já, introvert

24. dubna 2016

V posledních týdnech se ze mě stal strašný antisociál. A když říkám antisociál, tak tím myslím ještě větší, než jakým jsem byla dřív.

Místo lidí vyhledávám společnost knih, ticha, klidu a samoty. Možná si teď říkáte, že jsem se zbláznila a že téměř v devatenácti žiju místo hrozně free života plného alkoholu, takzvaného užívání si a tak dále, život šedesátnice, u které je vrcholem dne návštěva lékaře či supermarketu. 
Ne, žádný životní styl po vzoru důchodců se nekoná. Mě to jen prostě přestalo bavit.

Přestalo mě bavit dělat věci podle ostatních, řídit se podle někoho jiného, podřizovat se. Najednou jsem si totiž uvědomila, že je to přece můj život a tudíž i volba samotná, co chci nebo nechci dělat právě teď, zítra, kdykoliv, je přece tak z 99 % na mně, na nikom jiném. Že to budu já, kdo se nebude cítit dobře, když budu dělat něco, co sama tak úplně nechci. Možná to zní trochu sobecky, ale život je příliš krátký na to, aby člověk dělal něco jen proto, že se to od něj vyžaduje nebo očekává.

To je další věc.
Nesnáším zábavu na povel. Zábavu očekávanou, kdy se člověk prostě musí bavit, aby zapadl. 
I z tohoto důvodu jsou pro mě noční můrou všemožné plesy, večerní posezení a tak dále. Mám pocit, že se ode mě očekává, že budu hrozně příjemná, hrozně veselá a nejlépe i mírně v náladě. A když jdu na podobnou sešlost už s tímto pocitem, vím, že to bude nejspíš stát za nic. 

Když si to tak po sobě čtu, asi nejsem tak úplně společenský typ a člověk, kterého by ostatní zvali na party nebo na víkendové pivo
Byla léta, kdy mě to mrzelo a snažila jsem se se svou povahou něco udělat, přemoct sebe samotnou. Možná se mi to těch pár let i dařilo, ale časem mi došlo, že mi to vlastně nic nedává. 

Ale nemyslím si, že bych díky tomu byla tak strašně nudná a neměla žádný život. Ani nemám pocit, že by mi něco zásadního unikalo. (Ano, všichni známe tu větu "Vždyť jsi mladá, musíš si užívat, žiješ jen jednou!")
Ráda chodím do divadel, na výstavy, na odpolední kávičky s nejmilejšími. Ráda cestuji, jezdím na výlety, ráda píšu - ať už na blog nebo jen tak sama pro sebe, ráda si čtu, dozvídám se nové věci. Ráda se také vracím k focení... plus je x dalších věcí, které chci zase (nebo nově) začít dělat.
A spoustu těchto věcí dělám ráda o samotě. Ona je totiž samota a samota.

Tou první  je samota příjemná, kdy se člověk cítí sám se sebou dobře, kdy si vychutnává čas, kdy je tu prostě jen on a nikdo jiný. Ta druhá samota je poněkud méně příjemná, je to stav, kdy je člověku smutno, kdy touží po někom, kdo by tu s ním prostě jen byl, ani by nemusel nic říkat - ale ten někdo tu momentálně není.
Ten první typ samoty mám mnohem radši, to je vám asi jasné.

Já nevím, teď jsem vám tu samu sebe vylíčila opravdu jako starou zapšklou paní, která nesnáší lidi a straní se všeho, co zábavou jen zavání. To jsem opravdu neměla v úmyslu... 

Když to vezmu kolem a kolem, jde vlastně hodně o povahu člověka. Nikdo z nás by se neměl snažit to něco uvnitř nás samotných násilím přemáhat, pokoušet se o to jen proto, aby nebyl za toho divnýho a aby prostě a jednoduše zapadl.

Pamatuji si na takové situace moc dobře. 
Stojím v minišatech na jedné z těch akcí v našem maloměstě, všichni přítomní se vzájemně pozorují, jeden na druhého hází z velké většiny falešné úsměvy, aby hned potom mohli za rohem dotyčného pomluvit. Stojím tam tedy, brčkem usrkávám svůj ledový broskvový čaj a už jen výběrem svého pití jsem ano - za tu divnou. Bavím se s Milým, bavím se s mou milou Jančou a tím to asi hasne. Ano, další věc, díky které jsem za divnou. Nemám kolem sebe minimálně 5 lidí a ani nejsem středem pozornosti. Upřímně - je mi tu z toho spíš trochu úzko. 
Nakonec večer končí tak, že navzdory pár sklenkám alkoholu, které jsem do sebe hodila spíš ze slušnosti a abych tu svou divnost alespoň trochu zmírnila, odjíždím domů kolem půl jedné a vděčně se o hodinu později chumlám do peřin a náruče svého Milého. Konečně jsme doma.

A pak jen ležím v posteli a ptám se sama sebe - Stálo mi to za to? Dalo mi to něco?

Na druhou stranu jsou samozřejmě ale i večery, kdy mám chuť se bavit, chuť vyrazit mezi lidi, zatancovat si, popovídat si s ostatními, s těmi, které jsem třeba dlouho neviděla a tak dál.
Rozdílem mezi těmito dvěma situacemi ale je, že v prvním případě se to ode mě pouze očekávalo, v druhém případě jsem chtěla sama.

On je ten život introverta někdy těžký.
Dobře o tom psala na svém blogu Anežka - článek zde. Po jeho přečtení jsem se v jejích slovech nacházela.

Já jsem já a nemám v úmyslu se měnit. A pokud ano, tak to bude jen z mého vlastního přesvědčení a proto, že to chci já sama. 
Jak jsem psala v úvodu - Život je příliš krátký na to, abychom ze sebe dělali něco, co ve skutečnosti nejsme, obsazovali sami sebe do rolí, které nám nesedí a ve kterých se necítíme dobře.
Věřte mi, nemá to cenu. Jediné, na čem záleží, je, aby bylo dobře vám samotným. Ať už to bude při večeru stráveným s plno přáteli nebo při pátečním odpoledni stráveným v přírodě.
Je to jen na vás.

11 komentářů

  1. Právě to, že jsi sama sebou, je na tobě to nejlepší! :) Pravdivý a (jako vždy) skvělý článek! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Já ti naprosto rozumím. Někdy fakt ráda s někým někam zajdu, klidně i s větší partou, ale jinak nevidím vůbec nic špatného na tom, když chce člověk čas trávit sám. :) Já si vůbec nepřipadám divně, když si jdu někdy sama číst do parku nebo si prostě sama zajdu na kafe a k tomu otevřu knížku nebo blogy. Někomu připadám jako hrozný chudáček, ale já prostě občas potřebuju být sama. :) Spíš mi jako chudáci připadají lidi, co neumí být jen sami se sebou a ani za nic by si například do té kavárny nesedli sami.

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
  3. moc děkuji za pěkný článek. rozumím ti. povahově jsem téměř stejná. už jsem se s tím smířila a vyhovuje mi to tak. většinu času trávím o samotě či se svým milým. je mi tak nejlépe. co se týká různých zábav, také se vyhýbám alkoholu, piji spíše výjimečně. přesto mi často kamarádky nějaký vnucují. nemůžou pochopit, že i bez něj je mi fajn. ale ono je.
    ještě jednou díky. jsem ráda, že je nás takových více.

    OdpovědětVymazat
  4. Přesně tak, jak jsme se o tom bavily v sobotu a přesně tak, jak jsi to napsala :)

    OdpovědětVymazat
  5. Uf.
    Možná to zní vtipně, ale tak trochu jsem si oddechla, že nejsem jediná, občas jsem totiž měla strach, že asi vážně jsem.
    Mám téměř totožné, řekněme, problémy jako ty. Nikdy mě nikdo nikam nezve, když už jo, většinou je to někdo mému srdci blízký. Důvod přikládám tomu, že jsem docela nezábavná pro mou věkovou kategorii, neumím být vtipná, spíš trapná a opíjet se do němoty a nezávazně se bavit s "klukama" naší věkové kategorie. Neuměla jsem to nikdy. Taky mám často problém lidem uvěřit, nebo důvěřovat a tak většinou končím v takových částech jako poslední lavice vprostřed-sama.
    Tím jsem si nechtěla postěžovat. Ba naopak. Vidím to vlastně úplně pozitivně, i když mi to taky trvalo a často jsem byla smutná nebo mi bylo úzko. Stejně jako jsi napsala ty.
    Momentálně žiju dosti podobný život jako ty. Knížky, šití, kreslení, příroda.
    Mamka mi teď nedávno říkala, že je důležité ať dělám to co chci a neřeším lidi okolo sebe, co si myslí ten a ten. A to mi moc pomáhá a těším se pokaždé na tu příležitost až to budu moct praktikovat.

    Děkuju ti za krásný článek. Po dlouhé době jsem si přečetla něco co je mi blízké i někde jinde než v knize.

    Jsi skvělá!

    OdpovědětVymazat
  6. Na jednu stranu s tebou souhlasím, jenže v životě nejde jen o to co se líbí tobě. Taky tu žijeme pro ostatní, to má větší cenu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, dělat ústupky lidem, co mám ráda a na kterých mi záleží, mi nedělá problém :)

      Vymazat
    2. Tak to je umění :) Přeji hodně štěstí u maturity :)

      Vymazat
  7. Samota je naprosto báječná a co mi došlo po čase, kdy jsem si našla pár těch svejch nejmilejších lidí - že nejlepší je bejt sami spolu.
    Skvělej blog báj the way!

    OdpovědětVymazat
  8. Moc pěkný článek a dost často se cítím úplně stejně a popravdě jsem za to i ráda :)
    Pokud tento styl člověku vyhovuje, proč se toho nedržet! Celkově se mi zdá, že na psání máš opravdu talent :)
    (Popravdě plánuji také podobný článek)

    OdpovědětVymazat

© be at peace, not in pieces. Design by FCD