stereotyp

19. července 2016

A já už prostě nutně potřebuju změnu. Rozbít stereotyp posledních dvou měsíců a zase žít. Protože z tohohle způsobu života jsem už trochu unavená, abych vám pravdu řekla.

Potřebuju zase najít samu sebe.
Poskládat zpět všechny dílky mé osoby, které se roztrousily někde mezi prací, autoškolou, zařizováním bytu a spousty jinými nezbytnostmi, a udělat z nich zas jedno velké a kompletní JÁ. Fungující a plné energie, chrlící nápady, jezdící křížem krážem kolem světa (poslední měsíce teda spíš jen napříč republikou), milující život a s ním všechno, co mi přináší.

Znovu a znovu se snažím objevit to něco, co se vždycky na nějaký čas ukáže a pak - ve chvílích nepozornosti - se zase nečekaně vytratí.
Člověk totiž na tom pozitivním myšlení a přístupu k sobě samému a tím pádem i k ostatním musí pracovat. Pozitivní přístup není něco, co náhodou najdeme, pomyslně to lapíme, schováme hluboko do útrob naší duše a pak už s tím nemusíme nic dělat. Nemůžeme čekat, že bude nerušeně fungovat dál, když ho nebudeme opečovávat a udržovat. Tak to bohužel nechodí (i když by to byla možnost nejpohodlnější, co si budeme povídat).

Píšu.
Místo počítače a jeho bíle podsvícených kláves však otevírám deník a s horkým černým čajem s citronem se snažím všechny své pocity předat deníku. Mému příteli při černočerných nocích, příteli, který je tu vždycky a hlavně - hlavně vždy s otevřenou náručí a pochopením.
Píšu náruživě, kolikrát po sobě slova ani nepřečtu, ale to není důležité. Popsané stránky mě totiž určitým způsobem uklidňují. Jako by se všechno, co mě trápilo, přesunulo právě na ně a tím pádem ulehčilo mě samotné.
Pravidelně pak po těchto večerech usínám s naprostým klidem.

Potřebovala bych odjet do přírody. Klidně na měsíc. Vypnout si telefon, internetové připojení nechat někde daleko za sebou, místo něj si vzít s sebou nejméně tři knihy, spoustu jídla v konzervách - jako jsme si vždycky kupovali s tátou, když jsme jeli na týden na Šumavu -, na nohy si obout tenisky a objevovat.
Nechat si nos spálit sluníčkem, válet se v trávě (a na chvíli zapomenout na klíšťata, která číhají na každém druhém trsu), za letních večerů se v už opuštěném rybníce koupat nahá (a kdybych kouřila, tak si pak na břehu vychutnat cigaretku) a na kole jet domů.
Tohle všechno jsou moc krásný představy a já opravdu před začátkem prázdnin věřila, že by to takhle mohlo reálně vypadat. Bohužel jsem si ale opět musela určit priority a tou nejhlavnější jsou momentálně peníze. A peníze znamenají dopoledne strávená v práci a prospalá odpoledne.

Ale nestěžuju si.
Jo, občas samozřejmě Milému zakňourám nějakou tu poznámku ve smyslu že spolu vůbec nejsme, že jsem to chtěla tak a tak, že bych nejradši někam odjela a tak dále. Ale taky vím, že tyhle měsíce jsou jen takovým nutným zlem předcházejícím těm skvělým časům, které nás od konce srpna čekají.
A já si přeju jen jediné - aby ty zbývající dny do konce osmého měsíce rychle utekly.
A taky mě napadá, že je to vlastně poprvé za má školní léta, co si přeju, aby byl konec prázdnin.
(.... Možná taky díky tomu, že pro nás - vysokoškoláky - končí prázdniny až začátkem října?!?)

1 komentář

  1. Teda já naprosto zdílím tvůj pocit. Jediný rozdíl je v tom, že sebe samu hledám už od loňského roku. Myslela jsem si, že když jsem překonala myšlenky na sebevraždu a vyhrabala se z depresí, všechno půjde líp a zvládnu to. Hodně mi v tom pomáhá škola, na kterou jsi chodila 4 roky a proto se moc těším na druhák. Tak moc si přeji aby už prázdniny skončily, jsem doma s mamkou a bráchou, rodina se rozpadá (doslova) kamarádka bydlí v Lokti (jiné skutečné kamarády nemám, jsem introvet). No vypsala jsem se až moc. Každopádně skvělý článek a ať to rychle uteče!

    OdpovědětVymazat

© ANNA. Design by FCD