2016

31. prosince 2016


Když se řekne 2016, vybaví se mi velký množství zlomových událostí, které mě provázely. Vybaví se mi slova to byla ale jedna velká jízda a zároveň úleva, že mám tyhle měsíce za sebou. Vybavuje se mi úzkost, kterou jsem přesně před rokem cítila. Úzkost pramenící ze strachu, že přeci tohle všechno nemůžu zvládnout. Pamatuji si na večer (nebo pokud chcete lépe, noc), kdy jsme si s Milým připíjeli na to, aby to všechno vyšlo. Aby byl pro nás (samozřejmě nejen) tento rok úspěšný, abychom byli zdraví a hlavně, šťastní.

Ale život není jen o velkých životních událostech, které se na první pohled možná jeví jako nejdůležitější, středobodem všeho. Život podle mě utvářejí právě ty maličkosti. Maličkosti, které ale, když se pak podíváme zpětně a snažíme se do pomyslného celku shrnout všechno, co se během toho roku stalo, se nám vybavují nejvíc.
A tak vám tedy, v následujících větách, shrnu právě ty okamžiky, které mě (ve většině případech) dělaly šťastnou.

Hned na začátku roku jsem stihla další dvě nová tetování (která ale rozhodně nejsou poslední, co si budeme povídat), s Milým jsme skvělou večeří (jaké klišé) oslavili první společný Valentýn. Začala jsem nakupovat převážně v sekáčích a tím přestala podporovat globální (ale přitom tak šílený a pro mě nepochopitelný) trend fast fashion. Zároveň jsem se ještě víc utvrdila v tom, že vůbec není důležité, co má člověk na sobě nebo jak vypadá, ale naopak to, co má v hlavě či srdci (tolik hezkých, přitom ale tak prázdných lidí kolem nás). Navzdory počátečním obavám jsem odmaturovala. Konečně jsem odešla ze školy, která mě svým přístupem a předměty zde vyučovanými (což byl samozřejmě můj, ale bohužel chybný, výběr), spíše ubíjela, než aby mi něco dávala. Jak už to tak ale bývá, dnes vzpomínám spíš na to dobré. A to na spoustu báječných lidí, prohloubení zájmu o literaturu a jazyk, zažila jsem díky ní spousty skvělých výletů, zájezdů a okamžiků, na které budu vzpomínat jen v tom nejlepším. Taky mě ale utvrdila v tom, že se chci dále rozvíjet úplně jiným směrem.
A tak jsem (úspěšně) zvládla přijímačky a dostala se tak na školu, na kterou jsem chtěla. A tím našla na FHS UK něco jako své útočiště, místo, kde názory ostatních lidi zajímají. Našla jsem místo, kde nechtějí, aby ze školy odcházeli absolventi jeden jako druhý, ale naopak, aby byl každý student jedinečnou osobností a člověkem, kterým sám chce být - ne tím, jakého ho chtějí mít jiní.
A pak je tu konec května a červen. Měsíce blaha a zaslouženého klidu. Nejlepší týden na Šumavě s Milým. 
Taky jsem si ostříhala ofinu a odhodlala se tak ke změně, kterou jsem chtěla udělat už dávno. To, že mám vlasy stále krátké (a vlastně to ani zatím neplánuji jinak) snad ani nemusím zmiňovat. Naprosto jsem si je takhle zamilovala.
Během těch měsíců jsem se ještě víc utvrdila v tom, že mám kolem sebe ty nejlepší lidi. Rodinu. Lidi, který (stejně jako já) nejsou perfektní, mají své chyby, ale jsou tu pro mě, kdykoliv potřebuji. Lidi, co mě podporují a hlavně, dávají mi lásku. Lásku a oporu. A já jim nemohu být vděčnější. 
Začala jsem se chovat víc ekologicky, zajímat se, co se děje kolem nás. Nezavírat oči a naopak se snažit, aby byl ten svět zas o něco lepší. I když ano, je mi jasné, že jeden jediný člověk toho moc nezmůže a že ta změna vlastně vůbec není viditelná, ale zamyslete se nad tím, když se takhle místo jednoho člověka začne chovat těch lidí mnohem, ale mnohem víc. To už ta změna přeci viditelná bude, no ne?
Člověk může začít maličkostmi. Třeba že začne důsledně třídit odpad, bude si kupovat kosmetiku, která není testovaná na zvířatech, jezdit místo autem mhd, které ovzduší tolik neznečisťuje. Chodit do fair-trade kaváren, zbytečně neplýtvat vodou, elektřinou a ani jídlem. Nekupovat si zbytečnosti.  Nejíst tolik masa (nejlépe vůbec, ale upřímně, to je jedna z věcí, o kterých se s lidmi strašně nerada bavím. shrnula bych to asi takhle - je každého věc, co jí. jeho vlastní rozhodnutí, jeho vlastní postoj, jeho svědomí). Je tolik dalších věcí, o kterých bych se tu mohla rozepsat, ale to by měl najednou článek úplně jiný smysl a hlavní pointa by mi jaksi unikla. Pro ty z vás, které to zajímá, článek zaměřený tímto směrem chystám.
Co dál, dál jsem, jako správný knihomol překonala svou Reading challenge 2016 a přečetla místo cílových 35 knih dokonce 45. Poprvé jsem viděla Pulp Fiction (vím, jsem ostuda). S Milým jsme krom spousty nádherných míst na Šumavě navštívili jak Brno, které jsme si přímo zamilovali, tak třeba Karlovy Vary, kde jsem oslavila sladkých 19. Zamilovala jsem si Kino Aero a BIO OKO, protože upřímně, tahle stařičká retro kina mají mnohem větší atmosféru, než obrovské kolosy, které najdete v každém druhém větším obchoďáku. S příchodem do Prahy jsem začala pracovat v knihách a sehnala tak brigádu, kterou jsem si přála. Začala jsem se na lidi usmívat a říkat upřímné komplimenty, protože se mi tolikrát osvědčilo, že jeden malý úsměv či hezké slovo dokáže zlepšit celý den. A vůbec nevadí, že dotyčného třeba ani neznáte. O to hezčí to vlastně je. 
Začala jsem se učit čínštinu a začala tak (trochu předčasně) plnit jedno z mých předsevzetí na rok 2017 - učit se nový jazyk. Přečetla (nebo spíše přelouskala) jsem první filozofické knihy (ano, zde se taky trochu stydím, že jsem s tím začala až teď).
21. června jsme byli na prohlídce (dnes už našeho) bytu v milovaných Vršovicích. Přežili jsme náš první velký nákup v Ikea - dokonce bez hádky - a odvezli velkou matraci městskou hromadnou dopravou. S úsměvem vzpomínám na první pražské chvíle. První chvíle ve vlastním, první noc, první ráno. První snídaně na balkoně, první večer. Na objevování Stověžaté a na naprosté pohlcení tou krásou. A taky si vzpomínám na večer, kdy jsem z Prahy sama odjížděla vlakem. A na pocit, že se mi odtud vlastně vůbec nechce.
Prahu jsem si zamilovala. Zároveň jsem si ale uvědomila, jak moc se tam k nám, na Šumavu, ráda vracím. A že někdy jediné, co člověk potřebuje, je klid, ticho a příroda. Šumava je pro mě takové malé pohlazení po duši.
Dostala jsem svůj první vlastní kávovar, udělala jsem řidičák na auto (a tím si i naprosto zamilovala samotné řízení). Byla poprvé na farmářských trzích (a propadla těm nejsladším jahodám, co si člověk jen může představit - a to ani nemluvím o té skvělé zelenině nebo kávě, kterou jsem si za slunečného rána vychutnávala na Jiřáku na lavičce - a byla naprosto spokojená.) 
První společný rok jsme oslavili snídaní u Antonína. Pekařství, které máme téměř přes ulici. Místo, kde dělají to nejlepší kafe nebo třeba bábovku (ach ach, radši ani nepočítám, kolik peněz už jsem tady asi nechala).
Blog oslavil 2 roky a k dnešnímu dni má přes 318 tisíc návštěv a 86 pravidelných čtenářů. DĚKUJU!
Poznala jsem nové (skvělé) lidi. Na druhou stranu, jak už to tak většinou bývá, jsem se s některými, dříve blízkými lidmi, odcizila. 
Zamilovala jsem si antikvariáty a začala postupně rozšiřovat mé knižní jmění (pokud to takhle půjde dál, budeme se muset brzy přestěhovat a koupit si mnohem větší knihovnu!). Ale znáte to, knížek není nikdy dost.
Navštívila jsem Festival světel, Divokou Šárku, galerii DOX, Dyzajn market, Stromovku, Veletržní palác, Krčský les, spousty kaváren, spousty výstav. Byla jsem na skvělých přednáškách, z nichž můžu jmenovat například tu Ladislava Zibury, přednášku o Japonsku v Městské knihovně, přednášku America in the Ages of Trump, která proběhla u nás ve škole či přednáškový cyklus Etika a život (úžasného) profesora Jana Sokola. Jednoduše - začala jsem zas o trochu víc kulturně žít
Byla jsem součástí nezaměnitelné atmosféry 17. listopadu na Národní třídě. Začala jsem znovu fotit na analog a fotky si poctivě lepit do alba. Začala jsem poslouchat trochu jinou hudbu než dřív. Opila jsem se. Dokonce několikrát. Svůj "kuchařský um" obohatila o dalších pár receptů. Snažila jsem se vypěstovat rostlinku avokáda z pouhé pecky. Zatím bohužel stále neúspěšně. Na druhé straně mám ale na balkoně hotovou malou zahrádku rostlinek, které mou péči zatím stále přežívají.

Žiju. Žiju naplno, i když není 365 dní v roce všechno tak úžasné, jak se z mého shrnutí může možná zdát. Snažím se ale na světě hledat to dobré. Špatné dny přebíjet těmi dobrými, radovat se z maličkostí. Protože víte, jak jsme si to na začátku říkali. Ty jsou tím, co tvoří život.

Šťastný nový rok!

6 komentářů

  1. Doslova ako by som stála pred obrazom :-D moja starká študovala v Prahe a vždy som bola na to hrdá.. Len škoda že už sa jej nemôžem opýtať na rôzne detaily.. Ale na detaily si tu ty, vďaka :-) nech je tvoj 2017 plný šťastia a poznania a tvojho Milého!

    OdpovědětVymazat
  2. Šťastný nový rok, Aničko...

    OdpovědětVymazat
  3. ÙŽASNÉ, úplne s tebou súhlasím s tými maličkosťami, mám na to rovnaký názor, veľmi pekné.:)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc hezky napsané! Přeji ať je následující rok ještě lepší :)

    OdpovědětVymazat
  5. Šťastný nový rok i tobě Aničko, hodně štěstíčka a zdravíčka! :)
    Tohle povídání mě tak bavilo, že už mě mrzí, že jsem ho dočetla. :D

    OdpovědětVymazat
  6. Z tvého roku mam obrovskou radost. Doufám, ze letošní bude stejně dobry, ba i lepsi!

    OdpovědětVymazat

© ANNA. Design by FCD