oskar

2. července 2017


Možná bych se vám měl taky trochu představit. Jmenuju se Oskar, jsou mi dva měsíce a do vršovický domácnosti jsem se přistěhoval teprve nedávno. Co vám budu povídat, někdy je to s nimi docela fuška. Ale jsem rád, že tu jsem. Protože je o mě, mimo jiné, královsky postaráno.

Aby to nepůsobilo jak psaní ze základní školy (odpuste, můj literární talent zatím není nikterak valně rozvinut, jsou mi přece jen ty dva měsíce...), mohl bych začít tím, že jsem z Biřkova. Což je taková malá vesnička na Šumavě. Narodil jsem se do jednoho jarního rána, kdy ptáci na stromě zpívali a já ještě nevěděl, že svoje mládí, dětství, říkejte tomu ostatně jak chcete, neprožiju tady na vesnici, ale jako správnej velkoměstskej kocour. Ale to předbíhám.
Narodil jsem se, vedle mě se válelo něco velkého a zrzavého. Jak jsem později zjistil, šlo o mé dva brášky, které místo dvou jednotlivých bytostí vypadali jako jedna jediná. (Ne za dlouho jsem se začal ptát sám sebe, kde jsem se vyskytl já? Šedý a hnědooký, když oni vypadají takhle?!). Moje dětství, co vám budu vyprávět. Krom zlobení a prozkoumávání biřkovských lesů a hájů jsem se taky hodně mazlil. Ehm... nechával mazlit. Ty ženský mě prostě nenechaly na pokoji. Procházel jsem se, kladouc tlapku za tlapkou (někdy to bylo fakt nadlidské, ehm pardon, vlastně nadkočičí úsilí!), když v tom se ke mně z výšky snesla ruka. Dokonce dvě. Tyhle dvě vrásčitý a hřejivý ruce mě chytly pod bříškem a začaly hladit pod krkem. To se mi líbilo. Moc.


Žil jsem si svůj poklidnej život mladého kočičího šviháka, s vědomím, že tohle bude už navždycky můj revír, když v tom mě naložili do auta a odvezli. Bílý, obrovský dům. Vysoké světlé koberce a opět ty hřejivé ruce. Nevím, co to se mnou bylo, ale celou návštěvu jsem tenkrát prospal. Kdybych věděl, že se poprvé uvidím s Kudrnatou, asi bych se ty oči snažil udržet otevřené víc. Ale... co naplat. Bylo to ale příjemný. Schoulený do klubíčka jsem spal na tom vysokém koberci a zdálky ke mně doléhaly hlasy. Nadšené hlasy, kterým jsem ale nerozuměl. V jejich tónu jsem ale rozpoznal radost. Bylo to snad kvůli mně?
Měsíc se s měsícem sešel a já, jak jsem později zjistil, jsem byl připravený na odvoz. Do toho bílého domu, jak jsem se dozvěděl. Co vám budu povídat, nechtělo se mi. Opustit mou kočičí rodinu. Měl jsem strach, že budu v tom velkém domě úplně sám.
Přijel jsem a Kudrnatá nikde. Místo toho se o mě starali jiní lidé. Rodiče. Všichni, nevím čím to bylo, měli v hlase stejnou radost a když jsem náhodou (což bylo docela často) spal, našlapovali kolem mě tiše, snad aby mě nevzbudili. Kdyby věděli, že ani zdaleka nespím tak tvrdě a oči držím zavřené jen proto, aby se necítili blbě. Kdybych je otevřel a oni by zjistili, že chodili po špičkách úplně zbytečně.

A pak konečně Kudrnatá přijela. To jsem byl ale zase jinde.
Teď nad tím tak přemýšlím... že jsem vlastně docela zcestovalý kocour, nemyslíte? Pár měsíců života a už tolik destinací, hm hm!
Zase jsem spal. Tentokrát Dědovi na klíně. Kdyby Kudrnatá věděla, že jsem celý dopoledne zlobil a prozkoumával terén, pochopila by to. Proč je momentálně můj spánek důležitější než její přítomnost. 
Pak jsme se konečně, samozřejmě až potom, co jsem se vyspal dosyta, seznámili. 

A tak začal můj Život s Kudrnatou.

Odvezla si mě do té velké Prahy.
Slaměný košík na spaní jsem najednou vyměnil za teplou postel. Protože jí to nevadilo, naopak. Hřála a já jsem se rád schoval k jejím nohou. A pak během noci i k obličeji. A k boku. Přivinula si mě k sobě a já vrněl. Líbilo se mi to. 
Ráno jí budím mňoukáním (které prý zatím jako mňoukání moc nezní, ale já nevím, co dělám špatně?!?) nebo tlapkou, kterou jí pohladím po obličeji. Kudrnatá, chci snídani.
A ona vstane. Vlasy jí trčí na všechny strany a oči má ještě zalepené spánkem. Snad ještě v polospánku mi onen ranní chod naservíruje a znova se odebírá do říše snů. Pak se za ní většinou ještě přikradu a usínám s ní. Znovu. Protože spánku není nikdy dost, na tom se asi všichni shodneme.
Nebo se s ní taky ráno líčím. Sedím v tom košíku s ručníky a ... pak se budím, o několik hodin později. To už tam ale Kudrnatá není.
Taky ráda kouká do takové papírové věci s písmenky. Chci tuhle věc prozkoumat, a tak mi občas vynadá, že jí ani nenechám číst

Abych nezapomněl, mám tu taky super balkon. Prý v dobré lokalitě, říkají. Tramvaj je odsud prý jen dvě minuty chůze. (vysvětlí mi někdo, co to ten tramvaj vlastně je?) Ale to pro mě není až tak podstatný. Já jsem rád, že jsou na něm kytky (postupně jich je ale míň a míň. že by za to mohlo mé okusování?!?...), čerstvý vzduch a ten skvělý pestrobarevný koberec s třásněmi, které mě tak, mršky, dráždí. 
Je tu ještě jeden člověk, Jakub. Je trochu jiný než Kudrnatá. Tolik se o mě nebojí (pravdou ale je, že to byl on, kdo mě první den zachránil od pádu ze schodů) a rád se mnou zlobí. Někdy ho štvu. Třeba když chce ještě spát (vážně, kdo spí do jedenácti?!) a já si chci hrát. Plnej síly a energie, samozřejmě. Nebo když večeří a já chci zjistit, co dobrého vlastně má. Jestli to náhodou není lepší než to, co mám já. Ale má mě rád. To cítím. Rád mě drbe pod krkem a na bříšku.

Mám se tu fajn. Třeba včera, když jsem dostal mléčnou krupici a pak měl celé vousky bílé. A Kudrnatá  mi pak říkala Pane Krupičko. 

Co vám budu povídat, ten pražskej život se mi víc než zamlouvá!

6 komentářů

  1. Opravdu nádherný článek, klobouk dolů Aničko (tedy Oskare)! <3

    OdpovědětVymazat
  2. To by mohl být krásný začátek dětské knížky! :)

    OdpovědětVymazat
  3. To je tak krásně napsaný! ♥

    OdpovědětVymazat
  4. Fakt kouzelný článek, díky za něj, Kocourku! :) Ať se ti s páníčky fajn žije! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc krásně napsaný! To se člověk vžije do kůže koťátka raz dva :D
    lettersfromvanes.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  6. Dokonale napsané! Celou dobu co jsem četla, jsem se usmívala od ucha k uchu. Tak milý příběh to je :-)
    Posílám pozdrav i kocourkovi! :-)
    Bebe

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD