16. října 2016

,,Vzpomínáš si? Vzpomínáš, jaký byl poslední letní a hned nato první opravdový podzimní den?"
Jistěže si vzpomínám. Takové okamžiky se mi v hlavě uchovávají až nepřirozeně dlouho. Vybavuje se mi jejich vůně, jejich barvy, pocity. Někdy i s velkým odstupem vzpomínám například na to, jaký byl ten podzim před třemi lety (a můžu vám říct, že opravdu krásný, jeden z mých nejmilejších) a s kým jsem tehdy trávila poslední letní večery. Vzpomínám si na kaštany, huňaté šály a kavárny, které máme v našem maloměstě. S láskou vzpomínám na procházky Hůrkou, která je na podzim opravdu krásná. Vybavuje se mi láska, přátelství a spousta tepla. Tepla, které se člověku rozlévá celým tělem až ho nakonec zaplní celé - štěstí.

S odchodem léta a příchodem podzimu se ve mně probouzí jakási nostalgie. Nostalgie křížená s příjemnou melancholií. Ne smutkem, který by se vám zabředl až do morku kostí, mám na mysli takový ten pocit ospalého mlhavého rána, kdy venku prší a vy to celé pozorujete z příjemného tepla domova, s čajem v ruce. Podzimní melancholie, při které se mi vybaví Haruki Murakami a horká káva v Čítárně.

Letošní přelom léto - podzim byl ale vskutku kouzelný.
Poslední letní den jsme s Milým strávili ve Stromovce. Jen v lehkém svetru a teniskách jsme se procházeli parkem. Já - každou chvíli se zastavujíc a hledajíc první kaštany, on - trpělivě čekající a nesoucí batoh, do kterého všechny ty své podzimní objevy střádám. Fotím. Na krku mám tátovo analog, v papírovém kelímku horkou kávu a na tváři úsměv. A pak, pak už jen sedíme pod jedním ze stromů a povídáme si. Povídáme si a pak zase chvíli mlčíme. Tak jak je to u nás normální. Je nám dobře. A já najednou cítím, že tohle je ten poslední letní den. Navzdory všem datům. Pomalu ale jistě na mě dopadá nostalgie a já právě tam, v parku uprostřed Prahy, myslím na to, jaké letošní léto bylo. Myslím na to, jak moc jsem se na začátku roku 2016 všech těch změn bála a hele - najednou jsem tu a všechno, co jsem chtěla, se mi vlastně splnilo (ťuk ťuk).

První letošní podzimní den se mi vybavuje úplně přesně.
Byla jsem doma sama. Všichni mě blízcí byli zrovna na víkend v Maloměstě a já neměla s kým být. Ne že by mi samota vadila a neuměla jsem si jí patřičně užít, ale byl zrovna otevřen Veletržní palác a v něm veškeré expozice zadarmo. Nejdřív mi přišlo hloupé jít na výstavu sama, ale pak jsem samu sebe přesvědčila, že to může být vlastně docela fajn. A tak jsem nos zachumlala do šály, do batohu si s sebou přibalila knihu (na cesty mhd - pokud tedy zrovna není nechutně přeplněné a čtení je v tu chvíli to poslední, na co máte pomyšlení) a mohlo se vyrazit.
Přes počáteční rozpaky jsem si to najednou začala strašně užívat. Měla jsem čas a klid vychutnat si všechno to umění, patřičně se do něj ponořit. Hledat smysl (a nakonec u některých z děl smutně shledat, že mi jejich smysl jaksi uniká), dívat se. 
Při odchodu jsem si ještě v krámku dole koupila pár pohledů s obrazy, které jsem před malou chvílí viděla (téměř vždycky to tak dělám) a které mi utkvěly v paměti (moji milovaní Klimt a Schiele!), v sekáči kousek od Veletržního paláce si koupila tričko a kalhoty dohromady za 40 Kč a spokojená jsem nasedla na tramvaj jedoucí zpět.
A co dál? Dala jsem si tu nejlepší bagetu a cappuccino v Bageterii, na místě u okna jsem střídavě sledovala do deště se halící město a četla si. 
No a nakonec, nakonec jsem celý ten skvělý den zakončila vanou s vůní máty a pomeranče, svíčkami a opět - čtením si.

A jak jsem tam tak ležela v té pěně, za sebou tak skvělý den, došlo mi, že jsem vlastně podzim přivítala jak nejlíp jsem mohla.

3 komentáře

  1. Krásný den, vskutku. Také bych nějaký takový teď potřebovala.

    OdpovědětVymazat
  2. To je tak krásně napsaný, i já mám ráda si někdy takhle o samotě vyrazit třeba za uměním, nebo jen tak na kafe do kavárny. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Safra, tenhle článek mi zrovna udělal náramně dobře. Potřebovala jsem něco přesně takového, jednoduchého, leč povzbudivého. Děkuju. Tuze.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD