23. listopadu 2016


Někdy mě fakt štve, jak nesmělá a stydlivá – a snad bych ještě mohla dodat neschopná – v určitých situacích jsem. Z vnitřně relativně vyrovnané a se sebou srovnané bytosti se najednou, během okamžiku, stává znovu ta šestiletá holčička, co stála poslušně před tabulí, stejně jako dalších dvacet dětí s ní, a snažila se říct co nejrychleji výsledek násobilky. Nejrychleji a samozřejmě bez zaváhání. Vůbec první stresující událost ve škole a podle mě taky jeden z momentů, kde mají původ mé úzkosti spojené s mluvením před lidmi. Strach, že když něco řeknu špatně, ostatní se mi budou smát.
Neříká se nadarmo, že původy našich úzkostí, všelijakých strachů a psychických problémů mají kořeny právě v našem dětství. I když si to mnohokrát ani neuvědomujeme.

A proč že tohle vlastně píšu?
Protože mě to trápí. A z věcí, které mě trápí, mám ve zvyku se vypsat. Vypsat nebo vymluvit, ovšem samozřejmě té správné osobě. Osobě, která se vám nebude smát, ale zároveň se vám bude snažit poradit. A nebo ještě lépe – svěří se vám, že to má podobně a vám se najednou strašně uleví, že v tom nejste sami.
No, dejme tomu tři z mých deseti přátel to mají stejně jako já.
Není to tak dávno, co jsme na jedné z prvních hodin čínštiny měli každý samostatně pronést těch pár čínských slov, co jsme se zatím naučili, před celou třídou. A mě se samozřejmě zmocnil strach. Polil mě (ne tak zcela) pomyslný pot, srdce se mi rozbušilo a já měla pocit, že když to řeknu jen trochu špatně, spustí se vřava smíchu a ještě i po hodině si moji spolužáci budou mezi sebou povídat o tom, jak to ta holka s krákýma vlasama řekla hrozně. Jak to neuměla.

No, samozřejmě vím, že tyhle mé obavy jsou ve většině případech přemrštěné a nesmyslné. Nikdo se vám nebude smát, když něco řeknete špatně. A ještě absurdnější je představa, že by špatně vyslovenému slovíčku věnovali jiní celé hovory a ještě příští hodiny si na to pamatovali. Odpověď na otázku proč je celkem snadná.
Každý má totiž dost starostí sám se sebou.

Ono je sice hezký, že si tohle všechno umím zdůvodnit. Když pak o takových situacích někde sama přemýšlím, ujišťuji se, že příště to bude lepší. Že jsem přeci dospělá. Dospělá (pořád mi to nejde tak úplně přes pusu) žena, která ví, co chce. Která už některé věci zná, hodně toho přečetla, dokonce toho už i celkem dost zvládla, a ne, asi nebude úplně nejhloupější.
Tím ve vás nechci vzbudit dojem Všeználka a přehnaného ega, jen vám píšu slova, kterými se vždycky snažím uklidit, povzbudit.

No a pak takhle jednou stojím na zastávce, čtu si knížku a říkám si, že to bude vlastně fajn den. Namířeno mám do kina, na film, který chci opravdu vidět.

Když v tom najednou vedle sebe slyším slabé „Sorry?“. Vnitřní panika se mě najednou zmocní a já dělám, že to neslyším. Otázka se ale opakuje a mně je najednou jasné, že mluvit s někým cizím a ještě k tomu anglicky, se asi dneska nevyhnu. V hlavě mi najednou místo mozku sedí opička, bouchající o sebe činely a já ze sebe vyloudím větu hodnou žáčka třetí třídy, který se teprve angličtinu začal učit. 
S vědomím, že trapnější už to snad ani být nemůže, prchám (ne, tak hrozné to zase nebylo, odcházím kousek dál mírným krokem, snažící se předstírat, že neexistuju).


A najednou nemám chuť cokoliv dělat. Přijdu si nemožná. Nemožná nemožná nemožná. Knihu zavírám a soustředím se na to, jak svět kolem mě pomalu, v jedoucí tramvaji, ubíhá.

Mám chuť zahodit svou plátěnku s logem Karlovy Univerzity, mám chuť roztrhat své maturitní vysvědčení s vyznamenáním a vlastně všechna ocenění, která jsem kdy získala. Protože mi najednou přijde, že je to všechno lež. Že člověk, který má takový problém s mluvením na veřejnosti, který se někdy tak stydí, si tohle všechno nezaslouží. Že toho dosáhl jakýmsi zázrakem, který vlastně vůči ostatním vůbec není fér.


Ale čím dál častěji poznávám lidi, kteří to mají stejně. Na čínštině jsem si našla kamarádku, která se červená stejně jako já. Která se děsí veřejných vystoupení a přitom je to strašně chytrá holka.
Znám tolik lidí, kteří jsou nesmělí, mají komplexy a problém sami se sebou. Připadají si k ničemu.

A víte co je ten největší paradox?



Že právě tyhle lidi já považuji za ty nejchytřejší. Stačí když se s nimi bavím tváří v tvář, když čtu, co vytvořili, když je vidím dělat to, co je baví, co je zajímá, nebo když je vidím ve společnosti, kterou znají a ve které je jim dobře. Najednou ožívají a jsou sami sebou. S veškerou svojí inteligencí, vtipem a talentem, který mají. To stydlivé a nevěřící si já je najednou pryč. Je pryč a vy byste nikdy neřekli, že právě tito lidé mají problém s tím projevit se. Stoupnout si před více lidí, nenuceně se s nimi bavit, jako by přece o nic nešlo.

A další paradox je, že hlupáci, lidé, co toho moc v hlavě nemají, se většinou nějakého veřejného ponížení nebojí. Nedělají si hlavu s tím, co si o nich budou myslet ostatní. Zda jim budou připadat dost dobří, dost chytří, dost hezcí…. Těch milion věcí, na které člověk jako já – nebo někdo jiný, kdo je stejný introvert a stydlivka – myslí.

Ale snažím se s tím něco dělat. Uvědomit si, že ve skutečnosti se vám nikdo smát nechce. Že ve skutečnosti – a zvlášť třeba na vysoké škole nebo ve společnosti alespoň trochu inteligentních lidí – ostatní váš názor zajímá. Že o vás lidé chtějí vědět víc, vědět, co si myslíte a rozhodně ne z důvodu, aby vás mohli veřejně zesměšnit.

Až si zase, ostatně jako každý rok, budu dávat nějaká ta novoroční předsevzetí, bude mezi nimi rozhodně

naučit se (postupně) mluvit před větší skupinou lidí (i když to asi nikdy nebudu milovat a vyhledávat, tak bych si moc přála, abych s tím neměla takový problém a brala to jako relativně normální a běžnou věc).

být sama sebou a nebát se to projevit. své názory, své myšlenky.

a naposled samozřejmě...

být o něco sebevědomější.


PS. A vy, kteří jste na tom stejně jako já, přeji vám pevné nervy. Až budete zase někdy stát před větším počtem lidí a budete nuceni ze sebe vyloudit něco kloudného a dávajícího smysl, vzpomeňte si na mě a na tenhle článek. Vzpomeňte si, jak jsem tenkrát v návalu paniky a roztržitosti neuměla dát dohromady ani tu základní anglickou větu a myslete na slova, která jsem vám psala v posledním odstavci. Všechno je to totiž jenom v naší hlavě a my jediní jsme ti, co s tím můžeme něco udělat. Se změnou přístupu k sobě samému a tomu, jak se vnímáme. Chce to jen čas a trpělivost.

6 komentářů

  1. Tak tvůj blog sleduji už pěkně dlouho a musím říct, ze tenhle článek je jeden z nejlepších! Je na něm hrozně moc poznat, že je psaný opravdu upřímně a já z toho úplně cítím ty emoce. Bohužel mám s tímhle problém taky. Jsem třeba z něčeho zkoušená a vim, ze jsem se to učila a nějak to zvladnu. Ale těsně před tím zkousenim je to hrozné a pak se az divim, jaké blbosti ze mě v té nervozitě vycházejí. A jsem moc ráda, ze v tom nejsem sama.

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Aničko,
    Tvůj blog (a instagram) už také sleduji neskutečně dlouho a doslova hltám každý tvůj článek, protože se v nich tolik nacházím.
    Nejsem moc typ, co by měl ve zvyku psát komentáře, ale ve tvém případě udělám výjimku, protože jsi mi tentokrát až vyrazila dech, že jsi toto téma zvolila zrovna dva dny poté, co se opakovala má noční můra, kdy jsem musela v angličtině mluvit před třídou. O mé nervozitě v podobě klepání rukou a hlasu,neschopnosti očního kontaktu apod. se rozepisovat nebudu, ale věř mi, že nás takových nervózňáků běhá po světě neskutečná spousta. S nervozitou je to boj na dlouhou trať stejně jako se získáváním sebevědomí.Moc ti fandím, aby se ti v tom dařilo čím dál lépe. Určitě se to bude odrážet i ve tvých článcích, což podpoří spoustu z nás, tvých věrných čtenářek blogu. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle je ale úplně přesně jak bych svůj problém popsala,přesně ! Už tolikrát jsem kvůli tomu měla problémy ,zbytečně jsem se nervovovala a stále mě to trápí...a také ses tím pokouším něco udělat. Přeju nám oboum ( a ostatním ) hodně štestí a nervů :D

    OdpovědětVymazat
  4. P-Ř-E-S-N-Ě

    Super je, že paradoxně, i přesto, že na vejšce jsou lidi o dost inteligentnější a teoreticky mají teda víc důvodů se někomu smát, když udělá chybu, za ten rok a půl na univerzitě jsem ještě nezažila, že by se v hodině někdo někomu vysmál kvůli tomu, že řekl něco špatně.
    A mám to stejně jako ty, ale tento semestr jsem se zapsala na techniky politického přednesu, kde zkrátka před třídou mluvit musíme (a to i v jiných předmětech) a vidím, jak moc jsem se v tomhle směru za poslední rok změnila. Dřív jsem se bála říct byť jen jediné slovo ve třídě a teď se klidně v hodině hádám s učiteli i spolužáky a nemám s tím (téměř) žádný problém.

    Držím moc palce :)

    OdpovědětVymazat
  5. k tomuhle můžu napsat jen DĚKUJU, nemám slov, strašně jsi mi pomohla.

    OdpovědětVymazat
  6. to není všeznalost s přebujelým egem, to je jen normální zdravé sebevědomí, ke kterému nás bohužel v těch školách neučili...

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD