co je nového? / září, říjen 016

11. listopadu 2016


Letošní podzim sice ještě oficiálně neskončil, já ale, kvůli pohledu, co se mi naskýtá z okna, ten pocit bohužel mám. Barevné (a ano, tak kouzelné) listy střídají holé větve a ano, předešlé ráno byly ty větve dokonce pokryté sněhem.
Nevím, mám pocit, jako bych si ty sladké podzimní dny ani nestačila pořádně užít. Ono ale, přiznejme si, v mém případě toho podzimního času nebude nikdy dost.

Zapomněla jsem vám ale přes všechno to nové, co se v mém životě událo, přes všechny ty změny, napsat, jaké ty mé měsíce září a říjen vlastně byly. Ono tedy, shrnula jsem je nevědomky v posledních článcích, ale jelikož mám ráda, když se můžu zpětně na mé uplynulé měsíce podívat a vybavit si, jak jsem se zrovna v tu dobu měla, takové malé shrnutí udělám.

ps. A jelikož - jak už jsem psala o pár řádků výše - jsem dva předešlé měsíce shrnula hodně v předešlých článcích, shrnu dnes všechny ty novinky hlavně fotkami.

Tak tedy...

přestěhovali jsme se do Stověžaté.



začala jsem chodit na vysokou.



a k tomu se váže....

poznala jsem nové lidi.
(ano, já - introvert a seznamování se a trapných "small talk" konverzací děsící se člověk)


začala jsem se učit čínštinu.



propadla jsem antikvariátům.
(a zároveň touze mít jednou obrovskou knihovnu, na kterou budu moct pyšně ukázat a říct - ,,ano, to všechno jsem přečetla."



blog oslavil 2 ROKY. hurá!


udělala jsem si řidičák na auto.
(to znamená výlety na Šumavu, roadtripy bez cíle a ano, znamená to i to, že někdy - jako jeden z mála členů rodiny, co na rodinných setkáních nepije - odvážím rodinu domů)


našla jsem si práci.
no a nejlepší na tom je, že...
je to práce v KNIHÁCH!


poprvé jsem byla sama v galerii.
(ale o tom jsem vám už taky psala)


v okolí naší školy jsme našli úžasnej les. hotová oáza klidu.
(a ta podzimní procházka, kdy jsme se během čekání na sociologii procházeli sluncem zalitou krajinou a najednou měli pocit, že jsme tam doma - u nás na Šumavě, ta byla prostě boží.)



vrátila jsem se zpátky do sladkých dětských let.
(alespoň na jedno odpoledne)



s Milým jsme oslavili PRVNÍ společný rok.



ostříhala jsem si vlasy.
(zase)



stal se mě kavárenský povaleč.
(aneb kávy není nikdy dost, no ne?)



(naprosto) jsem si zamilovala podzimní Prahu.







Letošní podzim je jedna velká změna.
Je tolik věcí, co jsou pro mě naprosto nové a trvalo mi delší dobu, než jsem si na ně zvykla. Pak jsou tu ale ty věci, které jsem za své přijala celkem snadno a rychle. Takové změny, které jsou příjemné a člověk nemá důvod se jim bránit. Jednou z takových změn je třeba možnost kulturního žití. Tam u nás, kde je vrcholem roku maturáková sezóna a na klasiku se do divadla chodí jen s otráveným obličejem, protože tohle je přece nuda, my bychom radši do kina, je Stověžatá obrovskou (a pro mě víc než příjemnou) změnou. Možnost tolika výstav, kulturních akcí, návštěv muzeí a kin, kde dávají nevšední filmy.. hrozně si to užívám. A sama sebe čím dál častěji přistihuji, že dávám peníze radši do takových akcí, zážitků, které mi něco vnitřně dají a určitým způsobem mě obohatí.

Když se nad těmi posledními (a zároveň prvními měsíci podzimu) zamyslím, popsala bych je jako měsíce procesu. Mého vnitřního procesu, změny, kterou všechny ty věci kolem odstartovaly. Neříkám, že se měním kompletně od základů a že jsem naprosto jiná, než jsem byla předtím. Spíš cítím, jak mě to všechno posouvá dál, dělá ze mě člověka, který ví víc, který se snaží uspět a zároveň hledá sám sebe a to, co ho skutečně baví.
Jo, vím, že je mi necelých dvacet a na takový věci mám ještě čas, měla bych si užívat a další takové řeči, co se mile rády říkají nad sklenkou alkoholického čehosi, zakončené větou jako jsi mladá, tohle můžeš dělat až ti bude ...
No, znáte to.

Ale já už nějaký ten pátek dělám věci podle sebe a nějak zvlášť se neohlížím po tom, co na to říkají ostatní. 
Dělám věci tak, jak je cítím. I když je to asi někdy úplně špatně a jediné dobré, co z toho všeho vyplyne, bude zkušenost nebo ponaučení, ale i takový věci jsou třeba. Možná dokonce víc než ty jiný.

Žiju.
A snažím se žít tak nejlíp, jak umím.

Jak že se to říká?
Jo, naplno.

3 komentáře

  1. Jééé, Vršovice, to Ti tolik závidím. Nejhezčí pražská čtvrť.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezké fotky!
    Ať je s milým těch let ještě spoustu! :)
    MagicBeautyLife

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD