3|3|2017

3. března 2017

Já nevím.
Někdy prostě potřebuji být sama. Všechno nechat na chvíli za sebou a prostě jen být. Uvědomit si, a hlavně, naplno cítit, přítomnost. Netrápit se nějakým co kdyby.
Mám najednou v duši klid. Po tolika dnech smutku, bezdůvodné apatie, návalech vzteku a úzkosti, je mi konečně zase dobře. Vnímám, cítím. Na tváři nemám ani špetku líčení a vlasy mám jako tradičně v těchto dnech nedbale svázané v drdolu, ze kterého mi sem tam padají pramínky krátkých vlasů. S converskami na nohou jako bych se vracela do mých patnácti, kdy pro mě tyhle boty představovaly jakousi nezávislost a rebelii. Cítím se strašně fajn. Ale to už jsem vlastně říkala.
Při každém dalším kroku si pomalu opakuji slova, někdy i celé věty. Vyprávím si potichu sama pro sebe, šeptám slova a mám radost z toho, jak zní. Najednou cítím silnou potřebu vytáhnout mobil a nahrávat si je, abych si je později mohla zase znovu pustit. Možná to udělám.
Proč vlastně neudělám to všechno, nad čím přemýšlím a co ve skrytu duše opravdu chci? Proč ráno nemám energii dělat si zdravé snídaně a celkově se přes den z hlediska jídla neodbývat? Proč nemám energii chodit na jógu, oprášit němčinu a pořádně se rozmluvit v angličtině, proč nemám odvahu přerušit školu a cestovat - klišé, ano, tvrdíme, že to chceme všichni, pak ale většina z nás končí v práci, která nás nenaplňuje a celý život je zavřená v kleci stereotypů. Stačí, když si vzpomenu, jak skončili někteří mí spolužáci ze střední... 
S tím, že nejsem extrovert a nebaví mě některé věci, jsem se už srovnala a tuto část své osobnosti celkem bezproblémově přijala. Pryč jsou časy, kdy jsem se nutila do věcí, které se ode mě sice společensky očekávaly, ale mě ani trochu nedělaly šťastnou. Chci se méně bát. Odstranit psychické bloky, nesmyslné zábrany, a naučit se, že opravdu záleží jen na tom, jaký pocit máš ze sebe ty sám, jestli jsi se sebou alespoň trochu spokojený a jestli je ti samo se sebou dobře.

Už pár týdnů se na tapetě mého telefonu střídají dva obrázky. Na jednom z nich je napsáno

sometimes it's okay if the only thing you did today was breathe.

a na dalším

don't just exist, live.


Takové mé dvě mantry, které se možná navzájem trochu vylučují, ale vím, že tohle jsou přesně věty, které v posledních dnech potřebuji víc než cokoliv jiného. 
Najednou se totiž (nejen) uvnitř mě spousta věcí mění. Najednou z mého okolí odcházejí lidi, ke kterým jsem si, někdy i jen za docela krátkou dobu, vytvořila vztah a měla jsem je ráda. Okolnosti to bohužel ale chtěly jinak a tito lidé najednou odcházejí pryč z mého dosahu. Najednou jsem úplně jinde, než jsem byla před rokem a ano, pomyšlení, jak velkou cestu jsem si ušla, mě i těší, na stranu druhou si ale uvědomuji, kolik věcí je pryč a už se asi nikdy nevrátí. Krom času v mých vzpomínkách.
Nechci se utápět v minulosti, už několik let se tomu snažím vyhýbat, v posledních měsících se ale lidé z mé minulosti začali ozývat. Většinou sami, ve chvílích, kdy jsem to nejméně čekala. A já si uvědomila další věc; pokud člověk něco nevyřeší, neuzavře, vrátí se to k němu jako bumerang. Dříve nebo později. A tak se v mém životě znovu objevili ti, ke kterým jsem dřív něco cítila. Objevili se, byla vyřčena slova, omluvy či vysvětlení. Byl uzavřený kruh a život zas může jít dál. Každý z nás to potřebuje, protože jak jsem psala o pár řádků výš, když se tomu tak nestane, vrátí se to. 
*
Četla jsem Hrabala. Některé věty jsem dokonce četla několikrát, jak krásné a pravdivé byly. Hotové pohlazení po pošramocené duši. Četla jsem Kunderu, milovaného Kunderu, v jehož slovech se pravidelně ztrácím a mohla bych ho číst pořád a pořád dokola. Nebo Coelho, jehož Veronika se rozhodla zemřít je knihou přímo geniální a já, když jsem ji na cestě ze školy dočetla v metru, jsem se musela usmát - a tento úsměv mi na tváři vydržel téměř celé odpoledne - jak úžasná knížka to byla. 

Ráda se ve slovech ztrácím a samu sebe v nich pak znovu nacházím. Ráda hledám v knihách odpovědi a proto bych někdy nejradši celé dny jen četla. Taky miluju psaní, samozřejmě. Někdy je to psaní syrové, jaksi naturální a vycházející přímo z nitra. Psaní, které je asi nepublikovatelné, ale já, když se k němu pak po letech znovu vracím, cítím mráz, přebíhající mi po zádech. Chci psát. Psát o všem, co zažívám. O tom, jak krásně voní čerstvě namletá káva. Psát o tom, jak moc mi voní listy papíru v mém novém deníku. O modrých očích, které jsem kdysi tak milovala. A vůních, o místech, které mě okouzlily a část mého já dotvořily, aby pak díky nim do sebe spousta věcí zapadla. Chci psát o svých snech. O tom. že mám někdy pocit, jako bych žádné cíle ani neměla. O tom, jak bych se někdy nejradši všeho vzdala a žila úplně jinak. Jak ráda bych si koupila malou dodávku a procestovala část světa. Jak ráda bych, se spousty mých knih a pleteným svetrem na sobě, s hudbou hrající z rádia, jela někam daleko a našla sama sebe. Našla sama sebe v lesích a přírodě, protože vím, že nic mě nenabije tolik, jako právě ona. Jak ráda bych vykřičela všechna svá trápení světu. Jak ráda bych se zase koupala nahá pod hvězdami a pak si hodiny povídala. Nechám si udělat další tetování a své vlasy zas trochu ostříhám. Protože tohle jsem já. Možná jiná, než před několika měsíci či lety, ale rozhodně ne horší či lepší. Jen jiná.

Něco vám povím. Och ano, nebyla bych to totiž já, bez pár mouder nakonec.
Nečekejte na "někdy". Nečekejte, že vám věci spadnou do klína jen tak, neodkládejte své touhy a přání na potom. Buďte sví a fakt se vykašlete na to, co si myslí ostatní. Protože jste to vy, kdo se sebou jde každý den spát, kdo se sebou usíná a v hlavě se mu honí všechno, co během dne kvůli strachu z názoru ostatních nestihl či neudělal. Jste to vy, kdo bude jednou litovat toho, že jste se nechali svázat konvencemi a nějakými, vlastně někdy i trochu nesmyslně, nastaveným pravidly co se má a nemá.
Nejsme všichni stejní a tím pádem každý z nás potřebuje ve svém životě trochu jiný věci. Jiné věci, které ho naplňují a díky kterým se cítí naživu.


6 komentářů

  1. Tie citáty sú skvelé a chápem spôsob, akým sa dopĺňajú ;)
    A toto je veľmi milý, pozitívny, jarný článok plný života! Ď!

    OdpovědětVymazat
  2. Vždy, když se mi ukáže upozornění, že jsi přidala nový článek, jsem natěšená jak malá. Udělám si čaj, zapálim svíčku a v klidu si slova vychutnám. A nebo si je nechávám jako "odměnu" za naučenou látku do školy :D Děkuju a doufám, že se psaním neskončíš :)
    http://lettersfromvanes.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Jen piš, krásně se to čte. Díky! Mimochodem, Veroniku od Coelha mám taky moc ráda, i když už je to dávno, co jsem ji četla.

    OdpovědětVymazat
  4. Něco ve mě mi říká,že to nejsem já. Necítím se dobře, tvé články mi vždycky tak nějak otevřou oči. Ze je načase začít mít rád sám sebe.

    OdpovědětVymazat
  5. Krásně se mi tvoje články čtou! Dokázala bych u nich sedět pořád <3

    OdpovědětVymazat
  6. je mi moc sympatický, jak píšeš. a taky to, že se s mnoha tvými myšlenkami ztotožňuju, protože jsem podobnej typ introversta, kterej rád čte, píše, celej život si píšu deník, vůně listů novýho papírovýho bloku je mojí největší drogou. taky jsem měla o sobě podobný smýšlení i pochybnosti a ještě stále máme. věkem se člověk posouvá dál, moudří, uvědomuje si věci a dospívá k závěrům a možná i větší spokojenosti sama se sebou. důležitý je sebe-přijetí. někdy to může bejt těžký, zvlášť, pokud se člověk cejti bejt oproti okolí jinej, ale nakonec všechno je jenom v naší hlavě.

    OdpovědětVymazat

© ANNA. Design by FCD