co je nového? | červen 017

3. července 2017

Já si ta shrnutí měsíce vždycky strašně ráda zpětně prohlížím. Jedním kliknutím se podívat, kde jsem byla před rokem. Prolistovat fotky, přečíst text, který jsem vytvořila. Porovnat dvě mé , jedno to minulé a jedno to přítomné, dnešní. 

Červen 2016

Čerstvě po maturitě jsem byla plná nadějí a ideálů. Přijatá na vysokou a hledajíc byt v Praze. Těšila jsem se na život, který mě čeká. Že odejdu z maloměsta a začnu žít svůj život dospěláka v Praze. Těšila jsem se, že budeme s Jakubem bydlet spolu. Nadšeně jsem si představovala první dny ve Stověžaté. Jaké to asi bude, kde budeme bydlet a jestli tam budu mít svůj vysněnej balkonek s bylinkami. Škola, zápis. O pár měsíců později, na imatrikulaci, jsem si sama sobě slíbila, že tu školu dodělám, že to zvládnu. Byla jsem plná nadšení a studijního zápalu. Kdybych věděla, že o rok později už studentem nebudu a že se mé priority poněkud promění...
Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem v autě plně naloženým mými věcmi odjížděla ze Šumavy. Kdy jsem se loučila se svým doma, v ústech cítila nepříjemnou pachuť a po tváři se mi tajně kálely slzy. Těšila jsem se a zároveň jsem v sobě měla šílenej smutek. Že už nic nebude tak jako dřív. Že přichází dospělost.
A pak se se mnou v tom mém malém vršovickém království rozloučili. Mamka plakala, já jsem plakala. Najednou jsem v té velké Praze zůstala sama. Měla jsem co jsem chtěla. Kolem mě byly krabice plné mých věcí. Ještě zabalené talíře z Ikei a byt vonící čerstvým vymalováním. Byla jsem tu nesnesitelně sama a pokud si dobře pamatuju, první noc jsem probrečela. Tu druhou pro změnu někdo od naproti umřel. A rozhodně ne pokojnou smrtí. Tu třetí už jsem se dala jakž takž dohromady a začala objevovat. První jízdy tramvají, první procházky po Vinohradech. První návštěva U Antonína, první návštěva kavárny (která vlastně byla ta úplně první tady?!).
Pak přijel Jakub a já se tu přestala cítit tak sama. Začali jsme Prahu objevovat spolu a tak nějak se z nás stali ještě větší parťáci, než jsme doposud byli. S láskou vzpomínám, jak jsme ještě neuměli pořádně jezdit emhádéčkem, neměli vychytaný ty správný trasy a k nám do Vršovic kolikrát chodili až z Jiřího z Poděbrad. Pamatuju si, jak jsme tu poprvé byli na prvním společným nákupu. Jak jsme jedno letní ráno byli na farmářských trzích, on mi koupil kytku a já si na lavičce vychutnala svoje první kafe z mamacoffee. Ten pocit štěstí mám ještě teď někde uvnitř hluboko v sobě. Vzpomínám na naše první večery na balkoně, první společný večeře u nás doma, na možnost usínat a probouzet se vedle druhýho den co den. Vzpomínám na to, jak jsme se spolu byli v Domě čtení zaregistrovat do knihovny. Šli jsme pěšky a bylo horko. Pan Knihovník byl strašně milej a dnes, kdykoliv se tam vidíme, mě zdraví a poznává. Chodím tam strašně ráda, už jen kvůli němu.
Myslím na to, jak jsem tu začala poznávat nový (a většinou skvělý) lidi. Zároveň se smutkem myslím na ty, co to tu nezvládli a z Prahy odešli. Ale vím, že to tak nejspíš mělo být.

První pražské zářijové dny. První týden, kdy jsem tu byla sama, kdy tu Jakub se mnou ještě oficiálně nebydlel. Dny, kdy jsem se osamělá budila do bílých peřin. Po letech jsem nesnídala s mamkou a zbytkem rodiny, ale sama, u dřevěného stolu s výhledem na ten zvláštní moderní kostel. Na sobě jsem měla velkou mikinu, snídala toust s avokádem a upíjela kafe z kávovaru od dědy. Pamatuju si, jak osamělá jsem se tu cítila. Vybavuje se mi první záchvat úzkosti, který jsem měla tenkrát v metru na Jiřáku. Kdy jsem nemohla dýchat a slzy se mi draly do očí. Kdy jsem měla pocit, že to tu přece nemůžu sama zvládnout.

A pak se se mnou v tom mém malém vršovickém království rozloučili. Mamka plakala, já jsem plakala. Najednou jsem v té velké Praze zůstala sama. Měla jsem co jsem chtěla. Kolem mě byly krabice plné mých věcí. Ještě zabalené talíře z Ikei a byt vonící čerstvým vymalováním. Byla jsem tu nesnesitelně sama a pokud si dobře pamatuju, první noc jsem probrečela. Tu druhou pro změnu někdo od naproti umřel. A rozhodně ne pokojnou smrtí. Tu třetí už jsem se dala jakž takž dohromady a začala objevovat. První jízdy tramvají, první procházky po Vinohradech. První návštěva U Antonína, první návštěva kavárny (která vlastně byla ta úplně první tady?!).
Pak přijel Jakub a já se tu přestala cítit tak sama. Začali jsme Prahu objevovat spolu a tak nějak se z nás stali ještě větší parťáci, než jsme doposud byli. S láskou vzpomínám, jak jsme ještě neuměli pořádně jezdit emhádéčkem, neměli vychytaný ty správný trasy a k nám do Vršovic kolikrát chodili až z Jiřího z Poděbrad. Pamatuju si, jak jsme tu poprvé byli na prvním společným nákupu. Jak jsme jedno letní ráno byli na farmářských trzích, on mi koupil kytku a já si na lavičce vychutnala svoje první kafe z mamacoffee. Vzpomínám na naše první večery na balkoně, první společný večeře u nás doma, na možnost usínat a probouzet se vedle druhýho den co den. Vzpomínám na to, jak jsme se spolu byli v Domě čtení zaregistrovat do knihovny. Šli jsme pěšky a bylo horko. Pan Knihovník byl strašně milej a dnes, kdykoliv se tam vidíme, mě zdraví a poznává. Chodím tam strašně ráda, už jen kvůli němu.
Myslím na to, jak jsem tu začala poznávat nový (a většinou skvělý) lidi. Se smutkem myslím na ty, co to tu nezvládli a z Prahy odešli. Ale vím, že to tak nejspíš mělo být. 

Vzpomínám na první pražský noci, první kluby, první noční tramvaje. Všechno jsem to poznávala postupně, přestávala se bát a místo toho se začala pomalu zamilovávat. Do Prahy.
A dnes, rok ode dne, kdy jsme si tu našli byt a započali tak náš pražskej život, můžu říct, že Prahu miluju. A že jsem fakt vděčná za to, že jsem si jako místo k životu vybrala právě ji.

 Neměnila bych.

1. červen 
 piknik na Jiřáku




v červnu jsme v naší malý vršovický domácnosti přivítali nového člena.
(Oskar už se vám představil v minulém článku, takže já sama už vlastně víc říkat nemusím)
<3


moji milí <3
propršené odpoledne strávené v CAFEFIN






jeden z těch krásných víkendů na Šumavě, domov.

za mě ta nejlepší kniha měsíce června!
Kosmonaut z Čech


s Matym jsme z víkendových návštěv Jednorožce udělali takovou naši malou tradici <3
dortík, káva (nebo kakao) a ty nejlepší hranolky na světě!
(už abys mě v srpnu přijel zase navštívit do Prahy!)


první letošní venkovní koupání a Jakub <3



nová práce
a ano, opět v knihkupectví <3
(na starost jsem dostala to nejlepší možné oddělení, jupí!)

<3


snídaně na balkoně a kniha, kterou jsem odložila právě kvůli Kosmonautovi z Čech (ale já se k ní určitě ještě vrátím!)




last time?


fotky na analog a Míša <3


seznamte se s Molly aneb někdy v práci dokonce i hlídáme pejsky
<3


další skvělá kniha, kterou jsem si během června měla možnost přečíst




palačinkový království







minimalismus.




za mě nejlepší album tohoto měsíce! 


Terka přijela! <3
(a v červenci zas, hurá!)




na kafi v Coffeeroomu 
(aby terka taky konečně ochutnala to nejlepší kafe, o kterým pořád tak básním!)


tired, but happy.


Spisovatel jako povolání
a další Murakamiho kniha do sbírky 
<3


moji kluci <3


dort ze Světozoru,
takový malý orgasmus pro chuťové buňky!



<3



Káva Růžová


(nejnej) červnové antikvariátové úlovky

a na závěr...

můj červnový playlist

2 komentáře

  1. Osamostatnit se je sakra těžký. Potkal mne podobný osud. Zvláštní, že jsme obě bloudili poprvé na vlastní pěst na Vinohradech. Já byla Pražák z Letňan, co se v říjnu odstěhoval na Vinohrady a sakra jak moc těžký to bylo. Splněný sen- dostala jsem se na vysněnou školu, splněný sen- měla jsem vlastní byt a pak přišlo něco, čemu někdo říká syndrom vyhoření, někdo krize existenciální krize, někdo deprese, další úzkosti. Ale už se to lepší, člověk najde nový směr, vždycky, a chléb z Antonína... no co si budeme povídat. :) Moc hezky sepsané. Hezky se mi začetlo.

    OdpovědětVymazat
  2. Ty máš vždycky tak hrozně příjemné články plné krásných klidných fotek! :) Je super, že jsi spokojená. Měla jsem to podobně, taky jsem se přistěhovala do města (sice ne tak velkého, ale mě to stačilo), první jsem bydlela sama, až pak se přistěhoval přítel, já studovala, on pracoval, pak jsem taky sekla se školou... Takže trošku ty pocity znám. Do toho všeho se taky učit kde co ve městě je a čím se jak jezdí. :)

    Jinak kočičáka máte úžasného, už jsem viděla, je fakt nádherný! :) Podobné ko´tátko teď mají děti od sousedů a kluk mi ho přišel ukázat, protože se asi dozvěděl, že kočky miluju. Dal mi ho pak i do náruče a bylo to fakt rozkošné koťátko (teda pořád je :D). :) Kočičky jsou takové malé antidepresivní pilulky. :)

    blog Days of Daysy

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD