sedmnáctý listopad

19. listopadu 2016


17. listopad

Jeden z těch dnů, na který bychom my - a teď mi prosím promiňte slova znějící tak uměle -, občané českého státu, rozhodně neměli zapomínat. Měli bychom si uvědomit, že tento den, letos připadající na čtvrtek, není jen dnem volna a příležitostí ulít se ze školy. Není to den, kdy bychom měli být naštvaní, že má většina obchodů zavřeno (protože ano, samozřejmě, my to ten den bez možnosti nakoupit si, jen horko těžko přežijeme....) a nebo že tramvají se dnes na Národní třídu asi nedostaneme. Neměli bychom tenhle den strávit poleháváním u televize, ale činností, která nám tento den, který se do našich dějin tak důležitě zapsal (a to rovnou dvakrát), náležitě připomene. Zavzpomínat a uvědomit si, že svoboda, kterou jsme v roce '89 získali, rozhodně není samozřejmá a něco, na čem bychom nemuseli dál pracovat. Uvědomit si, že každý z nás by měl především začít sám u sebe. Přestat nadávat na všechno kolem a snažit se pochopit. Nebo ne tak pochopit, ale respektovat. I když přiznávám, některé věci se respektují velmi těžko.

Nechci tu ani tolik rozebírat naši aktuální politickou situaci nebo to, co se ve světě děje. Nechci kázat ani nikomu nutit své vlastní názory a přesvědčení. Chci vás jen touto formou poprosit, abyste nezavírali oči před tím, co se vám nelíbí. Protože to není to, co nechceme vidět, ale to, co se vidět bojíme. Nebuďme neteční a zajímejme se o to, co se kolem nás děje. Čtěme. Čtěme tolik, abychom rozuměli co nejvíce věcem. Buďme otevření. Otevření názorům druhých - i když to zrovna nebudou takové názory, které sdílíme. Mějme se rádi (i když to zní jako strašně otřepaná a trapná fráze, na lásce doopravdy záleží). 

Je tolik věcí, které se mi během čtvrtka honily hlavou.
Cítila jsem strach. Zvláštní nervozitu, která měla původ kdoví kde, zaručeně ale vím, že byla přítomna. Když jsem se prodírala davem na Národní třídě, na jednom z míst, kde se před lety ona demonstrace konala, cítila jsem vzpomínky. Cítila jsem nostalgii navzdory tomu, že jsem se toho před lety samozřejmě neúčastnila - a to z jednoho prostého důvodu - nebyla jsem ještě ani na světě.
Pokládajíc svíčku mezi stovky dalších, pozorujíc vlajky české, tibetské, míjející průvod satirických masek a procházejíc postupně celým centrem Prahy, jsem cítila ještě něco. 
Hrdost, že jsem Češka.

Najednou jsem totiž byla ráda, že jsem toho součástí. Součástí společnosti, která se ještě umí semknout a držet při sobě. Víceméně.


A jelikož jsme si ten Den boje za svobodu a demokracii chtěli připomenout po svém, naplánovali jsme si návštěvu galerie DOX, konkrétně - jak už vám asi všem došlo - výstavu HAVEL.


 A já byla nadšená.
Celý ten soubor fotografií a textů, které je provázely, mě donutily se zamyslet. Zamyslet se nad věcmi, o kterých jsem vám zčásti psala o pár řádků výše. 
Nechat na sebe přenést z fotek přímo tryskající euforii, kterou po zvolení Václava Havla prezidentem celý národ oplýval. Vzpomenout si, jak silnou osobností tenhle člověk vlastně byl a ... vlastně se tím vším jen nechat na chvíli unášet. Potichu, protože slova ani nebyla potřeba.

ps. A ano, abych nezapomněla - taky si do seznamu to read přidat některá z Havlových děl.




Přímo v galerijní kavárně jsme si pak dali výborný dortík a kávu, v obchodě koupili pár pohledů (ostatně jako to dělám u všech výstav, které navštívím) a pak pokračovali směr Národní třída.
A dál, dál už to znáte.



1 komentář

  1. Můj 17. listopad jsme skoro celý prožila na Národní u stánku kde jsem sdílela spoustu názoru a poznala i mnoho zajímavých lidí. Libí se mi tvůj názor a já si myslím že si málo lidí hlavně mladých lidí neuvedomuje že svoboda není zadarmo. Jinak na výstavě jsme byla taky a moc se mi líbila.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD