27. března 2017

Už mě nebaví dělat věci napůl a pořád jen čekat na nějaké  a jednou. Nebaví mě dělat den co den to samé a přitom ve skrytu duše vědět, že chci něco úplně jiného a život sám o sobě je něčím trochu jiným, než dělat to, co od nás očekává společnost a vlastně i já sám. Já sám od sebe, vlivem nastavených měřítek, zažitých stereotypů, které se nám od malička vtloukají do hlavy, od sebe očekávám zázraky a přesně vím, jak by to mělo vypadat, aby to tedy bylo správně. A pak, když najednou, aniž bys věděl proč, začneš cítit, že to není to pravé ořechové, že to není něco, co by tvojí duši naplňovalo štěstím a harmonií, se cítíš, jako bys sám sebe zradil, zklamal. Protože nemáš energii ani chuť pokračovat ve stylu života škola-práce-rodina. Že to chceš přece jenom trochu jinak a víc podle sebe.
Je noc a já si přijdu jak Reese W. v knize (a vlastně i filmu) Divočina. Kdy psychicky rozervaná Cheryl vyráží na túru, která se zprvu zdá nad její možnosti, ale ona přesto cítí, že je to něco, co vykonat musí, aby znovu našla sama sebe. Představuji si samu sebe s batohem na zádech, ve kterém mám opravdu jen to nejnutnější, jak vyrážím do přírody a znovu objevuji kousky své duše, svého já. Kousky, které se pomalu během posledních měsíců někam zatoulaly a já je teď marně volám zpátky. Nepřicházejí.
Nepřicházejí, místo nich ale přicházejí jiné. Některé se mi líbí víc, některé míň. Některé dokonce už znám. Ale jsou tu i kousky, které mi chybí a které bych moc chtěla zpátky. Ale vím, že aby k tomu došlo, musím něco změnit. V noci se budím s pocitem úzkosti a samoty. Prázdnoty, která se otevírá uvnitř  hrudníku a postupně se roztahuje celým tělem. Cítím, že není nikdo, kdo by ji zaplnil a že jediný člověk, který s tím něco může udělat, jsem já sama.

Najednou zase popisuji stránky a stránky svého deníku. Píšu na koleni ve vlaku, píšu doma, píšu při přednášce. Píšu kdykoliv, kdy jsou mé myšlenkové pochody natolik zmatené, že si je musím utřídit na papír. Píšu, když si chci zapamatovat hezký chvíle a píšu i ve chvílích, kdy je mi strašně smutno a vypsání těchto pocitů na papír mi zázračně pomáhá. Spousta věcí, které si zaznamenávám, je nepublikovatelná už kvůli tomu, nakolik niterní zpovědi se v tomto mém psaní nachází. A přesto věřím, že by se v nich spousta z vás našla. Protože co tak pozoruji svět a lidi kolem, je nás, momentálně ztracených a hledajících sám sebe, víc.

Je ráno. Sedím v tramvaji, na zádech mám batoh. Patnáctkou je to vždycky taková menší vyhlídková jízda a já si to náramně užívám. V kavárně na hlavním nádraží pak snídám dort a kávu. To je ale život, říkám si. Najednou je mi dobře, když trávím čas sama a dokonce si to už pár let umím doopravdy užít.
V batohu s sebou táhnu jednu z posledních nepřečtených knih Murakamiho, 1Q84, a vlastně mi ani není líto, že je to taková bichle a že zabírá tolik místa. Miluju otáčet stránky, které jsou v případě tohoto kousku někdy dokonce i slepené a polité od kávy. Miluju, když mohu knihu držet v ruce a slova hltat z papíru a ne z obrazovky. Jsem v tomhle trochu staromódní.

Ani nevím, co vám chci tím vším vlastně říct. To se mi ale stává vždycky, když píšu něco nadvakrát. Když od psaní odejdu, dělám jinou činnost - v tomto případě oběd - a pak se zpátky vracím. Jsou dvě možnosti. Bud nit úplně ztratím a začnu mluvit o něčem jiném a nebo naopak, přijdou nové a nové myšlenky a textu samotnému ona pauza spíš prospěje. Teď však zažívám možnost první, bohužel.

Mohla bych vám povídat, jak jsem unavená a jak bych nejradši týden jen spala. Jak ráda bych se schovala do peřin a s hrnkem heřmánkového čaje u postele si jen četla. Četla, zpívala si ve vaně, sem tam si udělala dobrou večeři, prošla se a... udělala si takový malý detox. Psychický.

Taky bych vám vlastně chtěla poděkovat. Vím, že to teď se mnou nemáte lehký a že pozitivně laděných článků na blogu poslední měsíce značně ubylo, ale vy mi navzdory tomu píšete a snažíte se mi alespoň skrz zprávy zlepšit náladu. Některé z vás si dokonce už i pamatuju, s jinými z vás jsem byla i na kávě a musím říct, že jste skvělí a já si toho vážím mnohem víc než nějakých povrchních a neupřímných pochval.
Člověk se nemá přetvařovat. Ne, pokud to není nezbytně nutné. Nemá ze sebe nutit něco, co tam třeba momentálně vůbec není, jen aby byli druzí spokojení. A tak vás poslední týdny zahlcuji články či třeba jen tweety, které jsou zase z trochu jiného soudku, než všechno je strašně krásný, jsem zamilovaná a bla bla bla. Třeba to zase všechno přijde. A já vlastně i vím, že jo. Jen je teď ten život spíš hořkosladký, než sladký. 

6 komentářů

  1. Mám to v poslední době dost podobně. Bohužel svět nemůže být pořád jen sluníčkovej, každopádně i tvoje ponuré články se krásně čtou, tak nezoufej:)

    OdpovědětVymazat
  2. Nemůžu si pomoct, tenhle článek na mě působí svým specifickým způsobem pozitivně. Je v tom síla, naděje. Odhodlání. Takový stav a způsob vnímání má obrovskou hodnotu. Aspoň pro mě.
    Cheers!

    OdpovědětVymazat
  3. Nesnáším ten pocit, když se mi některý článek líbí tak moc, že ho prakticky prožívám, pak ale nejsem schopná slovy popsat, proč mě to tak zasáhlo. Tak já nevim, mám teď chuť taky si zajít s knížkou na kafe a dort, uvařit si heřmánkovej čaj a strávit pár pěkných chvil sama se sebou. Gosh, proč umíš tak dobře psát? :D

    OdpovědětVymazat
  4. Stejně si myslím, že by bylo skvělé, kdybys alespoň část toho deníkového psaní zveřejnila a dala ostatním možnost tě vidět úplně celou takovou, jaká jsi.
    Vidím sílu v tom zveřejňovat nejen líbivé a pozitivní věci, ale i zmary a zklamání. To dnes moc lidí neumí.

    OdpovědětVymazat
  5. Rozumím Ti. Někdy to jde samo - ono býti šťastná. Jindy se můžeš sebevíc snažit a nic nepomáhá. Nejsi v tom sama. :) http://storyofbeingme.blogspot.cz/2017/03/cizinec-ve-vlastnim-svete.html

    OdpovědětVymazat
  6. Ztracená mezi lidmi, ztracená sama v sobě - neboj, nejsi sama, až moc dobře ty pocity znám. Ale vím, že bude zase dobře! Drž se! :)
    El.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD