i knihám v angličtině. a povinná četba by pro mě dnes nebyla jako pro spoustu jiných utrpením, nýbrž potěšením.
  • deník si píšu taky pořád. jen už to jsou místo hezky upravených bloků a sešítků útržky psané na koleni v tramvaji, zápisy psané o třetí hodině ráno, kdy jsem pro všechen ten zmatek v hlavě nemohla usnout. deník, pohřebiště pocitů. místo, kde se můžu bez ostychu vypsat a už se k tomu nikdy nevracet, pokud budu chtít.
  • novinařina už není mým snem číslo jedna. naopak teď samu sebe hledám a zjišťuju, co by mě tak mohlo bavit. práce v nakladatelství, vlastní kavárna či knihkupectví? nebo něco úplně jiného? nechávám tomu čas a nesnažím se to už lámat přes koleno.
  • sportovním nadšencem nejsem stále. na podzim jsem si ale pořídila longboard a do budoucna bych chtěla začít chodit plavat. /to už si ale slibuju několik měsíců.../
  • moc nerozumím lidem, co nemají žádné priority, cíle, sny. sama jsem si za ty dva roky prošla různými obdobími a aktuálně jsem ve stavu, kdy jediný, co chci, je být nějakým způsobem šťastná. 
  • all black everything mě baví pořád.
  • perfekcionistou jsem stále. jen se to posunulo o nějaký level dál a já mám někdy strach, že se to u mě proměnilo v nějaké počáteční OCD. /.../
  • nekouřím, nepiju. hm, občas kouřím, občas piju. na vítkově či heroldových sadech s výhledem na panorama prahy úplně nejradši.
  • miluji déšť. procházky lesem. svíčky. spánek. mazlení, objímání. květiny. těstoviny. horkou čokoládu. a jen tak se sama sebe ptám, kde je proboha káva?!?
  • jsem závislá na čaji a kávě. jo, tak tady, dobrý...
  • be at peace, not in pieces jsem si sice vytetovat nenechala, místo toho mi záda zdobí věta navzdory všemu. ručně psaná.
  • krátké vlasy mě pořád baví.
  • šetření stále není moje silná stránka.
  • pejska jsem si nepořídila, místo toho se ze mě stala kočičí máma. /hrdá kočičí máma, hm hm/
  • jsem žárlivá a majetnická. i to se během těch dvou let změnilo. nějak jsem si uvědomila, že aby vztah fungoval, musí být založený na vzájemný důvěře a přehnaná žárlivost ke šťastnějšímu vztahu rozhodně nevede.
  • mám ráda knížky s erotickou tématikou /aneb četla jsem jen 50 shades a Lady Fuckingham.../
  • nemám taky paměť na data. narozeniny, svátky. to jde mimo mě /aneb diář je můj největší parťák a jeho ztráta je mou noční můrou/
-
2015


Od 2015 se strašně věcí změnilo. Listuji starými deníky, probírám se starými fotkami a nějak nemůžu uvěřit tomu, co všechno se za ty dva roky událo. Kolik lidí už dnes není součástí mýho života, kolik věcí jsem si rozmyslela nebo začala dělat jinak. Jak jsem se změnila já sama, přístupem k životu počínaje, vizuální stránkou konče. Z holky, která byla psychicky rozervaná, nespokojená sama se sebou a plná úzkostí, se stala holka, troufám si říct snad i žena, která je docela samostatná, umí se o sebe postarat, psychický propady se naučila zvládat a vlastně je mnohem víc v pohodě, než když jí bylo 17 nebo 18. Ty dva roky mě naučily strašně věcí. Prošla jsem si dvěma vztahy, z nichž jeden z nich trval dva roky a skončil v den našeho výročí. Ten druhý trval měsíc, ale v mnoha směrech mě toho naučil víc než x vztahů dohromady. Jsem od roku 2015 o několik tetování bohatší, o několik kamarádů i kilo hmotnosti naopak chudší. Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe a nepotřebovat pro život nikoho. Možná jsem se jen poučila, že takový holky to mají v životě jednodušší. Co si umí poradit. Ze Šumavy jsem se přestěhovala do velkoměsta a konečně našla sama sebe. Baví mě to osamostatnění se, baví mě město. A když ne, pořád z něj mám kam utéct. Změnil se mi vkus na oblékání, hudbu i muže. V posledních měsících jsem se přestala téměř malovat či si upravovat vlasy. Přestala mě bavit přetvářka, najednou jsem se začala cítit dobře tak, jak jsem. Bez nějakých příkras navíc. Najednou mi přestalo vadit jít pro snídani bez podprsenky či upraveného obočí. Najednou jsem takhle začala být dokonce spokojená, přestala jsem se stydět sama za sebe. Najednou jsem přestala být hromádkou neštěstí a začala brát život víc takový, jaký je. Začala jsem razit heslo hlavně se z toho nezbláznit a nad spoustou věcí se dokážu povznést. Nemá cenu trápit se dlouhodobě nad něčím, co nejde změnit.
Vždycky jsem byla toho názoru, že všechno, co se nám v životě děje, se děje z nějakýho důvodu. Že má všechno nějaký smysl, ačkoliv ho třeba nevidíme hned v ten daný moment, nýbrž až s odstupem. Věřím tomu, že všechno zlý je k něčemu dobrý, že to špatný člověka posilní a posune. Pokud se k tomu tedy správně postaví. Ničeho nelituju a tím pádem se na ty dva uplynulý roky dívám s takovou příjemnou nostalgií.

2017

A tak si říkám, že jsem docela zvědavá, kde budu za další dva roky (?)

8 komentářů

  1. Super článek, moc mě bavil. Jsi moc sympatická slečna a ráda tě sleduji. :)


    Můj malý sen

    OdpovědětVymazat
  2. Aaaach, tohle je tak hezký článek!

    OdpovědětVymazat
  3. Krásnej článek a moc pěkný fotky. S deníčkem, sportem, all black vším a se šetřením jsme na tom stejně. :D

    OdpovědětVymazat
  4. baví mě sledovat tvoje články a těším se na další update tvého života za dva roky :)
    btw. neměla jsi včera rezervovanou lekci jógy v Bindu? bylo mi řečeno, že má přijít nějaká má jmenovkyně a nedorazila :)

    OdpovědětVymazat
  5. Aničko, děkuji ti za to, že jsi, a že dál píšeš.
    I když tě znám v podstatě jenom z tvého blogu, tak mi přijde, že jsi neskutečně autentický člověk.
    A hlavně tě obdivuji za odvahu se pouštět do nových zítřků a psát o nich způsobem kterým píšeš.

    tvá pravidelná čtenářka Yvette

    OdpovědětVymazat
  6. Aaaachch, tak krásný, vesmírně kouzelný a zajímavý článek! (kdybys měla chuť, můžeš někdy kouknout na můj blog, moc by mě to potěšilo)

    OdpovědětVymazat
  7. Krásné. Doufám, že nějakou změnou také projdu. Poslední rok na střední a ve mně je bouřka.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD