Weekly inspiration 16

8. května 2016

Ono je to maturitní volno vlastně celkem fajn.
Samozřejmě vidina nadcházejících čtrnácti dnů plných učení a maturitních otázek ze čtyř předmětů je celkem děsivá.
Konec dubna. Orosila jsem se už jen při pomyšlení, že mě to zanedlouho taky čeká. Ale pořád bylo co dělat a já jsem se utěšovala tím, že do svaťáku zbývá ještě dost času.

No, tento čas však utekl jako voda a dnes je to čtvrtý den, co jsme doma. Máme po maturitách písemných, po praktické, já mám dokonce i po prvních přijímačkách a teď nás čeká to poslední - maturita ústní.

Mám být upřímná?
Zatím nejsem nervózní. Tak to bylo i u písemných a světe div se, ten klid mi vydržel i při zkouškách samotných. Bylo by moc fajn, kdyby to při té druhé části maturity bylo stejné. Ale bohužel se obávám, že nervozita (a možná i dost velká) přijde. Ale já to zvládnu, jako všechno ostatní.

A co jinak dělám mimo toho učení?
(Doufám, že jste nežili v představě, že jen sedíme 12 hodin denně doma, učíme se těch 461771707 otázek a denní světlo k nám prosvítá jen skrz skleněné tabulky střešního okna. Pokud ano, tak se vám za následujících pár řádek velmi omlouvám.)

Chodím na procházky do lesa. Jen tak, nenalíčená, s vlasy sepnutými v drdolu, v jakém jsem ráno vstala z postele. Zas a znovu si užívám toho, jak je ta příroda kolem krásná. Zvlášť v tomhle období, kdy je všechno zelené a kvete.
Užívám si těch velkých snídaní a hlavně času na ně. Žádná uspěchaná rána, žádný strach, že nestíhám. Kuchyní voní čerstvě namletá káva, v toustovači se mi dělá křupavý toust, já si mezitím krájím ovoce a pobrukuji si písničku, která mi hraje z rádia. Hned ten den začíná líp.
Čtu. Po večerech a ránech, místo mobilu mám v ruce knížku. 
Kniha Potichu od Jaroslava Rudiše. Dva večery, dvě stě stran. A nadšení. Nadšení ze stylu psaní, který jsem dlouho u žádné knihy neviděla. Má první rudišovka a zároveň určitě ne poslední. Zamyšlení se nad tím, že je opravdu někdy lepší ponořit se do ticha, nechat kolem sebe proudit zvuky okolního světa, vnímat. Zkuste to někdy, vyrazit ven bez sluchátek.

Život je teď takový stereotyp. Má přesný (no dobře, zas tak přesný ne) řád, podle kterého funguji. Snažím se, abych všechno stihla a aby to učení bylo nějakým způsobem efektivní. Zároveň se z toho ale snažím nezbláznit. Vytyčila jsem si jakési světlé body, něco, na co se můžu těšit. Výlety, na které s Milým vyrazíme, až bude po všem. Víkend na Šumavě. Návštěva Prahy. Modrava. Je toho tolik, co chceme podniknout.

A já se nemůžu dočkat, až bude 20. května a celý ten blázinec bude (určitě úspěšně) za námi!
























































3 komentáře

  1. Nádherný článek, jako vždy. Přeji spoustu štěstí a hlavně aby sis právě zachovala tuhle pohodu. A taky ať tě táhne kupředu myšlenka na to, jak budeš svobodná, až to skončí.
    Obrázky jsou jako vždy úžasné, u některých bych dokonce řekla, že jsou přímo tvoje, protože odpovídají tvému stylu. Kde je vyhledáváš?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi moc hodná, děkuju!
      Obrázky nacházím buď na tumblr nebo na weheartit :)

      Vymazat
  2. Jo, jo, ono se řekne svaťák a dny plné učení, ale nakonec je to přecejen fajn. :) Člověk je většinu času jen sám se sebou, knihama a hezkým počasím (když to vyjde) a svým způsobem si i to užívá. :)

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD