ráno

3. července 2016

Vstávám. Otvírám oči a náhle mě oslepuje zářivé světlo slunečních paprsků, které prosvítají skrz bílé závěsy. Pohladím Milého - ještě spokojeně oddychujícího - po tváři, na které mu už raší několikadenní strniště. Znovu a znovu si uvědomuji, jaké štěstí mám, že se mohu každé ráno probouzet právě vedle něj.
Sejdu po schodech dolů a jdu si udělat k ránu neodmyslitelně patřící kávu - nemám ale na mysli tu silnou, takzvaného turka. Miluju takové ty typické kávičky, s velkou dávkou mléka a sladké pěny - nejlépe ještě posypané skořicí.
Nechám kávovar dělat svou práci a odcházím k oknu. Velká dvojitá francouzská okna, která jsem si vždycky přála. Dvojitá proto, abych mohla do mezery mezi nimi dát květiny. Malé rostlinky v těch přírodních hnědých květináčích, přesně ty mám na mysli.
Odhrnuji závěsy a jen v dlouhém volném tričku a kalhotkách vycházím na balkón. Paprsky mě jako na přivítanou do tohohle krásnýho letního rána pohladí po tváři a já se neubráním úsměvu. Malý dřevěný stolek a dvě židle, které jsem si jako jednu z prvních věcí koupila v Ikee. K tomuto balkonku neodmyslitelně patří. Bez toho by to prostě nešlo, o tom jsem byla přesvědčená už při první návštěvě. Ráda si tu čtu, sděluji své myšlenky nažloutlým stránkám deníku a nebo - nebo se prostě jen tak dívám kolem sebe. Do ulice, která není ani moc hlučná, ani moc tichá. Takový zlatý střed řekla bych. Po pravé straně mám výhled na malý park, který mám z domu opravdu tak minutu nebo dvě chůze. Po straně levé vidím dalece se táhnoucí ulici, kterou na samém konci zdobí velký kostel ve funkcionalistickém stylu.
Ze stolku odnáším nádobí a hrnky od čaje, které tu zbyly ještě ze včerejšího večera. Seděli jsme tu dlouho, během letních večerů si to člověk může ještě dovolit. Seděli jsme tu, povídali si a taky jen mlčeli. Nevadí nám to, ticho mezi námi není tíživé a trapné, naopak vyjadřuje určitý klid, kdy si každý z nás přemýšlí o něčem svým a zároveň jsme u toho spolu. To ticho sdílíme.

Kávovar dovařil a já si jdu pro tu celým bytem vonící kávu.
Pořád tomu nemůžu uvěřit. Štěstí, kterého se mi dostalo.

6 komentářů

  1. An, to šťastie ti prajem z celého srdca... píšeš krásne, pokračuj...

    Mirabelle

    OdpovědětVymazat
  2. Aničko, smím-li tě tak oslovit, tvé články už nějakou tu dobu čtu a upřímně, miluji je. Miluji, jak dokážeš i z každé maličkosti udělat něco podstatného a jakou z toho máš radost!
    Přeji Ti jen to nejlepší, štěstí na lidi, které máš kolem sebe, tak podstatné zdraví a pohodu, která je popsána v tomhle článku.
    Těším se na další článek! :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak tohle bylo naprosto úžasný! :) Jestli to píšeš opravdu z vlastních zkušeností, tak jsem šťastná za tvoje štěstí :)

    OdpovědětVymazat
  4. Krásně popsané. :) Takové milé, hezké, obyčejné věci a jak je to nádherné. Někdy si to lidi zapomínají uvědomovat.

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  5. Krátké, ale tak dokonalé.
    Mám pocit, že jsem ti na blog ještě nikdy nepsala, a tak toho teď využiji a složím velkou poklonu. Baví mě tvé krásné inspirativní články. Jsou pro mě motivací a i koutkem něčeho uměleckého, jen tak dál!

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD