ve spojení

22. července 2017


Někdy přijdou chvíle, kdy mi není úplně nejlíp a mám pocit, že jsem na všechno úplně sama. Stavy, kdy se hroutím a je mi nesnesitelně úzko. 
Kdy mám pocit, že mě aktuální stav věcí požírá a že to prostě nejde dál. Že je všechno špatně.

Nebo jako teď, stavy, kdy mám spoustu věcí v hlavě a nevím, jak je zformulovat. Před sebou fotky ze skvělýho dne v lese a teď k nim chci dosadit nějaký text. Najednou jako by ale všechny mé myšlenky byly tatam a já měla v hlavě prázdno.

A tak budu jen psát o tom, jak fajn to bylo. 
Když za námi Terka přijela naposledy. Když jsme si dali nejlepší jídlo v Ikee, kdy mi tihle skvělí lidé pomohli s taškami a následně dokonce se sestavením nábytku. Do nových hrnků jsme si udělali vanilkový zelený čaj a chvíli jen tak byli. Knihovna v Korunní, nejlepší kafe v Coffeeroomu a večer posezení u Míši. 
A v úterý Kunratický les. Les mého dětství. Místy možná snad trochu děsivý, pořád však tak moc krásný. Vzpomínám si, jak jsme sem chodili s tátou. Oba dva zachumlaní v bundách, já držíc jeho velkou ruku. Jak mi vyprávěl, že je tady v lese Čertova rokle, kam čerti odnášejí zlobivé děti. Tenkrát to byla jedna z věcí, kterých jsem se opravdu bála a stačilo jen pohrozit, že si mě odnesou, a byl rázem klid.

Poprvé jsem se sem vrátila na podzim s Jakubem. Tenkrát jsem měla téměř slzy v očích. Návrat domů. Vzpomínala jsem na místa, která jsme s tátou procházeli a teď, po více než deseti letech, jsem se sem znovu vrátila.
Tenkrát jsem sama sobě slíbila, že tu rozhodně nejsem naposledy. A kdoví, že sem možná jednou budu brát i své vlastní děti.

Podruhé jsme se sem vypravili s Terkou a Míšou.
A nebylo to o nic míň krásnější než naposledy. Procházeli jsme tou nádhernou zelení uprostřed města, nasávali vůni mechu a hlíny, tu božskou směs značící svobodu. Svobodu ducha. Pod nohama nám křupaly suché větve a nad hlavami sem tam prolétl motýl.
Bylo to krásný.


Spojení s přírodou je pro mě čím dál důležitější. Pryč jsou časy, kdy jsem na chatu na Šumavě nadávala a strašně jsem se bránila tomu tam jezdit. Chtěla jsem být ve městě, místě, kde to žije. Na místě, kde mám kamarády, kde se všechno odehrává. Neuměla jsem tenkrát ocenit krásy lesů, nezaměnitelnou chuť vánočky s máslem a domácí marmeládou. Opékání buřtů, společný rodinný večery, oheň plápolající v krbu. Neuměla jsem ocenit jízdy na kole po okolí, jízdy do nejbližšího konzumu pro deset deka šunky a čerstvý chleba.
Mamka mi vždycky říkala, že jednou budu za takovou chatu ráda. Že sem dokonce budu chtít sama jezdit. Nevěřila jsem jí. To víš že jo mami.


Dneska je mi téměř dvacet a za takovou chatu bych dala nevím co. Nemůžu se dočkat víkendů na Šumavě, kdy se vracím do toho našeho klidnýho krásna, kdy nás na jedné straně vítají ovce a na straně druhé pole a louky. Nemůžu se dočkat nocí, kdy jsou na obloze jasně vidět hvězdy a člověk krom cvrčků slyší jen všudepřítomné ticho. Kdy bosa chodím trávou, rána, kdy snídám na terase, usrkuji horkou kávu a jen se dívám kolem sebe.

Najednou mé uložené fotky na instagramu představují z 99 procent jen život v přírodě, nejlépe v lesích či horách. Moře mě totiž nikdy moc nelákalo.
Najednou listuji knihou Cabin Porn a sním o nějaké vlastní. Místě, kam budu moct z Prahy odjíždět a nalézat to své spojení s přírodou. Kde budu sbírat maliny a borůvky. Místo, kde si budu moct v klidu hodiny číst, chodit na výlety, koupat se pod přírodní sprchou, vařit si černý čaj s citronem a zabalená v teplém svetru ho u krbu pít. Kde budu s batohem na zádech prozkoumávat okolí a prostě jen budu.

Ach. To je sen.

4 komentáře

  1. joooo, můj sen je stejný.... jen je to těžké, hlavně když mám tolik ráda Prahu, a velkoměsta celkově. Nejraději bych to stále střídala. Nebo se rozpůlila.

    OdpovědětVymazat
  2. Ani nevíš, jak moc ti rozumím. S přístupem k chatě jsem to měla dřív úplně stejně a teď to pro mě je jedno z nejmilovanějších míst.

    OdpovědětVymazat
  3. S tím se naprosto ztotožňuju. My bohužel nemáme chaty nebo nějakou podobnou možnost, ale když se cítím pod psa a přinutím se jít ven, každý park, les nebo jen cesta podél zahrádkářské kolonie kryté stromy mi pomáhá dobít energii.

    OdpovědětVymazat
  4. Spojení s přírodou by mělo být důležité pro každého. :) Je to optavdu k nezaplacení. Taky na to ale přicházím až teď, v pozdějším věku. :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD