16. září 2016

Psaní pro mě vždycky bylo určitou formou terapie, útěchy. Psala jsem nejvíc v obdobích, kdy mi nebylo zrovna nejlíp. Pamatuji si na léta, kdy byl trapas na veřejnosti přiznat, že si píšete deník. Automaticky vás to zařadilo do kategorie "trapné, směšné, dětinské". Dodnes si pamatuji ty úšklebky a udivené tváře, když jsem tedy někde přiznala, že si deník píšu a - dokonce - je to jedna z mých nejmilejších činností.

Štosy a štosy sešitů, přeplněné slovy - mnohdy zmatenými a nejdoucími přečíst. Psala jsem v afektu, psala jsem přes slzy, psala jsem kdykoliv, kdy jsem potřebovala dát průchod svým emocím a lidově řečeno - dostat to ze sebe.

Teď taky píšu, ale ne zas tolik, jako dřív.
Tak si říkám, že to ještě není zas tak strašný. Dalo by se skoro říct, že bych podle četnosti záznamů do deníku mohla odvozovat svůj aktuální psychický stav. Téměř.

V poslední době hodně přemýšlím. Co se sebou, co se svým životem. Jak mu dát ten správný směr. V noci občas nemůžu spát a převaluji se ze strany na stranu, v hlavě podivné myšlenky, mísící se se vzpomínkami, nenaplněnými touhami a obavami. Všechno se to najednou spojuje do podivuhodných souvislostí a někdy - dokonce - to začíná dávat smysl.
Často se pak zpocená budím a jediné co v tu chvíli potřebuji, je sklenice vody a ujištění, že to celé byly fakt jenom sny.

S příchodem do Velkoměsta jsem znovu začala chvílemi pociťovat ten mně už tolik známý pocit méněcennosti. Nízké sebevědomí a potřeba hned teď utéct. Někam daleko a pryč od všech lidí.
Úzkost.

Kolem nás je tolik společenských tlaků, které jsou na nás vyvíjeny, aniž bychom si to vlastně připouštěli a byli si toho vědomi. Možná budu znít teď jako stará bába, ale doba se tak neuvěřitelně zrychluje, že pomalu zapomínáme, co je ve skutečnosti důležité.
Že to nejsou věci ani to, jak kdo vypadá. 

Jak jsem psala, hledám cestu. Snažím si mezi tím vším, co nám okolní svět nabízí, najít svůj vlastní směr. Abych to byla skutečně já a hlavně - nebála se taková být. Nebála se, co řeknou na má rozhodnutí ostatní, žila svůj život naplno a tak, jak opravdu chci.
Někdy se bojím. Jako každý jiný člověk mám taky svá přání a touhy, věci, kterých chci dosáhnout. Ale čím jsem starší - a ano, opět zním jako stará bába - zjišťuji, že jediné, co opravdu chci, je být šťastná.

Nevím, kde budu za rok, za dvacet let nebo třeba jen pozítří. Plánovat mě baví, ale zároveň si užívám kouzla okamžiku. Že žiju teď a tady a na tom jediném doopravdy záleží. Prožívat věci na sto procent a nebýt myšlenkami jinde. Minulost, budoucnost. 
Musíme žít teď, aby tyto dvě kamarádky za něco stály. 

A tak si teď vychutnávám páteční odpoledne, kdy se konečně trochu zatáhlo a já mohu sedět na balkoně, aniž bych se během pár minut spálila. Je před deštěm, cítím vůni čerstvě vypraného prádla a mátového čaje s citronem, který jsem si udělala. Na sobě mám jeho svetr a vlasy jen tak ležérně sepnuté v drdolu.
Připomíná mi to (konečně) podzim a tak jdu dovnitř, abych ven vyndala jeden z těch svícnů ve tvaru dýně, kterými rok co rok s nadšením plním celý byt. 

A tak si (zas a znovu) uvědomuji, že ke štěstí stačí doopravdy málo.
(A taky to, že psaní je pro mě opravdu takovou malou oázou. Tak mi to moje vypisování se prosím omluvte - i když... vy už jste stejně asi zvyklí.)

1 komentář

  1. Aničko, na tvůj blog jsem narazila včera úplně náhodou a od té doby z něj nemůžu odtrhnout oči! Jsem nemocná, takže ležím doma (na stejným žlutým gauči, jako máte doma, hehe :)) a čtu a čtu. Ve spoustě věcí mi mluvíš z duše (o samotě, psaní jako formě terapie, pocitech méněcennosti, povrchnosti některých lidí atd.), když jsem se dostala až k tvému článku o Anglii, nostalgicky jsem zavzpomínala na místa, kterými jsem se minulý semestr procházela i já, a začala jsem se těšit na ta nová, která nás čekají při listopadové návštěvě. Je to pro mě takový balzám na duši, zvlášť když to píše tak mladý člověk (říká "stařena", který je 26 :))) Jsem ráda, že existují blogy, který mají opravdu nějaký smysl (a třeba mě to znovu nakopne víc rozjet ten svůj).
    Ať se ti v Praze líbí čím dál víc, je to tu prima :)
    Měj se krásně,
    M.

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD