book tips | malý život

26. listopadu 2017



Malý život jsem četla přes měsíc. A nebylo to ani tak těmi téměř sedmi sty stranami, nýbrž tím, jak náročný pro mě čtení tohoto příběhu bylo.

Ze začátku vám přijde, že se jedná o úplně obyčejný román pojednávající o čtyř lidech z NY - architekt Malcom, umělec Džejbí, herec Willem a nakonec Jude, právník s nejasnou minulostí, okolo kterého se celý příběh točí. Celá kniha je popisem života těchto čtyř mužů, které sledujeme od jejich mládí, krátkými flashbacky se občas vracíme ještě hlouběji do minulosti a nakonec, nakonec se v příběhu dostáváme až do doby, kdy je hlavním postavám kolem padesátky a nám přijde, že se všem do jednoho splnil jejich americký sen. Až to chvílemi působí dost nerealisticky a neuvěřitelně. V knize je celkově jak štěstí, tak neštěstí, nafouknuto do extrémů. Navzdory tomu, že s postavami prožijeme téměř celý život, je ale příběh jakoby odtrhnutý od reality, absolutně se ho netýkají nějaké historické reálie. Tak například 11. září zde není ani větou zmíněno, navzdory tomu, že se byt jedné z hlavních postav nachází nedaleko místa činu. Nakonec nám ale ani tato skutečnost nevadí, příběhu to na kvalitě neubírá a koneckonců jde tady o něco úplně jiného.

Jude v knize zaujímá postavu trpitele, který se ze svého trápení nemůže - nebo snad spíš ani nechce  -vymanit. Možná snad z toho důvodu, že je to to jediné, co zná. Utrpení je jeho součástí už od samotného dětství.
Což se během knihy postupně dovídáme. 
Malý život ale ani tak není o popisu utrpení z pohledu ublíženého člověka, nýbrž o tom, jaké je to z té druhé strany. Když jste tím nejbližším, kdo má o někoho takového strach a navzdory všem snahám nejste schopen ho zachránit. Zachránit před sebou samým. 
Je to ale i kniha o přátelství, o lásce, o věrnosti. O malichernosti života, o životních paradoxech. O v neposlední řadě samozřejmě o obrovské prázdnotě a smutku.

Kolikrát jsem knihu musela přestat číst, protože mi z ní samotné nebylo dobře a jaksi to prohlubovalo mou osobní duševní nepohodu. Úzkosti a deprese jsou zde popsány tak dokonale, že jsem je najednou cítila sama na vlastní kůži - a právě díky této knize. Dlouho se mi nestalo, že by ve mně knížka dokázala vyvolat tak silné pocity. Odkládala jsem ji, abych o ní mohla přemýšlet. Četla jsem, chtěla jsem vědět víc a víc a zároveň jako bych se bála, co mě na dalších stranách čeká.

Hanya Yanagihara umí v člověku rozhodně vzbudit emoce a to mě baví.

nejhezčí hrníčky z Ikei

Nějaké mínusy bych knížce ale přece jen dala. Příběh, který se odehrává na 700 stranách, mi chvílemi přišel dost roztahaný a jsem toho názoru, že kdyby se "smrsknul" na takových 400, bylo by to ideální a úplně by to stačilo. Taky mi kolikrát přišlo, že se toho Judeovi stalo opravdu až moc na to, aby to dokázalo vzbudit dojem reálnosti.


A tím bych asi mínusy skončila. Spíš než nějaká pointa či závěr mě učaroval příběh jako takový a fakt, jak skvěle dokázala autorka životy těchto lidí popsat a vzájemně proplést.

A na Judea budu ještě nějaký ten pátek myslet, to přiznávám.

.
.
.

pro víc minirecenzi mě sleduj na goodreads: klik

1 komentář

  1. Po roku a dačo som stále na začiatku (dobre, 'začiatok' je márny pojem pre 700-stranovú knihu), hlavne kvôli rozťahanosti... Od viacerých som už počula, že museli kvôli deju robiť pri čítaní prestávky.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD