Co je nového? / červen

6. července 2016

Červen.
První ze čtyř měsíců volna. Měsíc, který byl plný změn a zároveň takovým velkým vydechnutím po tom všem šílenství, které se poslední týdny školy odehrávalo.
Když už o té škole mluvíme, mám pocit, jako by to byl nejmíň rok, co jsem tam byla naposledy, co jsem odmaturovala. Přitom je to opravdu jen pár týdnů.
No, co si budeme povídat, ne každý čas utíká stejně. Takový týden na Šumavě s Milým, kde jsme byli hned ze začátku června, utekl mnohem rychleji než jeden z těch milionu týdnů školních, kdy jsem si už v pondělí ráno nepřála nic jiného, než aby bylo už zase páteční odpoledne.

Dnes vám tedy jako už tradičně napíšu pár řádek o tom, jaký ten červen byl.

"čistka" šatníku
Konečně jsem se k tomu odhodlala. 
Udělala jsem si dvojitý kafe, na Spotify si pustila jeden z těch happy playlistů a dala se do toho. Přes počáteční nechuť jsem to nakonec zvládla a ze svého šatníku vytřídila spoustu věcí, které už nenosím. Bylo to těžké, co si budeme povídat. Pořád na mě číhalo spoustu kusů oblečení, které jsem už sice roky neměla na sobě, ale mám k nim určitou citovou vazbu a při pohledu na ně se v mé hlavě rozsvítí výstražný majáček s nápisem "co když to ještě někdy budeš chtít nosit".
No, v takových chvílích nezbývá nic jiného než použít racionální myšlení, nějaké citové vazby odsunout do pozadí a říct si, že tenhle červený svetřík koupený před rokem v sekáči už opravdu nosit nebudu. Důvod? Neměla jsem ho na sobě právě skoro ten rok a podle rad ve všech možných módních časopisech bychom se právě takových kousků měli zbavit.
(A taky je důležitý sáhnout si do svědomí, vzpomenout si, kolikrát jsme si takhle nějaký kousek, kterého už jsme se chtěli zbavit, schovali, a kolikrát jsme ho pak doopravdy měli na sobě, ehm).
A tak jsem udělala dobrou věc, velký pytel s vyčleněným oblečením (a dokonce i se dvěma páry bot) jsem pečlivě zavázala a odvezla do sběrného koše pro charitu. Dala jsem to oblečení lidem, kteří ho potřebují mnohem víc než já.

nejlepší týden volna na Šumavě
Jak jsem psala již o pár řádek výše, hned začátkem června jsme s Milým strávili týden na Šumavě. Týden volna, kdy jsme krom tady a teď neřešili nic jiného. Byli jsme to jen my dva, chalupa a všechny ty šumavské lesy kolem.
Tak je mi nejlíp.

Odkaz na samostatný článek tady


30 hodin
Za prvních čtrnáct dní jsem v autobuse nebo ve vlaku směr Praha strávila něco kolem třiceti hodin
Třicet úmorných hodin, které jsem se snažila vyplnit něčím alespoň trochu smysluplným.
Nebo jsem se o to spíš pokoušela.
Po pár dnech jsem všechny pokusy o čtení nebo poslouchání hudby vzdala a pasivně se jen dívala z okénka a přála si, abych už byla konečně na místě. 
Tyto cesty ale měly svůj důvod a díkybohu byly taky všechny úspěšné. 
Janči přijímačky, Jakubovo zápis na vysokou školu, prohlídka bytu. Všechno se to vyvedlo a já měla radost, že ty cesty do Stověžaté nebyly zbytečné.

začala jsem pravidelně chodit do práce
Střední skončila a mé plány po ní byly jasné.
Před rokem jsem si (možná trochu naivně) myslela, že se po střední sbalím a budu celé čtyři měsíce cestovat. Nevím kde jsem to žila nebo co jsem si myslela, ale realita je bohužel trochu jiná.
Věci se mají tak, že vstávám pět dní v týdnu ve 4:15 a následně trávím sedm hodin v práci. Prvních pár dní jsem po příchodu domů při všech činnostech usínala a nakonec jsem usoudila, že bude asi opravdu nejlepší jít si lehnout. Co na tom, že jsou teprve tři hodiny odpoledne. Hodinka nebo dvě mě snad zmátoří....
Po hodině jsem se probouzela s třasem celého těla a neschopností určit, co je právě za den a -nedejbože - kolik je hodin.
Po dvou týdnech se to ale díkybohu zlepšilo a já jsem už po práci schopna normálně fungovat. 

Člověk si ale hodně věcí uvědomí. Například že věci opravdu nejsou zadarmo, že vlídné slovo a úsměv dokáží udělat hodně a že práce s lidmi je opravdu jedna z nejtěžších.

konečně jsem se odhodlala k ostříhání ofiny
Tolik let jsem o ní tajně snila. "Jako" jsem si to zkoušela, všelijak jsem si přendavala vlasy, abych viděla, zda by mi to slušelo či ne.
A jelikož mám ráda změny a rok co rok vždycky nějakou potřebuju - pravidelně s nějakou takovou změnou končí nebo naopak začíná nějaké mé další životní období - jsem si řekla, že teď je ten pravý čas.

Ofinu tedy slavnostně mám a řeknu vám, začátky s ní byly těžké.
V prvé řadě si zvyknout, že ty vlasy na mém čele tam opravdu patří, přežít prvních pár dní, kdy byla ofina ještě neforemná a trčela všemi směry, přežít dny, kdy jsem se pozorovala v zrcadle a najednou pochybovala, zda to opravdu byla dobrá volba a nakonec - nakonec se naučit ofinu všelijak zasponkovat - protože doma mám nejradši drdol, ve kterém mám všechny vlasy stažené a nikde mi nic netrčí.

Ale společně jsme to všechno zvládly a myslím, že teď už jsme celkem kamarádky.


začala jsem fotit na analog
Proč?
Protože focení na Polaroid je pěkně drahá sranda. Je to krásný, fotky ze všech těch výletů a důležitých událostí, při kterých jsem Polaroid měla u sebe, mám pečlivě založené ve fotoalbu. Ale dávat za osm fotek něco kolem šesti stovek...
Tak jsem hledala nějaké jiné možnosti a vzpomněla jsem si na tátu s dědou, kteří všechny ty důležitý momenty fotili na film. Ve své době ani neměli jiné prostředky, to je pravda, ale sama vím, jak ráda se dnes k těm fotoalbům plných fotek z mého dětství vracím.
A tak jsem tátu poprosila o půjčení právě onoho foťáčku, kterým je zdokumentovaný téměř celý můj dosavadní život a začala fotit na film.


máme byt!
Všechno se to seběhlo strašně rychle. 
Jeden den jsme narychlo odjížděli na prohlídku, v 18:00 jsme procházeli bytem ve čtvrtém patře, já v očích úžas a někde uvnitř sebe malý hlásek, našeptávající mi "to je on, to je přesně to, co sis přála"
Za dalších 20 hodin jsme podepisovali smlouvu plni nadšení, že tenhle skvělý byt bude už brzo opravdu "náš".

Opět, samostatný článek o bytě tady
P.S. Nemusíte se bát, určitě to není článek poslední, hihi.


přečetla jsem dvě velké knihy
Knihy, které mají dohromady téměř tisíc stránek.
O první z nich už recenze vyšla (tady), na druhou se můžete těšit co nevidět!

naučila jsem se pít vodu s citronem (konečně!)
Všelijaké šťávičky, minerálky, slazené vody.
Všechno se to snažím omezit a nahradit vodou. Naučila jsem se pít brčkem, pořídila jsem si pěknou lahev, na doma obří sklenici - a začala jsem se snažit.
Pila jsem totiž málo a když už, tak to bylo jen kafe nebo čaj. Takže nic moc zdravého.

Teď ale už druhý měsíc zvládám pít převážně jen vodu (s citronem) a musím říct, že je to super!
(Aby nedošlo k nedorozumění - kafe nebo černého čaje s citonem jsem se ale vzdát nedokázala - a zatím to ani nemám v plánu)


Jo a málem bych zapomněla - pamatujete si na tu žlutou sedačku, o které jsem se nadšeně zmiňovala už ve dvou článcích?
Tak ji (díky mému skvělému tátovi a předčasnému dárku k narozeninám) konečně mám, třikrát hurá!

6 komentářů

  1. Musím říct, že ta ofina ti fakt hrozně sluší! :)

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  2. S ofinou jsi krásně roztomilá a na další článek o bytu se moc těším.
    Měj se krásně!
    El.

    OdpovědětVymazat
  3. Gratuluju k 'čistce' šatníku! Já to pořád oddaluju a doufám,že ty věci, které nenosím, sami odpochodují a já si toho nevšimnu. Protože opravdu nemám srdce je vyhodit.
    Taky gratuluju k 'vašemu' bytu a k tvé vysněné žluté sedačce. Nemůžu se dočkat nějakého příštího članku o bytě. :-) Jinak ofina ti moc sluší, pěkná změna.

    OdpovědětVymazat
  4. Dala bys odkaz na tu sedačku? :) Zajímalo by mě, jak taková tvá vysněná vypadá :)A hlavně ten stolek s židličkama na balkon, jak jsi o něm psala minule. Taky bych si ráda pořídila na balkon nějaké sezení, ale zatím jsem nic nevymyslela.
    Jinak gratuluju k tomu, jak vše odsýpá podle tvých představ. Ještě by mě zajímalo - Hádáte se někdy s tvým přítelem? Tady na blogu působí váš vztah hrozně idylicky.. moc vám to přeju, i když samozřejmě i trochu závidím :)

    OdpovědětVymazat
  5. Koukám, že jsi teda měla červen plný :)

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD