pár myšlenek jednoho deštivýho odpoledne

13. června 2016


Po dlouhé době píšu na blog v náladě, která není úplně nejlepší. Abych byla upřímná, je spíš dost na nic.

Trvá to už několik dní a ani sama nevím, proč tomu tak je. To je na tom nejhorší. Jako by se mi zase vrátily všechny ty nálady, kterými jsem trpěla dřív a jediné, co s tím jsem schopna dělat je zalézt si s horkým černým čajem s citronem do postele a spát. Ani číst mě nebaví.

Co to se mnou jenom je?

Asi jen potřebuju změnu, říkala jsem si poslední dny.
Přemýšlela jsem nad novým tetováním (ano ano, nad dalším), přemýšlela co s vlasy (a nakonec jsem to vymyslela tak, že mám konečně ostříhanou ofinu - nikdy jsem k tomu nenašla odvahu, ale teď jsem si řekla Proč ne?), přemýšlela jsem nad tím, jak svůj aktuální život obzvláštnit a tak dále. Klasika.
Ale ono to není jen tak. Jak už jsem psala tolikrát, člověk si musí ujasnit priority a co je pro něj nejdůležitější, čemu je ochoten obětovat něco jiného. 
Mám před sebou jedny z nejdelších prázdnin vůbec, možná dokonce ty nejdelší. Člověk si hned představí tu fůru věcí, co může najednou dělat, ale skutečnost je taková, že většinu času trávím v práci. Proč?
Protože jako každý jiný člověk potřebuji peníze. Teď před stěhováním do Stověžaté obzvlášť.

Stereotyp. 
Stereotyp rozbíjený výlety, společnými dny, aktivitami, na které se snažím nacházet čas a energii. Protože když se chce, jde všechno. A já se snažím.
Snažím se, aby ty dny nebyly jeden jako druhý, aby se neslévaly v jeden jediný. Pomocí různých maličkostí, které zaručí, že dnešek není stejný jako byl včerejšek. Chápete.

...


Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik je kolem nás té takzvané dokonalé krásy?
Je všude kolem nás, neustále nás obklopuje a (ne)vědomě nám nutí určité předlohy, ideály, jak by taková krásná žena či muž měli vypadat. Odchylky se nepřipouští.
Jen si vzpomeňte na kampaně všech možných módních značek, na reklamy, fotky na instagramu. Je toho tolik.

Možná si říkáte, že to teď moc přeháním, ale zkuste se nad tím zamyslet. Mě osobně to pěkně štve. Holky by měly být štíhlé, nejlépe fitnessky, měly by mít dlouhé vlasy, jíst zdravě, nosit jen značkové oblečení a pořád se usmívat. Samozřejmě se zářivě bílými zuby.
To mě nebaví. A co si budeme povídat, nikdy jsem ani taková být nechtěla. Možná právě díky tomu, že je to určitý ideál. Ideál, jak bychom měly vypadat všechny (ale díkybohu nevypadáme).

Dále je tu všelijaké odsuzování, vzájemné porovnávání se s někým dalším. Každý z nás to někdy zažil.
Ale přitom zapomínáme na to, že to, že je někdo jiný hezký, neznamená, že nejsme hezcí i my samotní. Krása někoho jiného přece nevylučuje tu naší.

Často tu mluvím o sebelásce.
O lásce, která je jedna z těch nejtěžších, možná i ta úplně nejtěžší (alespoň pro mě tedy ano). Válčím s tím. Poslední týdny válčím sama se sebou a zuby nehty se snažím udržet si postoj, ke kterému jsem se v průběhu let dopracovala. A to je ten, že mám ráda sama sebe a tak dále, vždyť už to znáte.
V posledních dnech ale moje sebevědomí dostává zabrat. Neděje se nic zvláštního, opět to přišlo tak najednou, bezdůvodně.

Ale snažím se myslet na to, že je to opravdu jen v mé vlastní hlavě, že to, co si myslím já, nemusí být nutně pravda. A hlavně že krása vychází zevnitř.
Tolikrát jsem se setkala s tím, že lidé navenek krásní, byli jinak úplně prázdní. A ve chvíli, kdy otevřeli pusu a začali mluvit, pro mě tu výjimečnost ztratili. Přestali být pro mě zajímaví.

Mám ráda krásu netradiční, jinou. Nesouměrnou, nedokonalou. Lidi, co se nebojí být sami sebou a jít proti davu. Takové lidi uznávám a vážím si jich. Proč?
Protože já sama s tím mám občas problém. Někdy toužím zapadnout, nevyčnívat, takzvaně splynout. Mé vlastní a tolik let budované sebevědomí se v některých dnech ztrácí, je buď minimální a nebo úplně žádné.

Pak si ale vzpomenu na slova, co mám vytetovaná na zádech;
Navzdory všemu.

Že se nemám bát být sama sebou, neřešit, co si myslí ostatní, neplýtvat nad nimi svými myšlenkami ani slovy. Mít se ráda. I s nedokonalostmi. Místo zevnějšku vylepšovat svůj vnitřek. Nesnažit se být lepší než někdo jiný, snažit se být lepší než já samotná.

A hlavně myslet na to, že nemá smysl se s někým srovnávat, protože každý z nás je originál.

Kdybychom byli všichni stejní, byla by to trochu nuda, nemyslíte?

8 komentářů

  1. Výjmečný je znás každý. Většina to ale skrývá,nechce se odhalit a nechce být kvůli tomu ponížen, což je pouhá iluze,domněnka. Jsme ůžasní a krásní. Taktéž často přemýšlím o "těch" reklamách,modních značkách atd. Asi nejlepší se přijmout a přiznat ,že nemusíme být stejní jako oni. Brzy s tímto naleznutím objevíme nekonečnost naší vlastní krásy/výjmečnosti. Plně s tebou souzním a obdivuji tvoji krásu pro všechny maličkosti na světě ! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím s tím, že dnes jsou nám předkládány ty ideály krásy. Vtloukají nám do hlavy, že takhle je to správně, že každá ženská by měla být fitness girl s bílýma zubama a lesklýma vlasama. Sama s tím bojuju a snažím se neustále myslet na to, že každý jsme originál a taky bysme to v sobě měli podporovat a rozvíjet se. A myslím si, že když někdo je sám se sebou v pohodě, tak to kolem sebe taky vyzařuje a takový člověk je krásný ;)

    OdpovědětVymazat
  3. S tou změnou to mám stejně. Chvíli jsem na stejném místě nebo dělám něco stále dokola, tak přemýšlím, jak si to nějak ozvláštnit. A přesně ty "ozvláštněné" maličkosti jsou na tom nejhezčí.
    A s tou prací jsem na tom stejně, ale naštěstí jen do července, pak mi začnou prázdniny. :)
    Tak ti přeju, ať si navzdory všemu stereotypu a práci ty prázdniny užiješ. :)
    El.
    P.S. Ta ofina ti moc sluší, jsi taková roztomilá :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já to vidím trochu rozdílně. Alespoň ze svého úhlu pohledu. Nemám pocit, že bych se nějak zvlášť zaobírala vlastním vzhledem, i když to porovnávání s ostatními tam občas bývá. Myslím, že je to ale spíš "vinou" okolí. To oni se snaží vzbudit pochybnosti řečmi typu - Ty máš teda ale pořádný stehna. Nebo - S tou svou pletí bys fakt měla něco dělat. Není to o tom, že bych byla nějak výrazně nespokojená sama se sebou. Jde o to, že mám díky okolí dojem, že taková jaká jsem nemůžu být přijímána bez hodnocení. Ještě horší to pak je, když se jedná o mou povahu, myšlenky a obavy, se kterými je těžké sama v sobě pracovat, natož když je okolí znehodnocuje... Sebevědomí se tím sice radikálně nesnižuje, ale vzniká propast mezi mnou a ostatními.

    OdpovědětVymazat
  5. Jako bych četla svoje vlastní myšlenky, který mě celý tenhle špatný rok provází. Děkuji ti za tento článek Aničko, protože vím že pokud to zvládnou ostatní se s tím vypořádat tak já taky. Jen ta sebeláska nějak chybí.

    OdpovědětVymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc hezký článek Aničko! Měj se víc než krásně a užij si všechny ty báječné chvíle, které rozbíjejí stereotyp pracovních dní. PS: Ta ofina ti neskutečně sluší!

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD