8. září 2016


Je to už týden, co jsme v Praze nastálo. A už po těch pár dnech mé srdce zaplesalo po lesích a hájích, kterými je mé doma - tam u nás na vesnici - obklopeno kam se jen podívám. Zaplesalo po čerstvém vzduchu a mlze, která se rozespale válí po polích. Stýská se mu po večerech, kdy může na jasné obloze sledovat hvězdy a pak, s klidem, usnout u dokořán otevřeného okna.
Prostě a jednoduše, začalo se mi stýskat.
Ne že bych si ten městský život neužívala. Zamilovala jsem si cesty tramvají, kdy mi skrz otevřené okénko vítr čechrá vlasy a já mezitím pozoruji ten ruch kolem. Nechávám se inspirovat lidmi, architekturou, všedním životem. Nutí mě to přemýšlet, co můžu dělat jinak a líp. Město mě nutí zamýšlet se nad sebou. Nad tím jak žiju a jestli zrovna tenhle způsob je ten správný. Nutí mě dělat kompromisy a umět si vybrat.
Zamilovala jsem si Antonínovo pekařství, které máme téměř přes ulici a kde jsme s Milým výbornou snídaní oslavili náš první společný rok. Stále se nemůžu nabažit našeho balkonku (z kterého se mimochodem začíná stávat spíš taková malá botanická zahrada), knihoven, které jsou opravdu téměř na každém rohu, večerní Stověžaté, která je jedním slovem dokonalá. Pomalu ale jistě poznávám nové lidi, kteří mě tím, jací jsou - opět - neuvěřitelně inspirují. (I když jsem stydlín a z prvních schůzek mám vždycky trochu strach. Většinou samozřejmě nesmyslně.)

Abych se ale vrátila k původní myšlence a tou je, že mi chybí příroda.
S Milým jsme se rozhodli  udělat si výlet na Divokou Šárku. A upřímně... vzalo mi to dech. A já měla alespoň na malou chvíli pocit, že jsem se vrátila tam k nám, domů.

1 komentář

© be at peace, not in pieces. Design by FCD