změny

28. června 2016


Kdyby mi někdo před rokem řekl, že dnes věci budou tak jak jsou, asi bych se mu vysmála. Nechápavě bych zvedla obočí a se smíchem odvětila, že to přece není možné. Jak bych mohla žít bez toho a tamté? Jak bych mohla jít na tuhle školu? Jak by bylo možné to a tamto? To je přece nesmysl!

Skutečnost je ale taková, že během jednoho jediného roku se můj život obrátil o 360 stupňů. Dívám se do minulosti a jako bych viděla sebe samu jako někoho úplně jiného. Dívku, která je pro mě teď už jen taková stará známá, se kterou se téměř nevídáme. Někdy zajdeme na kávu, popovídáme si o tom, co je nového, vzájemně porovnáme naše světy a téměř vždy dojdeme k závěru, že ten můj dnešní je přece jen o něco lepší.

Změnila jsem se já a se mnou i lidé kolem. Tak už to většinou bývá.
Věřím tomu, že všichni lidé, co potkáváme - ať už dennodenně nebo jen jednou jedinkrát, náhodně - mají v našem životě určitou úlohu. Určitě jsem vám tu už tuto myšlenku někdy sdělila, ale nedá mi to napsat o ní znovu.
Někteří lidé nás mají poučit, takzvaně vyškolit, chcete-li. Mají nás posunout určitým směrem dál - i když to někdy bolí. Jsou tu i ti, co nás provázejí celým naším životem. Naše životní linie, osudy, se s nimi vzájemně proplétají, tito lidé jsou tu při všech našich důležitých chvílích - ať už jsou to chvíle smutné nebo naopak veselé. Jsou tu pořád.
Abych to tedy rozdělila, jsou lidi sezónní, co po určitém čase odejdou. Prostě to tak má být. A pak jsou lidé dlouhodobí, ti, co jsou s námi celou tu dobu (ano, i když zní toto rozdělení možná trochu jednoduše, je to tak).

A mně se během toho roku stalo, že krom rodiny, jedné kamarádky a Milého jsem o všechny lidi přišla. Mám pocit, že se někdy neuvěřitelně opakuju a to, co vám to píšu, jsem vám tu psala už nejmíň desetkrát, ale opět - mám nějak potřebu to říct, vypsat se z toho. Tak prosím buďte trpěliví, tak jako jsou vnoučata, která poslouchají příběhy svých prarodičů stále a stále dokola, ale navzdory tomu mlčí a tváří se nadšeně. I já vám za to budu vděčná (i když tedy zatím nejsem tak úplně senior).

Takže se stalo to, že jsem během těch dvanácti měsíců prošla změnou, o které se mi ani nezdálo. Změnila jsem se a díky tomu jsem asi ztratila všechny ty lidi kolem mě. Nikdy jich nebylo moc, vždycky jsem byla takový vlk samotář a nejlíp mi bylo ve společnosti pár lidí a nebo úplně samotné. Víte, věřím taky tomu, že všechno, co se v našem životě stane, má určitý smysl, důvod. Že jsem si tím vším musela projít, musela jsem určité lidi ztratit, aby se mohli objevit lidé noví. A beru to tak, že jsme prostě a jednoduše byli jeden pro druhého sezónní, že naše úloha v životě toho druhého skončila. Kdoví, jestli jen dočasně nebo napořád.

Je mi teď neuvěřitelně dobře.
Když pominu takové ty všední nesmyslné "problémy", nemůžu se mít líp. Vybavuje se mi jeden moment, konkrétně Silvestr letošního roku. S Milým jsme si připíjeli a já v tu chvíli cítila neznámé vzrušení, nedočkavost, ale zároveň i strach. Strach z toho, co nás všechno v tom r. 2016 čeká a kolik věcí se během těch dvanácti měsíců změní. Bála jsem se. Bála jsem se, že to nezvládnu, že pohořím, že ze sebe nebudu schopna vydat to nejlepší. Připili jsme si a já, o pár hodin později, usínajíc v náruči svého Milého - jsem měla hlavu plnou obav.
Strach, to byl pocit, který převládal.

Teď máme (zdárně) za sebou první polovinu roku a já si říkám, že jsem to zvládla jak nejlíp jsem mohla. Navzdory obavám, navzdory večerům, kdy jsem nevěřila tomu, že tohle všechno můžu dokázat, nevěřila jsem sama sobě a útěchu hledala všude okolo.
Pak jsem si ale díkybohu uvědomila starou známou větu, že člověk si může pomoct jen sám a tu útěchu, sílu, najde jen sám v sobě.

... a tak jsem to všechno úspěšně zvládla.

První půlrok je za námi a nás čeká část druhá. 
Těším se, ale zároveň mám trochu strach. Ale život je přeci jedna velká změna, nic není nastálo a člověk by se měl snažit prožít ten život naplno.

Najednou jsem totiž přišla na to, že jediné, co si doopravdy přeju, je být šťastná.
Ať už to bude znamenat dům v horách nebo byt ve velkoměstě. Ať už budu pracovat někde ve vyšší pozici, ať už budu řadovou úřednicí, "pisálkem" nebo čímkoliv jiným, důležité je, abych byla šťastná. Abych si na každým novým dni dokázala najít něco dobrého, abych kolem sebe měla lidi, co mě mají rádi a já mám ráda je, mé nejmilejší. Abych byla spokojená sama se sebou, měla se ráda. Našla takový ten duševní klid, pohodu, která se nedá najít nikde jinde než v našem srdci.

... jo a taky si přeju tu skvělou žlutou pohovku z Ikeii, ale o tom zas jindy (hihi)

...

Když si to tak po sobě zpětně čtu, marně přemýšlím nad tím, co jsem vám vlastně všemi těmi slovy chtěla říct. Nejspíš nic moc, možná jsem se zase po pár měsících potřebovala takzvaně vypsat, jen vám náhodně sdělit mých pár myšlenek, které se mi poslední dny honí hlavou. Kdoví, možná si z nich i vy něco vezmete.
A závěr?

Že teď šťastná jsem. Snažím se vypouštět věci, které nejsou důležité. Soustředit se jen na věci, co mi přináší radost nebo jsou prostě nezbytně nutné. Začíná přece léto (nám tedy začalo už před téměř dvěma měsíci, ale co), čas bezstarostnosti. 
A víte na co se během prázdnin těším nejvíc? 
Na náš nový byt ve Stověžaté. Náš první společný. (Ale o tom až někdy příště....)

2 komentáře

  1. myslím, že je fajn se jednou za čas vypsat :) u mě osobně to vždy odnese několik stran papírů :D nedávno jsem narazila na tvůj blog a teď s nadšením čtu tvé články <3

    OdpovědětVymazat
  2. Všechno a všichni se stále mění. :) Hlavní je, aby byl po té změně nakonec člověk sám se sebou spokojený. :)

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD